Štěňátka pod skalami

22. srpna 2012 v 22:39 | enterona |  Výkřiky
Už pár dní jsem zpět ze čtvrtého (a posledního) tábora letošního léta. Jsem spokojená a trošku překvapená - navzdory všem předpokladům a nespočetným pádům jsem přežila bez jakékoli vážnější újmy (no a co, že mám sedřenou půlku nohy).
Běhat orienťák je zábava. Máme skvělou průpravu na horolezectví a carvingové lyžování, běh přes překážky, skoky do dálky a občas i na plavání. Orientační běh je novodobý mnohoboj. (A už by ho na tu olympiádu fakt mohli zařadit.)
Zdokonalovali jsme se ale i v jiných sportech. Frisbee nám s mým malým a lehkým diskem příliš nešlo, beach volejbal se nám dařil vlastně ještě hůř, ale bavil nás ohromně. A s badmintonem jedem do Ria, protože trénujeme s železobetonovými raketami se zlatým výpletem (limitovaná edice!) a sázíme na podání s perfektně pokrčenou nohou (jedině levou).
Místo plavání v Máchově jezeře jsme jedinkrát skočili do místního brouzdaliště a místo Máchova památníku jsme navštívili muzeum Čtyřlístku v Třeskoprskách. Děti byly nadšené. Já jsem zjistila, že si stěží pamatuju jména hlavních postav. A už nic víc.
Vzala jsem si s sebou kytaru a pak na ni ostatní hráli víc než já. A zdeptali mě, protože mi zase ukázali, jak nedobře brnkám. Čímž mi nakonec ještě udělali radost, protože doma hraju jako o život a baví mě to ještě víc.
Viděli jsme poslední kousky olympiády (ach, co já budu ten rok a půl dělat?) a spoustu padajících hvězd. Taky jsem si uvázala stužku, respektive kousek obalu od piva, na dřevěného Pařízka v parku a spočítala jsem správně schody ve věži. Ačkoli obloha, strom i Bezděz slíbili splnit má přání, lépe ještě neběhám. Ale to přijde. A hlavně to druhé se splní!
A taky budu do roka těhotná. Říká hradní kaple.
Bývávalo nás na táboře na čtyřicet dětí. Letos deset maličkých a sedm nás, kteří jsme (někteří právem, jiní moc ne) byli považování téměř za vedoucí. A tak jsme chodili spát dlouho po večerce a energii jsme čerpali odpoledními stodvaceti pěkně všichni v jedné postýlce. Opravdová vedoucí zavírala oči před odpadky v naší chajdě. A za odměnu nám ještě koupila pivo! Všichni na nás byli hodní.
A ta štěňátka? Pod skalami se objevovala jenom mrtvá, za což všem ochráncům zvířat omlouváme. Ale někdy prostě není jiná možnost.
(Vůbec to není legrační, ale je to hrozně vtipné.)
 

Dál, jen dál - a hlavně pryč

10. srpna 2012 v 22:42 | enterona |  Výkřiky
Jde jen o tu cestu, důvod už se najde.
A nebo je důvod (sakra důvod, když vydržel rok) a cesta je skvělý bonus k tomu.
Zamilovala jsem si cestování. Hlavně proto, že už jsem i podle rodičů dost velká na to, abych si po světě jezdila sama. Tedy, jen po republice, ale i ten zbytek jednou přijde.
Jeden z mých nejbáječnějších prázdninových dní: Ráno vstát před východem slunce, do vlaku nakoupit s pořádnou kávou v kelímku, číst si, občas kouknout na míhající se krajinu, usmívat se jako blázen pokaždé, když ten malý kluk, co nesnášel banány, zmínil název mé cílové stanice. Tetelit se, když vlak vjíždí na nádraží. Vyskočit, rozhlídnout se po téměř prázdném nástupišti. A zjistit, že jeden z mých snů je skutečný (a má v ruce oranžový deštník).
A cesta zpátky? Totéž odpoledne, poslední pohled a rozběhla jsem se přes město, s matným tušením, kde mám odbočit, a s vírou, že mě nepřejede žádné auto, ani když nečekám na zelenou. Času málo. Dobrá paní mi poradila, že už jen kousek rovně. Bylo to daleko a nestihla jsem tetě koupit perníkové srdce. Vběhla jsem do vlaku a v plné chodbičce jsem se unaveně usadila na zem vedle zavřených záchodových dveří (které se o hodinu později otevřely a vypustily ven mladého pána s batohem a spoustu nasládlého kouře). Málem slzy v očích a v krku hlasitý řev. Měla jsem hroznou chuť vykašlat se na svět, vyskočit ven a utíkat zpátky.
Když jsem později přestupovala, promluvil na mě úplně cizí pán. Ptal se, co čtu, tak jsem mu slušně ukázala obal knihy. Ptal se, jestli se na nádraží vyznám, tak jsem ho zavedla do hlavní haly (a pobaveně si vzpomněla na dobu, kdy jsem se bála koupit si jízdenku na vlak a netušila jsem, jestli dokážu správně vystoupit). Ptal se, kam jedu, a zjistili jsme, že bydlíme ve stejném městě.
Proklínala jsem Orwella, že na mě toho zvědavého pána přivolal.
Koupila jsem si další kafe (dražší než u nás v Otrokovicích, pchmf) a (neschopna najít jiné řešení) začala jsem si s tím pánem povídat. Kdyby byl zlý, skončím špatně. Sice jsem zvolila kupé s postarší milou paní, ale ta časem vystoupila. Kdyby si mě chtěl najít, může. Řekla jsem mu jméno a mnohem víc. Jsem naivní a hloupá. A naštěstí mám zatím štěstí.
Nakonec to byla skvělá cesta. Náhody mi tvoří život - a tvoří ho skvěle.

Včera jsem jela domů od babičky, vlakem jen dvě zastávky, tři konverzace.
Máte tu místo? - Ano.
Jízdenky prosím.
Nevíte, jestli je ten záchod volný? - (zmatený pohled) Volný? A-ano. (Asi Polák.)

Četla jsem si, koukala z okna a koukala vedlesedícímu přes rameno na anglickou gramatiku. Vlastně to nebylo nudné - ale o kolik zábavnější byla ta minulá cesta!
Škoda, že náhody neumím vytvářet já.

Dobří lidé, dobrý kraj

30. července 2012 v 21:25 | enterona |  Výkřiky
Putovali jsme po kraji, jedli chleba s tvarohem, zpívali a spali na louce pod lipou. Poslouchali jsme příběhy lidí a hledali ty vlastní. Potkali jsme na pohled obyčejnou vesnickou babičku, která žila měsíc v Japonsku. Postavili jsme ohradu pro kozy, vysekali kus akátového pralesa a dostali za to hostinu jako pro krále. A večer jsme hodovali u kulatého stolu na dávno zříceném hradě. Nad růžovým obzorem létali ptáci, v noci svítily hvězdy na každičkém kousku oblohy a někteří znali jména alespoň některých z nich. Byla nám zima, ač jsme spali blízko u sebe. Ráno jsme dlouze mlčeli a třásli se v lehkém mrholení. Dostali jsme jablko, ale mohli jsme ho sníst jen při naprostém soustředění na každý jeho detail. Chutnalo výborně. Vnímali jsme i nedostatky ve vesnici, později na ně upozornili a snažili se je převést v krásu. Vžili jsme se do útrap emigrantů a skrývali se pod seníkem. K ránu nás při hlídce vyrušilo jen stádo srnek - ale jaké by to bylo tehdy? Měli jsme ztratit své blízké. Tolikrát mě myšlenky donutily k pláči! A lidé zpátky k úsměvu. Cizí lidé, bez jakéhokoli odůvodněného vztahu ke mně, bez příslibu navrácení, na mě byli hodní. Zapálili mi uvnitř oheň nadšení a já jsem dokázala svítit ostatním. A v mém lese rostly růže - měla jsem pocit, že dokážu cokoli. Později jsem celá zablácená stála sama v sadu, opírala se o strom a cítila, že nezmůžu vůbec nic. Že mám příliš jednoduchý život a přesto se s ním neumím prát, nevím, kam směřuju a nemám cíl. Zato mám - opět - lidi, jimž můžu hlavu položit na rameno a oni ji nesetřesou, ale pohladí. A obejmou mě, když spadnu z výšky a věnujou mi mořské mušle díků za překonání absurdních strachů, protože ví, že mě tím utěší a já příště po žebříku vylezu s větší odvahou. Učili jsme se být přímí a upřímní. I já jsem začínala chápat, že pravá slova stojí za překonání nepříjemností. Ale stále hledám správnou odpověď na otázku, kolik chyb chci sama sobě dovolit. Osud mi dal druhou šanci, jenže kolikrát to udělá ten nelidský? Nad ohněm stále zněla prostá melodie, krásná a otravná jako komáří bzučení. Oni byli muži - a my jsme byly ženami. Byli silní a krásní - a my jsme byly starostlivé a krásnější. Hledali jsme se zvlášť a našli se dohromady, neboť jinak to nejde. Tančili jsme, dokud nám nedošly síly. Chtěla jsem se neustále překonávat, ale zradila mě hlava. Bolela - nějaký skřítek mi lanem z vlastních stesků škrtil mozek. Vydržela jsem až bolest symbolickou, od níž k úlevě stačilo dát ruce dolů a už si více nepřipadat jako anděl. Létat neumím, a přece někdy létám.
Dostala mě tam poezie - nebo aspoň střípek z ní. Vrátila jsem se plnější. Se spoustou odhodlání a neschopná zapomenout.
 


Hekticky, mám se hekticky

11. července 2012 v 0:09 | enterona |  Výkřiky
(Líbí se mi to slovo.)
Ach, je to taková úleva, když mi zase v mozille funguje blog. To tu možná zase něco napíšu.
Žiju hekticky. Tak moc, že mám v zážitcích poněkud zmatek.
Ale co - školní rok skončil a víc vědět nepotřebujeme. Před oním nejbáječnějším dnem (tedy tou ubohou čtvrthodinou, kvůli které se půl roku učíme) se toho stalo spoustu - výlet do Prahy s národním a cimrmanovým divadlem, zdravotnický kurz, díky kterému už nepřemýšlím, co bych dělala, kdybychom nabourali, ochutnávka vín, po níž stejně cítím akorát tak obecnou chuť vína, jedna nepopsatelná oslava... A stejně jsem ráda, že to skončilo.
Připadám si tak volná, bez ranního vstávání a školních povinností!
A proto jsem první týden strávila na matematicko-fyzikálním táboře. Přestože jsem se v poslední hodině fyziky šíleně radovala, že je poslední. Naštěstí jsou přednášky jinde mnohem lepší než ve škole, takže jsem přežila i čtyři hodiny fyziky po sobě. Jinak jsme pořád chodili do kopců (a že jich v Beskydech je! sice nízké, ale prudké pořádně), prohrávali všechny možné míčové hry, rozbíjeli si kolena a ve volném čase skutečně počítali.
Hrála jsem u táboráku na kytaru. A zjistila jsem, že přesně kvůli takovým chvílím jsem se na ni začala učit hrát, mnohem víc mě baví brnkat si doma sama pro sebe. Taky jsem si musela ukousnout nehet, abych vůbec zmáčkla strunu. A stejně jsem hrála falešně a zpívala ještě hůř, naštěstí byli všichni tak shovívaví, že si nestěžovali.
Poslední ráno jsme chtěli vidět východ slunce. Lezli jsme opět příšerný kopec, navíc v polospánku, a o to byl prudší. Podívaná stála za to. Slunce mělo sice zpoždění, ale krásné mraky pro nás byly přijatelnou omluvou.
A pak to náhle skončilo. Bylo to parádní jako vždy, ale úplně jinak. Nesplynula jsem s tou skupinou. A bylo tam moc holek.
Zítra jedu zas jinam. A to bude teprve legrace.
Snad se vrátím.

Sama nevím, proč to dělám

7. června 2012 v 23:12 | enterona |  Život v písmenech
A právě takové věci mě nejvíce baví, ač - opět - nechápu, proč vlastně.
Taky nechápu, proč mi mozilla už týden tvrdí, že blog má chybu serveru a že nemůžu napsat článek. Dneska mi to počítač ve škole vyvrátil a tak to zkouším v opeře.
Protože vám/sobě chci popsat, jak jsem pronikla do zákulisí Zlín Film Festivalu, největší akce, kterou v našem městečku za rok máme. Je to dlouhé a vyčerpávající.


Další články


Kam dál