Červenec 2007

Léto, prázdniny, vedra a okurky

19. července 2007 v 13:56 | Bara First |  Život v písmenech
Z těch krásných 63 dnů volna už nám zbývá jen a jen 43. To je... počkejte... jenom si vzpomenout na letošní matiku... tak ne, budu muset vyhrabat sešit... Jupí! 68% (To by člověk nevěřil kolik toho stihne za blbý půlrok a 20 dní volna zapomenout :-)) Už se nám to hold krátí, ale mi to teda moc nevadí. Prázdniny jsou hezká vymoženost, ale zákony schválnosti prostě fungujou. Minulý týden jsem byla u babičky na chatě, vedle níž má chatu i můj strýc a u té jeho chaty je malý bazének, takže bych se mohla rochnit od rána do večera. Ale ne, zrovna ten týden muselo lít jako z konve, sotva že vysvitlo slunko a zima jak v psinci. No hotové léto, viďte. Ještě že se oteplilo už o víkendu. I když, skoro čtyřicetistupňové vedro mohlo klidně zůstat někde u moře. Mi sice horko nevadí, ale to nemůžu celý den sedět ve svém pokoji, kde je skoro takový pařák jak venku nebo zavařovat okurky, což je moje obzvláště oblíbená letní činnost. V úterý prošlo pod mýma rukama přesně 590 budoucích kyselých okurek. A tak jsem při činnosti vzít okurek-umýt ho-hodit do umyvadla-vzít okurek-umýt ho... přemýšlela nad životem takové okurky.
Chudáček malý okurek vyroste na nějaké rostlině, celý život je buď vysušován sluncem, případně bičován lijáky a vodou ze zahradních konví. Až dozraje, přijde zahradník, ne zrovna opatrně ho utrhne, hodí do pytle a odnese na trh. Okurky to tam určitě vůbec nebaví, ale neví, co je ještě čeká. Přijde nějaká rodinka, odnese si tak nějakých 20 kilo okurek do auta, kde je ještě hůř než venku, pak přijede domů, vysype je do vody, aby se tak nějak předmyly. Pak přijde nějaký človíček a po jednom je umývá. Hezky pečlivě, aby se později nezkazily. Potom je hodí zpátky do vody, teď už čisté a okurky poslušně čekají, až přijde někdo, kdo je bude mačkat do sklenic. Potom jsou zality děsně páchnoucím nálevem, zavíčkovány a bez milosti ponořeny do téměř vařící vody, kde zůstají následující půlhodinu. Následně vychladnou, uleží se nějakého toho půl roku a pak jsou buď nakrájeny nebo třeba nastouhány a snězeny. Dál už snad netřeba pokračovat... Aspoň nebudu nadávat na to, že jsem člověkem ;-)

Život před i za zrcadlem

4. července 2007 v 11:46 | Bara First |  Z vlastních nápadů
Maisa byla asi desetiletá dívka. Neměla sourozence, ale i tak věřila, že existuje někdo, kdo je jí víc než podobný. A jak sama říkala, to čemu věří je pravda. Stačí, když tomu věří někdo, už je to jeho názor, který mu nikdo nevezme. Může mu přestat věřit a pak už to není pravda. A taky nic není úplná pravda, protože každý věří něčemu jinému. No, a Maisa věřila, že kdykoli se podívá do zrcadla, podívá se její dvojnice do našeho světa. Skrz zrcadlo. Věřila, že dělá úplně stejné pohyby jako ona, ale že existuje, že není pouhopouhý odraz ve skle.
Když byla sama doma, což bývalo často, protože její rodiče pracovali dlouho a vraceli se večer, seděla před velkým zrcadlem u sebe v pokoji a povídala si se svou dvojnicí. Měla ji ráda, byla totiž jediná s kým si mohla povídat. Mluvila o tom, že by se s ní vyměnila a ptala se, jestli by chtěla i dvojnice. Mluvila sice jen Maisa, ale obraz v zrcadle vypadal že mluví.
Maisa by se ráda naučila dělat vše tak, jako ostatní a neustále sledovat, kde je člověk v našem světě, aby se včas ukázala v zrcadle. Její sny došly tak daleko, že opravdu dokázala předvídat pohyby druhých a brzy z ní matka šílela. Myslela si totiž, že se jí její dcera vysmívá, že ji paroduje. O Maisiných představách nevěděla nic, protože to dívka považovala za své sny, za své tajemství, o kterém nikdy nikomu neřekne.
I ve škole dokonale napodobovala spolužáky a stala se velmi oblíbenou. Byla by dokonalá herečka, jenže ona nechtěla. Jejím jediným přáním bylo být dívkou za zrcadlem a žít tamní těžký, ale jistě krásný život.

Učitelé a jejich bláznivé požadavky

4. července 2007 v 11:45 | Bara First |  Z vlastních nápadů
Nalin měla vždycky problémy se školou. Ne že by byla úplně hloupá, ale měla špatnou paměť a věčně se zapomínala učit a dělat úkoly. Proto její známky na vysvědčení vypadaly špatně a učitelé ji neměli příliš v oblibě. Jenže i oni způsobili Nalinin panický strach ze školy.
Otec se jí snažil pomoct, jenže se mu to nikdy nepovedlo. Na jeho rady nedala, protože si myslela, že jí nerozumí, vždyť v té škole není. Její táta z ní byl nešťastný, ale za několik let školní docházky to vzdal. Jednoho dne šel zkontrolovat, jestli se učí a když vešel do jejího pokoje málem omdlel. Nalin seděla v tureckém sedu na posteli, na tváři velmi soustředěný výraz a v pravé ruce nůž. Levou měla položenou na koleni a tekla z ní krev. "Nalin! Co-co-co to děláš?" vykoktal táta.
"Neboj, jenom úkol do školy" odvětila klidně dcera.
"Úkol do školy? To myslíš vážně? To vám jako dávají za úkol zkusit sebevraždu nebo CO?"
"Ne, máme do přírodopisu donést zaschlou krev, budeme pozorovat pod mikroskopem rozdíly mezi starou a čerstvou krví. Probíráme cévní soustavu člověka"
"Ten učitel byl opilý nebo se dočista pomátl? Zítra půjdu do školy" rozhodl velmi rozčilený otec. "Ale tati...oni mi vynadají, že si to neumím vyřídit sama...a učitel si na mě zasedne..."
"Učitel si nezasedne, protože se postarám, aby ho vyhodili! A jestli chceš, můžeš přestoupit na jinou školu"
"Ale takoví lidé budou všude" odvětila nešťastná Nalin.
Dalšího dne se vydala Nalin do školy za doprovodu otce a celou cestu přemítala, jestli bude učitel zapírat, nebo jestli se na ně naštve a vyhodí je. Když došli do školy, Nalin se šla přezout a její tatínek navštívit ředitele. Vylíčil mu, jak včera našel svou dceru jak si rozřezává ruku a sbírá svou krev. Pak mu vysvětlila, že je to úkol do přírodopisu. "Jak jste takového pedagoga mohl přijmout?"
"Ale nikdo si na něj nestěžoval" bránil se ředitel.
"A co když jim hrozil tresty, když ho prozradí? To vám nevadí, viďte. Každopádně, teď máme důkaz. Můžeme za ním jít?"
"A-ano, jistě..." odvětil vedoucí školy a vyzval svého hosta, aby ho následoval.
V kabinetu přírodopisných věd probíhala živá diskuze. Nakonec, když učitel své činy nepopřel, ředitel mu oznámil, že končí a jménem žáků Nalin i jejímu otci poděkoval.

Tichá dívka

4. července 2007 v 11:44 | Bara First |  Z vlastních nápadů
Znala jsem jednu dívku. Jen od vidění, ani nevím jak se jmenuje, ale pamatuji se na ni dodnes. Bývala veselá, často jste ji mohli vidět rozesmátou a horečně debatující se svými věrnými kamarádkami. Asi nejchytřejší ve své třídě, všichni učitelé ji téměř milovali, a ještě k tomu byla velmi hezká. Taková ideální dívka. Ano, vypadala šťastně, jenže zdání klame.
Z vyprávění přátel vím, že toto je sice pravdivé, ale jen do určité doby. Když jí bylo asi 14 let, její otec odjel pracovně do ciziny, do Indie, kde viděl lidi tak chudé, že se mu o tom nezdálo ani v tom nejhorším snu. Samozřejmě to pak doma vyprávěl, a dcera si s hrůzou uvědomila, jak žije ona a jak je nevděčná, když nadává na svůj život, když si stěžuje třeba na jídlo v jídelně. Dříve vracela celý oběd, ale teď ho snědla, nebo si neobjednávala vůbec. Byla téměř zoufalá, jak se chtěla změnit k lepšímu. Na chudé lidi po celém světě nemohla zapomenout, zdály se jí strašlivé sny, litovala svůj minulý život. Téměř se zbláznila, už jste ji nepotkávali obklopenou kamarádkami a rozesmátou. Nyní chodila zamyšlená a většinou sama.
Jednoho krásného březnového dopoledne, kdy již bylo teplo a my mohli trávit přestávku mezi vyučováním venku na balkoně, ona klidně seděla, vyjímečně si povídala s přáteli, usmívala se, ale pak... Zničeho nic vstala, roztáhla paže, z úst se jí dostal šílený skřek a pak hlasitě, ale klidně řekla "I want to be a silent girl" a skočila. Byla to sebevražda, na kterou naše škola jen tak nezapomene. Ještě několik let se o ní mluvilo a učitelé říkali hrůznou historku pro zastrašení svých neposlušných žáků. Jenže já to viděla, mně nikdo nemusel připomínat ty strašlivé vteřiny. Ta slova, poslední slova před chtěnou smrtí, vyřknutá smířeně s osudem, s vlastním rozhodnutím, tak klidně, že by nikoho nenapadlo co chce udělat. A přece. Nikdo ji nezadržel a ten osudný okamžik si pamatuju. Obraz dívky stojící před zraky udivených přihlížejících. A ta slova zůstanou vyryta v mé duši navždy. Snad tak chtěla odpuštění za svoje činy, podle jejího svědomí špatné. Snad chtěla odčinit své hlučné chování. To se nikdo nedozví. Chtěla být tichou dívkou a její přání se splnilo...

Dáma v černých šatech

4. července 2007 v 11:43 | Bara First |  Básničky

Bledou má tvář,
jak luna o úplňku.
Však měsíční zář
se ztrácí v temném smutku.

Černé má šaty,
jak oděv půlnoční.
Však hvězdy jsou sťaty
a o těch ona sní.

Smutná, vznešená dáma
jak na popravu kráčí.
Však popravdě je sama,
jí samota nestačí.

Dřív slavná a krásná byla,
dřív zářila štěstím.
Však ledová a zlá síla
ji vtáhla do své pasti.

Pro temné myšlenky,
nechce již být.
Však mnohé vzpomínky
dál snad budou žít.

Smutná vznešená dáma
na popravu svou kráčí.
Však popravdě je sama,
teď samota postačí...

Soumrak

4. července 2007 v 11:42 | Bara First |  Básničky

Zvláštní večerní vůně,
tisíce lehkých vánků,
tiché zurčení tůně,
krásné barvy červánků.

Na spoustu večerů vzpomínám,
na tajuplné, tiché, krásné.
Ty myšlenky já v srdci nosívám,
kdy však touha po nich pohasne?

Nade vše ráda mám,
ty okamžiky štěstí.
V šeru já slyšívám
o milém světě zvěsti.

Proč ve dne spí
ten cizí svět?
Kdo na zle lpí,
ten kazí všem let.

Tak složitý a dlouhý,
let životem,
Kdo doletí bez touhy,
zbavit svět tem,

ten přistát má smutný,
ale v realitě,
tomu není nutný
sen, o jiném světě.

Sama

4. července 2007 v 11:40 | Bara First |  Básničky


Sama, uprostřed lesů,
na louce bez světla,
na louce plné vřesu,
kytičku upletla.

Kytičku pro sebe,
z obav a zoufalství.
Dívá se na nebe,
ve hvězdách pravda tkví!

Nechodí, leží jen,
a tak v té samotě,
zdá se jí pěkný sen
o tom, že našla tě.

Že jsi jí pomohl,
ze světa strašného
že smutek odlehl
ze srdce mladého.

Sen teď končí však
a ona procitá.
Ona ví co je pak,
přichází samota.

Nekřičí, nevolá,
nemá již síly.
Plamínek plápolá
v očích té víly.

Představy jsou krásné,
nic se však neděje.
Již brzy pohasne
světélko naděje.

A ona, sama uprostřed lesů,
na louce bez světla,
na louce plné vřesu,
svůj život dopletla.

Gravitační síla

4. července 2007 v 11:05 | enterona |  >>Mimo mísu<<
Teorie o neexistování gravitační síly, vymyšlená skoro před rokem (ten čas ale letí...) společně s Genesis v jedné z mnoha nudných hodin fyziky. Tato teorie je a bohužel asi i zůstane pouze teorie, tak ji moc neřeště. ;-)
Dodatek: Dle statistik sem chodí průměrně dva lidi za den, tak prosím, ať napíšou komentář. Nemusí být pochvalný, jsem už dost stará na to, abych snesla kritiku. Děkuji
Tak za prvé - žádná gravitační síla neexistuje! Teď si asi říkáte, že je to blbost, ale čtěte dál. Uvnitř Země, uprostřed bílé díry, je velký Preslyův magnet. Ten všechno přitahuje, protože v každém tělese, buňce, v každém atomu je maličký magnetek. Ty se však navzájem nepřitahují, to že drží pohromadě je úplně jiná kapitola.
Kdyby existovala jen Preslyova síla, tak se neustále propadáme, a za chvilku máme po naší krásné modré planetě, protože uvnitř Země je bílá díra. Za záchranu poděkujme ozonosféře a její síle. Ta je jen nepatrně slabší než Preslyho síla. Ale nemizíme v bílé díře a to je hlavní. Aspoň většinou.
A co když spadne třeba jablko ze stromu, nebo letadlo z výšky? Už jsem napsala, že Preslyho síla je o trochu vyšší, takže to jablko má právo spadnout, a čím blíž k Zemi je tak padá rychleji, jak je vám jisté známo. Ale nevím nevím co by se stalo, kdyby ta věc byla blíž k ozonosféře, protože ta by ji správně měla přitáhnout ke svému středu, tudíž dál od Země. Takže musíme doufat že to nikdo nebude chtít zkusit a vyvrátit naši teorii, která je podle mě jinak naprosto bez chyby...
A ještě menší dodatek, který se sice netýká gravitační síly, ale tohoto článku v podstatě ano. Chcete vědět proč sněží? ;-)
Bílá díra přes veškerou snahu ozonosferické síly občas "sežere" nějaké věci. Když něco hledáte a nemůžete najít, někdo vám možná oznámí, že dotyčný předmět si vzal na nohy tenisky, na záda batůžek, rozloučil se a mezi řečí zmínil Rakousko. Tak to aspoň říká moje máma. A já jí můžu tisíckrát vysvětlovat, že ve skutečnosti se odebral do bílé díry. Nepochopí to. Prostě nevěří teorii její vlastní dcery o tom, že takto zmizelá tělesa čekají uvnitř Země až jich bude víc. Pak je bílá díra začne rozkládat a obarvovat a nakonec je vyvrhne na povrch planety. Netuším, jak lidé přišli na tu hloupost, že sněží z mraků.
Bílá díra v podstatě zvrací, pokud to chceme přiblížit lidským jedincům. Sníh je ale studený, protože Země nemá žádných 36 stupňů Celsia. Uvnitř je totiž zima, neboť sluneční paprsky tam nemůžou...

Tak abych se představila...

3. července 2007 v 19:45 | Bara First |  Já, enterona
...jmenuju se Bára, příjmení není třeba znát. V době psaní tohoto článku je mi dvanáct let a asi deset měsíců. Chodím na gympl ve Zlíně, po prázkách jdu do tercie a kupodivu se už docela těším do školy, ačkoli prázdniny jsou taky skvělé, ve škole a hlavně o přestákách je prostě sranda. Bydlím v jednom z mnoha Baťovských půldomků, společně se svými rodiči, starším nevrlým bratrem, dvěma kočkami, želvou a sousedy, které naštěstí nepotkávám, protože bydlí v druhé půlce našeho krásného domečku. Ve svém volném čase, kterého bude po prázdninách zase míň, běhám orientační běh, hraju na flétnu a plně využívám našeho počítače. Tak doufám, že jste si o mně udělali obrázek a že není zas tak moc špatný... to byste mě museli poznat osobně.

Vítejte!

3. července 2007 v 15:49 | Bara First |  enterona.blog.cz
Založila jsem si svůj historicky první účet na blog.cz a nezbývá mi než doufat, že sem bude někdo chodit a číst moje kidy. Dřív jsem obývala eStránky - moje adresa. Pokud to čtete později, tak už možná neexistujou. No co už. Asi z tama přesunu některé články, které se mi budou líbit, takže nemusíte být smutní ;-)
Jestli jste se pozastavili nad adresou, tak přináším vysvětlení. Jak někteří možná víte, "enteron" je latinsky střevo a já jsem byla před dvěma lety v primě osmiletého gymnázia překřtěna na střevo a zajistila jsem si tak zábavu v biologii. A vzhledem k tomu, že máme nainstalované ze seznam slovníku cosi co překládá anglická slova do češtiny, když přes ně přejedete myší a určitě nejsme jediní, tak jsem nechtěla aby si někdo myslel, že je to blog o "zažívacím ústrojí" (anglicky enteron) a tak jsem tam dodala "a". A taky jsem holka...
Omlouvám se za svoji paměť, tento krásný layout je od Blanch.