Když nemá cenu žít...

8. listopadu 2007 v 19:31 |  Z vlastních nápadů
V češtině nám dávala učitelka papír s nějakou soutěží, kde mají napsat děti ze základních škol nějaké "literární dílko" :) na určité téma. Tak jsem usoudila, že zkusit se to může. A tak jsem psala psala a psala, a vyšla z toho na moje obvyklé párřádkové výkony neobyčejně dlouhá povídka. Ostatní se smějou, já se červenám... Moc prosím o psaní komentářů s výtkami ať se neztrapním ještě víc před naší češtinářkou...

Tma obklopuje klidné spící městečko, jen na východě už obloha světlá a pomalu chytá růžový nádech. Tenký srp měsíce již dávno zmizel za obzorem a i hvězdy se postupně ztrácí. A uprostřed této podívané je most přes řeku, na němž stojí tmavá silueta. Temná masa vody poklidně plyne ke svému cíli a jen se občas ozve tichý zvuk, když na hladinu dopadne slza.
Ale osmnáctiletá Karin tohle nevidí, neslyší. Cítí jen neskutečný žal a stesk po člověku, kterého měla ráda. Její matka trpěla nevyléčitelnou rakovinou a žila jen pro svou dceru, nicméně věděla, že s ní již dlouho nebude. Vydržela jen do dívčiných osmnáctých narozenin, aby již byla plnoletá a nemusela ke svým příbuzným. Prarodiče Kariny totiž neměli rádi ani svou dceru, natož vnučku, která se už vůbec nepodobala jejich starým představám o dokonalosti mládeže. Sice nepila ani nekouřila, ale viděla co udělali její matce, jak jí dětstvím znechutili život, a tak když je náhodou potkala, nechovala se k nim s úctou, jak by si přáli.
Již od dětství žila jen se svou matkou, rodiče byli rozvedení a sourozence neměla. A teď ji nechala maminka samotnou na světě, kde neměla žádné opravdové přátele, jen několik kamarádů, s kterými trávila leda volný čas a bavila se o nedůležitých věcech. Asi by ji vyslechli a možná i utěšili a našli uklidňující slova, ale Karin nevěděla jestli by si to přála. Vždyť oni jsou šťastní, každý den po škole nebo po práci je čeká přívětivý domov s příbuznými, kteří je mají rádi. Jak by potom mohli pochopit, že ne všichni mají radost ze života, když jim toto zázemí chybí. Jen kousek obyčejné lásky, copak si přála tak moc?
Ačkoliv již byla plnoletá, neměla přítele. Když byla mladší, tak sice s několika chlapci takzvaně 'chodila', ale nikdy jim to nevydrželo déle než měsíc. A teď byla sama. Do společnosti všichni chodili ve dvou a byly to hlavně smíšené dvojice, proto Karin většinou zůstávala sama doma. Do školy podle jejího názoru chodili jen zadaní kluci nebo opravdu ztracené případy, a tak ani neměla moc příležitostí se zamilovat. Nebo někdo do ní. Možná by se našel někdo, komu by se líbilo její slušné chování, ke kterému byla od dětství vychovávána a nepříliš sebevědomé vystupování. Jestliže potkala někoho, koho neznala příliš dobře, byla tichá a hlavně poslouchala a odpovídala jen krátkými větami nebo kývala hlavou. Možná by se někomu líbily její husté černé vlasy a obličej, který měl některé asijské rysy, i když o žádných východních předcích nevěděla. Možná by se do ní někdo zamiloval, jenže ten někdo se neobjevoval.
Z ponurých myšlenek ji probral první sluneční paprsek, který se dostal nad obzor a ozářil tak celou krajinu. Karin se při tomto pohledu po dlouhé době aspoň pousmála. Jenže ne na dlouho, vzápětí si totiž vzpomněla na doby, kdy se s maminkou občas, když se obě vzbudily brzo, dívaly na východ slunce. Teď už může jen vzpomínat. Ale, i když to bolí, tak zbyly aspoň ty vzpomínky. Věděla, že nikdy nezapomene na tak dokonalého člověka jako byla dívčina matka v jejích očích.
Slunce již vystoupalo nad obzor celé a z domů začali vycházet první lidé. Karin si uvědomila, že by měla jít pomalu domů, neboť všichni museli řeku přejít právě po tomto mostě a určitě by si všimli plačící dívky stojící u zábradlí a zírající do vody. Ještě by si mysleli, že chce spáchat sebevraždu a určitě by měli hloupé řeči o tom, jak je život krásný a někdo tak mladý jako ona přece nemůže mít důvod si ho dobrovolně vzít.
Život si zkrátit opravdu nechtěla, ale když o tom tak přemýšlela, možná by to bylo jednodušší. Nemusela by se trápit a řešit problémy dnešního světa. Podle některých tvrzení, že po smrti je nebe nebo něco na ten způsob by se znovu setkala se svou matkou. Nikomu by podle svého názoru nechyběla a stejně už nemá pro co žít. Jen maminka by si určitě nepřála, aby kvůli ní někdo zemřel a určitě ne vlastní dcera. Ale taky by jistě nechtěla, aby se trápila a topila ve smutných vzpomínkách a zapomněla se smát.
Karin přemýšlela má-li skočit nebo ne. Zdravý rozum jí říkal, že je to hloupost, ale ten zbytek by se raději vydal do dobrodružství, které má jen jeden možný konec. Škoda, že zdravého rozumu člověku, který celou noc propláče na mostě a nevadí mu, že by mohl v takové zimě onemocnět, moc nezbývá. Možná proto si chtěla aspoň jednou v životě dokázat, že má odvahu a tak rychle přelezla zábradlí chránící obyčejné chodce od spadnutí do řeky a skočila.
Nestarala se o kolemjdoucí, kteří jen vyděšeně koukali, nestarala se o to, že větší odvahu by prokázala, kdyby dokázala překonat smutek a žít dál, nestarala se o to, že se možná měla stát váženým člověkem a jedním zbytečným rozhodnutí si veškerou vysněnou budoucnost zkazila. Nestarala se o nic, jen naposled vyděšeně a zároveň nadšeně vykřikla, avšak než křik stačil doznít, ozval se mohutný zvuk těla padajícího do vody.
Za chvíli zahouká přijíždějící policejní auto, jakoby mohlo ještě něco zachránit. Budou se snažit najít příčiny, které vedly k další z mnoha zdánlivě bezdůvodných sebevražd. Nejspíš si s tím spojí smrt dívčiny matky, ale stejně nepochopí proč to udělala, když příbuzní umírají lidem denně a dobrovolně se zabije naštěstí jen malé procento z pozůstalých. Jistě některá televizní stanice vyrobí reportáž a budou ji vysílat v televizi jako odstrašující příklad. Ale koho to odradí? Když se někdo rozhodne, až už špatně nebo dobře, nikdo ho už nepřemluví.
A nikdo se nikdy nedozví jestli si vybral správně nebo ne…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Genesis Genesis | 10. listopadu 2007 v 22:16 | Reagovat

Asi bych se do te sve povidky taky mela pustit...:)

2 Anežka Anežka | Web | 3. prosince 2007 v 22:07 | Reagovat

Krásné...

3 Myška Myška | Web | 15. prosince 2007 v 14:18 | Reagovat

Je to moc pěkné a moc smutné...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama