1. kapitola

31. ledna 2008 v 20:46 | enterona |  Až zemře minulost, budu žít já
První (a doufám, že ne poslední) kapitola. Je to vlastně takový úvod do děje...

Před více než šesti lety jsem slavila své jedenácté narozeniny. Na ten den jsem se těšila jednak proto, že jedenáctka je moje oblíbené číslo a taky jsem věděla, že dostanu dopis. Ten slavný dopis z Bradavic, díky němuž jsem později mohla tuto školu navštěvovat. Patřím do čistokrevného rodu, takže jsem o svém přijetí ani nepochybovala. Navíc moje teta, tátova sestra, byla bohatá, a když něco chtěla, vždycky toho dosáhla. Znal ji snad celý kouzelnický svět a proto jsem si myslela, že jsem díky ní slavná i já.
Mí rodiče tuto představu ještě podporovali. Milovali mě, zahrnovali dárky, a já tedy žila celé své dětství jako princezna a bláhově si myslela, že to tak už zůstane.
Na oslavu mých narozenin byli pozváni všichni kouzelníci, kteří něco znamenali. Samozřejmě čistokrevní. Poprvé jsem tady potkala svého budoucího spolužáka, Siriuse Blacka.
Díky němu se ten den zapsal do historie mého života jako okamžik, kdy jsem měla první šanci pochopit, že věřím hnusným lžím. Tuto šanci jsem sice ještě nevyužila, byla jsem příliš mladá a hloupá, ale i tak jsem za tento den vděčná. Jen nevím komu…
"Karino!" zavolala na mě matka. Stála vedle jednoho stolu s občerstvením a bavila se s pohlednou černovlasou aristokratkou a klukem v mém věku. Zřejmě to byl syn té paní, protože jí byl hodně podobný, zdědil i krásný vzhled.
"Ano, maminko?" zeptala jsem se zvědavě, když jsem přišla až k nim.
"Karino, tohle je paní Blacková a její syn Sirius. Ten také nastupuje v září do Bradavic." představila mi je. Tak vida, Blackovi. O těch už jsem slyšela.
"Doufám, že budeme oba zařazeni do Zmijozelu." řekla jsem slušně, abych nějak začala rozhovor.
"Já nikoliv," usmál se můj společník. Naše matky nás opustily, takže neslyšely Siriusovu poznámku. Naštěstí. Já jsem jenom zalapala po dechu.
"Jak to myslíš?" zeptala jsem se překvapeně.
"Tak, jak říkám. Doufám, že skončím kdekoli jinde než ve Zmijozelu. A kde budeš ty, je mi srdečně jedno."
"Proč chceš něco takového? Vždyť patříš do jednoho z nejstarších kouzelnických rodů v Anglii!" Připadala jsem si sice jako učitelka, ale někdo ho musí přivést k rozumu.
"Právě promluvilo dítě, které rodiče krmili řečmi o špinavosti mudlů. Copak nechápeš, že jsou to jen žvásty? Ve škole s tím nepochodíš. Leda by ses dostala do toho svého vysněného Zmijozelu." Sirius si posměšně odfrkl a odešel. Ta slova jsem tehdy nechtěla pochopit, ale později se mi ještě mnohokrát vybavila.
O několik měsíců později nastal dlouho očekávaný den, prvního září. Cesta vlakem proběhla kupodivu klidně, dokonce se mi ani neudělalo špatně. Nevolnosti jsem se docela bála, rodiče mě varovali, ať raději nic nejím, když jsem nikdy vlakem nejela. Jistota je jistota, a tak jsem se docela těšila na večeři, která prý bývá hodně slavnostní.
V kupé jsem seděla sama. Sice jsem si mohla přisednout za stydlivými, tichými dětmi, nebo naopak k lidem, kteří by celou cestu nezavřeli pusu. Ale nechtěla jsem navazovat pochybná přátelství, abych se nezahazovala s někým, kdo se dostane do Nebelvíru nebo, nedej bože, má rodiče mudly.
Po příjezdu vlaku jsme se my, prváci, odpojili od zbytku davu a jeli na lodičkách přes jezero. Všichni byli naprosto uchváceni pohledem na velkolepý hrad svítící ve tmě. Já jsem sice, asi jako jedna z mála, viděla Bradavice na fotkách, ale skutečnost byla přece jen tisíckrát lepší.
Ačkoli bylo teprve září, večer byla venku docela zima a tak jsme všichni šťastně rozmrzali v nějaké místnosti, kde nás přísně vypadající profesorka nechala o samotě. Ti, kteří měli čarodějnické rodiče se dohadovali v jakých asi kolejích skončí, ostatní jen ustrašeně poslouchali.
"Kam myslíš, že zařadí tebe?" zeptala se mě nějaká sympaticky vyhlížející holka.
"Samozřejmě do Zmijozelu. Už sedm set let nikdo z naší rodiny nebyl jinde." odpověděla jsem. Nejspíš byl na mé tváři příliš povýšený výraz, protože všichni, kteří poslouchali naši krátkou debatu, po chvíli propukli v bláznivý smích.
Já jsem je jenom přejela pohrdlivým pohledem a dál hypnotizovala dveře, aby se už otevřely. Nebavilo mě to tady.
Jako by bylo mé přání vyslyšeno, vešla profesorka a vybídla nás, abychom šli za ní.
Vešli jsme do velké síně se čtyřmi dlouhými stoly v odlišných barvách. Já zkoumala zeleno stříbrný, věřila jsem, že se dívám na starší spolužáky ze své budoucí koleje.
Kolmo ke studentským stolům stál ještě jeden, učitelský. Uprostřed bylo vyvýšené zlaté křeslo, něco jako trůn, na kterém seděl starý pán s dobrotivým výrazem a dlouhými stříbrnými vousy. Ředitel.
Celá síň byla nádherně vyzdobená, vzduchem poletovaly hořící svíčky, na stropě byla zobrazena jasná noční obloha se zářícími hvězdami. Na stolech se třpytily vyleštěné číše a talíře, nyní bohužel prázdné.
Studenti vesele debatovali o prázdninách a nadcházejícím školním roce. Když ale profesorka přečetla první jméno, celá síň ztichla.
"Attonová Elizabeth."
Byla to ta dívka, která se mě předtím ptala na to, kam si myslím, že budu zařazena. Pomalu došla k židličce a nasadila si klobouk. Ten rozhodl, že půjde do Nebelvíru. Viditelně si oddechla a šťastně kráčela ke svému stolu.
"Black Sirius"
Dalším na řadě byl černovlasý kluk, kterého jsem si dobře pamatovala z oslavy svých narozenin. Působil sebejistě, ale i tak jsem byla přesvědčena, že se bojí. Právě pro něj nastal okamžik pravdy, okamžik, který rozhodne o jeho budoucnosti.
Sirius vypadal tak opuštěně, když seděl sám uprostřed síně, až mi ho bylo líto. Pod starou látkou zíraly dvě prosící oči.
"Nebelvír!" ozvalo se. Ačkoli to trvalo tak dlouho, klobouk si byl zřejmě jistý svým rozhodnutím. Od všech stolů se však odval šum. Blackové byli odjakživa zařazováni do zelené koleje.
Já jsem tomu nedokázala uvěřit. Sirius právě odcházel s hrdým úsměvem na rtech k dalším Nebelvířanům, kteří na tom byli podobně jako já. Možná se mu splnilo přání, ale rodina mu už nikdy neodpustí.
Zbytek zařazování jsem moc nevnímala, a tak jsem sebou trhla, když se ozvalo mé jméno. A je to tady. Snažila jsem se jít se vztyčenou hlavou. Rodiče mě odjakživa učili, že první dojem udělá hodně. Jenže když jsem se snažila působit odvážně, zapomněla jsem dávat pozor. Zakopla jsem o vlastní nohy a přede všemi se skácela na zem.
Celá síň vybuchla smíchy. Když jsem se zvedala, viděla jsem, že i učitelé se nedokáží ubránit pousmání. Konečně jsem došla k židličce, s úlevou se posadila a nasadila si klobouk na hlavu. Mohla jsem se schovat.
Dlouho se nic neozývalo. Už jsem si začínala říkat, jestli se něco nestalo, když se klobouk pohnul a snad na celý hrad zařval: "Nebelvír!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucy Lucy | Web | 1. února 2008 v 12:47 | Reagovat

sorry, Báro, ale momentálně nemám tolik energie na čtení takového dlouhého článku xD.. ale pozděj si to určitě přečtu, neboj!!!!

2 enterona enterona | Web | 1. února 2008 v 12:57 | Reagovat

:D bojím se, že ty ji ani mít nebudeš ;-)

3 Myška Myška | 1. února 2008 v 21:15 | Reagovat

To je pěkná povídka... s pěkně zvláštním koncem!

4 enterona enterona | Web | 1. února 2008 v 21:39 | Reagovat

děkuju... a ono to ještě nekončí :)

5 Genesis Genesis | 2. února 2008 v 14:01 | Reagovat

ac jsem zacala cist povidku s tim, ze to bude jen dalsi potterovska blbost, mylila jsem se

moc se mi to libi, uz aby byla dalsi cast, nemuzu s dockat :)

6 enterona enterona | Web | 2. února 2008 v 17:13 | Reagovat

já si teď taky říkám, že bych měla psát radši něco nového, ale zas tohle mě baví. děkuju :)

7 Lennie Lennie | Web | 3. února 2008 v 11:10 | Reagovat

to je desne hezke...asi to vazne budu cist =P

8 Lucy Lucy | 3. února 2008 v 15:26 | Reagovat

hele, já už si to náhodou přečetla!!!! =P je to dobré, akorát je zajímavé spojení "čistokrevní kouzelníci".. to je jako "čistokrevný kokršpaněl".. xD

9 enterona enterona | Web | 3. února 2008 v 20:29 | Reagovat

jo, to je jenom deformace z fanfiction a ostatně i hp od rowlingové, já za to vlastně vůbec nemůžu ;-)

10 Slis Slis | 4. února 2008 v 12:35 | Reagovat

http://iiivuska.blog.cz/0802/finale-soutezky-o-nej-pict#komentare prosím hlasuj tady pro mě Slis už je to finále potřebuju vyhrát :-)

jinak máš hezkej blogís =)

11 Lennie Lennie | Web | 6. února 2008 v 16:31 | Reagovat

me fascinuje, ze Bradavice maji sice ctyri koleje, ale stejne se vetsinou resi jenom Nebelvir a Zmijozel...a ty Bari zejevne taky :-) I kdyz ty by ses dostala do te, kde jsou sici desne chytri :-) Havraspar ? Asi.

12 enterona enterona | Web | 6. února 2008 v 19:29 | Reagovat

njn, je to divné. ale když si to tak vezmeš, i rowlingová věnovala pozornost hlavně těm dvěma. (já se prostě musím obhajovat ;-) )

13 Lennie Lennie | Web | 7. února 2008 v 9:24 | Reagovat

Já mám nejradši Mrzimor :-) tam jsou ti co nejsou chytří, odvážní ani čistokrevní...tam bych se dostala x)

14 Genesis Genesis | 10. února 2008 v 9:20 | Reagovat

ja bych se urcite taky dostala do Mrzimoru :D

i kdyz ani takovy Zmijozel by nebyl k zahozeni ;)

15 Lennie Lennie | Web | 18. února 2008 v 19:45 | Reagovat

já jak se znám, tak by můj rod nebyl čistokrevný

16 enterona enterona | Web | 18. února 2008 v 20:28 | Reagovat

já bych ani nechtěla být, už kvůli tomu, jak takové lidi rowlingová popisuje. chtěla bych být naprosto nečistokrevná a ve zmijozelu ;-) ale kam bych se opravdu dostala, netuším.

17 Lennie Lennie | Web | 24. února 2008 v 19:15 | Reagovat

Nooo...asi mi bude stačit náš krásný, úžasný a báječný gympl

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama