Dědečku!

1. ledna 2008 v 16:09 | enterona |  Z vlastních nápadů
Jak na nový rok, tak po celý rok? Ach kéž by... Ale jako novoroční předsevzetí si můžu dát, že budu psát víc článků než dřív... že se mi podaří nějak zvednout návštěvnost... a že bude můj blog jenom vzkvétat, ne? Mimo jiné, samozřejmě... Jedinou vadou na tomto plánu je, že jsem snad nikdy žádné předsevzetí nedodržela...
K povídce: Mám dědu a nevlastní babičku. Nikdy jsem je neměla moc ráda, návštěvy u nich jsem přetrpěla jen proto, že jsem musela, naštěstí pro mě bydlí od nás sto kilometrů a tak ty návštěvy nebyly moc časté. Babička ale loni onemocněla, půl roku byla v nemocnici, dědeček musel tu dobu nějak přetrpět a tak teď vypadá strašně unaveně a staře a mě teď, vždycky když je vidím, trochu trápí svědomí. Jsem nevděčná vnučka... Tenhle příběh je psaný pro ně, bohužel (nebo spíš bohudík) si ho ale nejspíš nikdy nepřečtou.
P.S. Pro ně, nikoli o nich. Vážně to není pravda, jak si někteří mysleli ;-)

Starý muž si oblékl opraný svetr a vyjel na svém vozíku na balkon. Byl unavený, ale i tak zavřel dveře, aby mu zima nešla do bytu. Smysl pro pořádek měl vždycky. Jen to možná trochu přeháněl.
Je to přesně rok, co po Vánocích vyhodil manželku na mráz, protože nerespektovala jeho prosby. Prosby? Spíš to byla tvrdá a neoddiskutovatelná rozhodnutí. Ale to on nechápal.
Až teď, po roku samoty, který strávil nekonečným přemítáním o životě, o tom, proč ho nikdy nikdo neměl opravdu rád. Nikdo, kromě ženy, které se takto odvděčil. Teď to pochopil. Jak rád by vrátil čas o rok zpět, jen kdyby si mohl nechat své dnešní myšlenky. Ty by mu nedovolily udělat znovu stejnou chybu.
Nebo ano? Zase by se půl roku jen litoval a teprve potom zjistil, že okolí se opravdu chová k člověku tak, jako člověk k okolí? Vždyť přece tuto známou pravdu vtloukal do hlavy svým dětem, když byly malé. Ale sám se podle toho nechoval.
Víčka se mu klížila a on nedbal na chlad, který ho obklopoval. Chtěl spát. Chtěl zapomenout.

"Dědečku, nespi!" ozvalo se za ním. Dědečku? Chvíli trvalo, než ho napadlo, že tak volají na něj. Ale vlastně ano, vždycky mu tak říkala. Říkala? Trhl sebou. Vždyť…
"Co tady děláš?" ne, nahlas to neřekl. Leknutím ztratil hlas, nevěřil vlastním očím.
"Vrátila ses?" těžce vyslovil.
"Výročí se mají slavit, tak proč ne toto? Zase odejdu, když mě vyhodíš. Jen… chtěla jsem tě vidět. A je na tobě, jestli opravdu naposled." dodala se smutným výrazem a otázkou v očích. Věřila v rozum svého manžela.
"Ne, to už nikdy! Zůstaň tady se mnou."
Pohlédl na ni. Stála ve dveřích a proti světlu, které rozsvítila v pokoji byla ještě větší než dřív. Vyrostla snad? To ne, spíš… Vypadala tak staře. A zklamaně. Čekal snad, že se mu vrhne kolem krku a bude děkovat, že jí povolil se vrátit? Proto ho nechala celý rok čekat? Aby ji ani neodprosil a považoval za samozřejmé, že jej bude opečovávat tak jako kdysi?
Nezměnil se. Je stejně tvrdohlavý jako dřív, nedokáže se omluvit. A ona tolik doufala… Přejela ho ledovým pohledem a pomalu se odcházela.
Opravdu viděl v jejích očích slzy?
"Počkej!" Otočila se. "Omlouvám se. Odpusť… Prosím."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mishelka mishelka | 16. ledna 2008 v 19:40 | Reagovat

joj to je take zlate:o)....je velmi pekne videt ked sa dvaja starucky manzelia este stale lubia a vedia byt spolu a mta sa radi tak ma to vzdy potesiu ked takych vidim aj vonku ako si pekne hovoria alebo ked vidiem u mojich straych rodicou ze aj po tych rokoch a vsetkych trapeniach co spolu prezili tak sa babina stara o detka a on jej je zato vdacny a maju sa radi:o)

2 Lucy Lucy | 25. ledna 2008 v 19:01 | Reagovat

jo to je pěkné, takové lidské

3 enterona enterona | Web | 25. ledna 2008 v 20:17 | Reagovat

lidské, to je hezké slovo :)

4 Hapushliii Hapushliii | Web | 11. září 2008 v 11:53 | Reagovat

Mocko pekné to tu máš....fakt nádherný blogís...kdyby se tu zachtelo, stav se u me, mám tam bleskajdu

ppp

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama