2. kapitola

26. února 2008 v 21:01 | enterona |  Až zemře minulost, budu žít já
Kam se jenom podělo to odhodlání k častějšímu psaní článků? Že by skončilo v deníku společně se slovy novoročních předsevzetí? Už bude konec února a porušuju je čím dál víc.
Jenže... učitelé se nám pomátli a krmí nás jednou písemkou za druhou. Celý víkend jsem ležela v učení. Nejen obrazně řečeno. Ale v neděli večer jsem byla tak užitečně naladěna, že jsem nechtěla strávit svůj odpočinek nicneděláním u počítače, případně hleděním do/na blba (sousedé měli rozsvíceno a nechali odtáhnuté žaluzie...) přes obrazovku.
A tak něco udělalo cvak a já začala psát ;-)

P.S. Že to není nic záživného, to snad připomínat nemusím.
P.P.S. Snaha se cení, tak třeba to někoho pobaví.
P.P.P.S. Nepodávejte na mě stížnosti za rušení nočního klidu zveřejněním tohoto článku. Máme demokracii, nemusíte to číst!
P.P.P.P.S. Neodolala jsem. Když mně se ta pépéeska vždycky tak líbila...

To není možné. Nevěřím tomu. Moudrý klobouk se spletl. Přeřekl. Špatně jsem slyšela. Zdá se mi to a ležím doma v posteli. Cokoliv. Jen ať to není pravda!
Omámená hrozivou skutečností jsem kráčela ke stolu Nebelvírských. Viděla jsem nespočetně ohromených pohledů. Ano, Karina Tearsová byla zařazena k vám. Její rodiče jsou ti slavní Tearsovi. A bohužel je to i pravda.
Připadala jsem si strašně zranitelná a osamělá. Chtěla jsem jít co nejdál od všech lidí a hlavně od Elizabeth Attonové, abych neslyšela její urážky. I tak jsem ale viděla ty posměšné pohledy a pohrdavý výraz, když svým novým přátelům něco vyprávěla. Mohla jsem si jenom domyslet, že mě pomlouvá.
S radostí jsem uvítala ředitelův projev. Aspoň jsem se nějak zabavila a nemusela při tom na nic myslet. Po přivítání ve škole a upozornění na některá pravidla Brumbál vesele tleskl a na stolech se objevilo jídlo. Až teď jsem si uvědomila, že vlastně umírám hlady.
"Ty jsi Tearsová?" ozvalo se vedle mě.
Překvapeně jsem se otočila se za hlasem. Všimla jsem si mladého studenta, který seděl po mé pravici. Neměla jsem náladu se s nikým bavit. Ale v rámci boje za přežití následujících sedmi let by asi nebylo nejlepší ignorovat jasná oslovení, a tak mi nezbylo než odpovědět.
"Ano."
"Čemu vděčíme za to, že zrovna ty jsi poctila tuto kolej svou přítomností?" zeptal se zvědavě. Já jsem málem vyprskla smíchy.
"To tak mluvíš normálně, nebo na tobě jenom někdo experimentoval s kouzly?"
"Nejsem si ničeho takového vědom," usmál se, "ale na něco jsem se tě dovolil zeptat a byl bych šťasten, kdybys mi ráčila odpovědět."
"Čemu za to vděčíte? Starému hloupému klobouku, který nerozezná čistou krev od té mudlovské!" odpověděla jsem naštvaně.
"Vpusť zase do své duše klid a mír a neurážej ho. Dle legendy ho stvořili zakladatelé této školy, a přece bys nechtěla urazit svého milovaného Salazara, nebo se snad mýlím?"
"Můj milovaný Salazar Zmijozel by mě nechal studovat pod svým vedením, všiml by si mých vážených příbuzných."
"Zanechme této nesmyslné debaty a pojďme dumat nad něčím užitečnějším."
"Chceš říct ať změníme téma?" ušklíbla jsem se.
"Jistě, Karino. Jestliže mě nešálí paměť, tak je to tvé ctění jméno."
"Ano, po té slavné čarodějce Karině Sorillové, která byla blízkou příbuznou-"
"Zadrž! Neuraz se, avšak jsem byl nucen tě zastavit. Příbuzenské vztahy slečny Sorillové znám nazpaměť od svých šesti let. To k nám přijela prababička, která s ní chodila do školy. Do Zmijozelu, samozřejmě."
"Cože? Ty máš taky vznešené předky?" Jeho sdělení mě udivilo. Že by bylo letos víc takzvaných krvezrádců, ať už šťastných, jako je Sirius nebo donucených - jako já?
"Pokud zařazuješ rodinu Mattersových mezi vznešené, tak samozřejmě."
"Matters? To mi upřímně nic neříká…"
"Nejsme slavní jako vy. Ale nemusela bys to říkat tak otráveně. V Bradavicích nenajdeš jen proslulé rody, studují tu i obyčejní lidé." Zdálo se mi to, nebo jsem opravdu v jeho hlase zaslechla posměšný podtón?
Kupodivu jsem se neurazila a pokračovala v rozhovoru. Toho kluka jsem začínala mít ráda. Byl celkem hezký a měl možná stejně zaujatou rodinu. Taky byl v jiné koleji než by měl. Hodně zvláštním způsobem se vyjadřoval. Byl prostě jiný. Zajímavý. Sympatický. A hlavně se mnou začal mluvit a nevypadal, že by se nudil.
Ani mí rodiče by nemohli nic namítat proti našemu přátelství. Pokud se mnou vůbec rodiče budou mluvit. Strnula jsem. Poprvé za tento večer jsem si na ně vzpomněla. Pořád jsem přemýšlela jen nad svým osudem a litovala se, ale co na to řekne moje rodina, to mě vůbec nezajímalo. Rodiče jsem měla nade vše ráda a nechtěla jsem ztratit jejich lásku.
Umínila jsem si, že jim hned jak přijdu do ložnice napíšu dopis, kde se jim omluvím. Omluvím? Za co, já jsem to tak přece nechtěla.
Asi jsem při těchto obavách zbledla, protože John, jak se můj společník jmenoval, se na mě pátravě zadíval a začal vyzvídat, co se děje. Jen jsem zavrtěla hlavou, ale už jsem se nedokázala smát jeho vtipům a bezstarostně odpovídat na všetečné otázky.
Naštěstí už Brumbál za chvilku vstal a přes hlasité protesty studentů nás poslal spát. Zjistila jsem, že Bradavice jsou naprosté bludiště a začínala jsem se obávat rána. Neměla jsem totiž tušení, jak se dostanu na snídani.
Když naše skupina prošla snad celou školu, dorazila na konec nějaké chodby. Prefekt oznámil heslo a obraz staré ženy nás pustil dovnitř. Obraz! To nedokázali vymyslet něco originálnějšího? Tajné místnosti za malířskými plátny jsou přece známé asi od starověku. Hned jsem si taky postěžovala Johnovi.
Ten obrátil oči v sloup a začal mě poučovat: "Nebelvírská kolejní místnost tady přece není proto, aby ji nikdo nenašel. Vždyť zde studuje bezmála čtvrtina školy. Obraz je jenom pro zajímavost a slouží také jako stráž, aby dovnitř mohl jen ten, kdo zná heslo."
Neměla jsem čas vymyslet smysluplnou odpověď, protože lidé před námi už vešli a byla řada na mě, abych prolezla otvorem ve zdi. Slyšela jsem obdivné poznámky svých spolužáků, sama jsem se ale jen ušklíbla.
Kdybyste viděli náš dům, asi byste všichni omdleli. Některé pokoje máme mnohem větší než je tenhle. A naštěstí vůbec nejsou přeplněné. Tady je sice spousta křesílek a stolků, ale že se tu musí špatně procházet, to nikoho nenapadne. A jako společenská místnost je to nepraktické, všichni na sebe uvidí a klid tu nebude vůbec.
Se zklamaným výrazem ve tváři jsem zamířila ke schodištím, kde by podle slov prefekta měly být dívčí ložnice. Vyšla jsem do prvního patra a prohlédla si všechny cedulky na dveřích. Vzápětí jsem zůstala ohromeně stát. Stálo na nich totiž šest jmen. Attonová, Broomová, Evansová, Mileneyová, Shayová a Tearsová.
Nikdy mě nenapadlo přemýšlet nad ubytováním ve škole. Ale taky se mi nikdo neobtěžoval říct, že budu sdílet pokoj s dalšími pěti holkami. Já, která patří mezi výkvět kouzelnické společnosti mám spát v jedné místnosti dalšími lidmi? A můžou to být dokonce mudlovští šmejdi! Budu se Muset někoho nenápadně zeptat na původ svých spolubydlících. Ale jich přímo… ani náhodou!
Zhluboka jsem se nadechla a stiskla kliku. Zase jsem málem vyjekla. Jestli po dnešním dni nedostanu infarkt, tak už nikdy. Ta místnost nebyla ani tak velká jako můj pokoj! A to jsem dostala nejmenší místnost v domě, samozřejmě až po služebnictvu. Tady teda spát nehodlám!
Otočila jsem se a zamířila dolů. Vzápětí jsem vrazila do prefektky, která se vesele bavila s přáteli a nedávala pozor. Protočila jsem oči a pokračovala dál.
"Počkej!" ozvalo se za mnou. Nedala jsem nijak najevo, že bych zaregistrovala, že volá mě. Já totiž nejsem žádné počkej.
Vzápětí jsem uslyšela kroky a pak mě někdo chytil za ruku.
"Co je?" zeptala jsem se otráveně a snažila se vyprostit paži ze sevření.
"Jak co je? Vrazíš do mě, neomluvíš se a pak ani nereaguješ," kárala mě prefektka.
"Máš mě jasně oslovit a ne volat jak na domácí skřítky!"
"A jak mám asi vědět jak se jmenuješ, když jsi tu sotva pár hodin?"
"Určitě to patří do tvých povinností, vědět jména lidí, o které se staráš. A když toho nejsi schopna, nemáš mě vůbec oslovovat," odsekla jsem
"Co si o sobě vůbec myslíš? Jsi tu první den a už si dovoluješ na starší? A vůbec, běž do pokoje. Za chvíli bude večerka."
"Já tam spát nebudu!"
"Jak nebudeš?" zeptala se ohromeně.
"Nehodlám spát v jedné místnosti s holkama, které určitě nemají čistokrevný původ!"
"A co děláš v Nebelvíru? S takovými názory… Někde musí být chyba. Já jsem vždycky říkala, že je Moudrý klobouk tak trochu senilní."
"Výjimečně souhlasím. Ale pochybuju, že by to šlo ještě změnit. Teď jde o to, kde budu spát. V té ložnici totiž určitě ne!"
"Je to tvůj pokoj a jiné ubytování tu není, ani kdybys prosila Brumbála na kolenou!"
"No vidíš! První dobrý nápad za tento večer. Půjdu za ředitelem." napadlo mě.
"To teda nepůjdeš. Brumbál má jiné starosti než řešit problémy rozmazlené prvňačky."
"Nemělo by být pro ředitele hlavní pohodlí studentů?" ušklíbla jsem se.
"Tak to by stačilo, děvčata." ozval se najednou klidný hlas. Rozhlédla jsem se. Profesorka McGonagallová? Co tady dělá? Vůbec jsem si neuvědomila, že na nás zírají všechny dívky z Nebelvíru a slyší pravděpodobně půlka školy. Podle výrazu prefektky ani ona nevnímala, že obě ječíme.
"Jsem si jistá, že pana ředitele zajímají veškeré stížnosti žáků této školy. Jestliže nejste spokojena, určitě vás zítra s radostí přijme. Teď je ale už pozdě, takže to budete muset jednu noc vydržet. Zítra budete brzo vstávat, a proto vám radím, abyste šly spát."
Ostatní se pomalu rozcházely. Jen já jsem stála pořád na schodech neschopna pohybu. Začínala jsem si uvědomovat, že jsem to nejspíš poněkud přehnala. A jestli jsem předtím měla něco proti společné ložnici, tak teď jsem k tomu měla vyloženě odpor. Ostatně nejen to. Já jsem se i bála.
"No tak, na co čekáš? Běž spát." McGonagallová byla o pár schodů níž a zkoumavě si mě prohlížela. Jsem snad zvíře v zoo?
"Jistě, paní profesorko, už jdu," odrecitovala jsem slušnou odpověď.
V ložnici mě přivítalo ticho. Holky seděly na postelích a nevěděly kam s očima. Nechcete se bavit? Prosím, já budu jen ráda. S hlavou vztyčenou jsem prošla mezi nimi, sedla si na postel a prudce zatáhla závěsy. Ačkoli bych to kdykoli dřív považovala za nechutné, zalehla jsem bez umytí. Nevěděla jsem, kde jsou sprchy. Pokud tu vůbec něco takového mají, pomyslela jsem si hořce.
Nedařilo se mi usnout. Nedokázala jsem přestat přemýšlet. Je prvního září. Na tento den jsem se těšila snad od doby, kdy jsem se naučila mluvit. Jenže všechno skončilo tak, jak nemělo. Pohádala jsem se s prefektkou, urazila spolužačky, zasloužila se o vznik historky, která bude po škole kolovat dlouhé měsíce. Zítra mě čeká návštěva ředitele, protože jinak by si všichni mysleli, že jsem srab. A hlavně, čeká mě vyučování.
Nějak mě napadlo, že tohle asi nebyl nejlepší začátek mého prvního školního roku. A taky jsem začala pochybovat o tom, že vždycky může být hůř.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Genesis Genesis | 27. února 2008 v 17:11 | Reagovat

moc hezke, ostatne jako prvni kapitola

2 Lennie Lennie | Web | 27. února 2008 v 20:16 | Reagovat

moc pekne, zajimava zapletka :-) a bude tam treba nejaka lovestory ??? O:-)

3 Dandelion (Veracity) Dandelion (Veracity) | Web | 14. března 2008 v 12:41 | Reagovat

pěkné pěkné..no popravdě, já být tou prefetkou, tak ji zchladím hlavinku a srazím z té její nadřazenosti..

ehm..no promin, já jen nemám ráda namyšlený lidi..

těším se na další kapitolu :o)

4 enterona enterona | Web | 14. března 2008 v 21:39 | Reagovat

děkuju :)

lovestory? to se uvidí, ale asi bych už měla začít vymýšlet děj, že?

díky, já vím, že je to trochu nereálné, ale... lidé jsou občas blbí, ne? ;-)

5 Keneu Keneu | Web | 2. června 2008 v 20:42 | Reagovat

Zatím jsem nečetla povídku, zaujaly mě post skripta. Ať žije Gandalf. Když si dopisuju s kamarádkou dostaneme se celkem často k dvaceti post skriptům...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama