3. kapitola

22. března 2008 v 19:41 | enterona |  Až zemře minulost, budu žít já
Jsem nemocná, trávím prázdniny doma, nudím se, celé dny neustále zírám na obrazovku a v deset hodin večer mě najednou něco osvítí a já začnu psát. Totéž praktikuju již několik dní, chodím spát o půlnoci, v hlavě mi zní Kuolema tekee taiteilijan, díky níž jsem si naprosto zamilovala finštinu. A v důsledku toho všeho vzniklo tohle. Posuďte sami :)

Ráno mě vzbudily hlasy spolužaček. Tudíž byla moje poslední zoufalá naděje, že vše co se včera stalo byl ve skutečnosti jen sen, zničena hned zezačátku. Škoda.
Vzpomněla jsem si, že jsem chtěla napsat dopis rodičům. Budou muset počkat. Sice jsem nevěděla, kolik je hodin, ale bylo mi jasné, že před snídaní to nestihnu.
Uslyšela jsem poslední smích a pak zaklapnutí dveří. A teď budu vstávat já. Koukla jsem na budík. Pokud jsem se nepletla, byla ještě asi hodina do vyučování.
Takže, úkol první, najít sprchy.
Ráda jsem si hrávala na dospělé a sama sobě zadávala příkazy. A ostatně, bylo to pak jednodušší, měla jsem v hlavě jasno.
V ložnici žádné dveře, kromě těch ven, nebyly. Z toho nám vyplývá co? Ano, že tady koupelna nebude. Ale na otázku, proč není umývárna ke každému pokoji, mé kombinační schopnosti nestačily.
Vzala jsem si ručník a šla hledat dál. Opatrně jsem pootevřela dveře na chodbu. Oddechla jsem si, nikde nikdo. Mezi věci, které jsem po ránu potřebovala, rozhodně nepatřily zvědavé pohledy nebo hádky. Naproti tomu zahrnovaly dobrou snídani, nejlépe podávanou v posteli. Tohoto potěšení se mi však nedostalo od matčina rozhodnutí, že už jsem dost velká na vstávání a jídlo u stolu. Ačkoli mě jinak rozmazlovala, na tomto bohužel trvala.
A taky sprcha. Ledová voda mě vždycky dokázala probrat. Zatřepala jsem hlavou a rozhlédla se. Na patře byly dvoje další dveře. Jeden vchod očividně patřil podobné ložnici, jakou jsme měly my. Byly tam stejné dveře, z tmavého dřeva s černou kovovou klikou a na nich byla přikovaná tabulka s dalšími jmény. Přistoupila jsem blíž a všechna si přečetla. Žádné z nich jsem neznala.
Usoudila jsem, že další dveře musí patřit k mnou dlouho hledané koupelně. Potichu jsem zaklepala a vešla. Spatřila jsem docela velkou místnost vydlážděnou bílými kachličkami a, jako ostatně všude, visel tady červeno zlatý znak Nebelvíru. Okamžitě jsem taky uslyšela zvuk dopadající vody, ale ze sprchující se osoby jsem viděla jen rozmazaný flek. Takže moje přání, ať se mi dneska všichni vyhýbají vyslyšeno nebylo. Smůla, ale je zase pravda, že za celý den určitě potkám ještě hodně lidí. Takže je čas si zvyknout.
Neznámá osoba zastavila vodu. Asi mě uslyšela. Za chvilku se odhrnul závěs a uviděla jsem přívětivou dívčí tvář. Byla snědá, měla plné rudé rty a velké hnědé oči. Celý obličej jí rámovaly vlasy, teď tmavé, ale kdoví jak budou vypadat, až uschnou. Nervózně se usmála.
"Taky ti ostatní utekly? Já jsem asi nějak nezapadla mezi holky z naší ložnice. Nejspíš toho moc namluvím," prohlásila bezstarostně. V koutku duše jsem ji obdivovala, já jsem si za nepřátelství ostatních mohla sama, a přesto mě mrzelo. Ona byla prostě neoblíbená, ale hlavu si s tím nedělala. Jenže ani mně nevadila samota natolik, abych byla ochotna vzdát se svých předsudků a kamarádit s každým.
"Utekly, ale nevadí mi to. Ať se starají o sebe, já je nepotřebuju."
Překvapeně se na mě podívala.
"Nejsi to náhodou ty, kdo se včera hádal s tou páťačkou? Z toho si nic nedělej, ona je výbušná, ale jinak milá. Znám ji, je to kamarádka mojí sestry. A vypadá to, že s nimi budu teď trávit veškerý čas, než se tady trochu zorientuju. Pokud se ty moje čtyři spolubydlící nerozdělí. Můžeš se k nám někdy přidat a omluvit se," navrhla s nadšeným výrazem. To vypadalo jako nabídka přátelství. Asi jí to nakonec nebude úplně lhostejné…
"No, někdy třeba," zamumlala jsem, abych se vyhnula přímé odpovědi. Myslela jsem si, že by mi ta její ukecanost začala lézt na nervy. A mít dva kamarády, kteří divně mluví, by bylo jen krmení mé neoblíbenosti. Pokud se z toho John přes noc nevyspal, nebo pokud neslyšel přikrášlenou historku o mé včerejší 'přátelské konverzaci' s prefektkou, tak by s ním mohla být legrace. Když mluví tak přehnaně spisovně, může se mu člověk nenápadně posmívat. Ale s touto holkou bych mohla leda tak probírat drby z celé školy a musela bych se bát, že cokoli, co řeknu, bude šířit dál. Aspoň na to vypadala.
"Jak se vlastně jmenuješ?" zaslechla jsem zvědavou otázku.
"Tearsová, Karina."
"Já jsem Jenny Croelová."
"Zajímavé," poznamenala jsem bez zájmu, "A teď bych se s dovolením osprchovala." Nechtěla jsem ji urazit, aspoň tedy ne moc, na sprchu jsem se ostatně těšila už od včerejšího večera a čas na povídání bude i jindy.
"Jo, jasně. Budeš hotová tak za čtvrt hodiny? Nevím, jestli si pamatuju cestu do Velké síně. A radši bych se ztratila s někým, než sama." Vůbec nevypadala uraženě. Naopak. Ještě jsem zahlédla úsměv a pak se zaklaply dveře. A ať mi potom někdo říká, že jsem tvrdá, nesympatická, a že mě nikdo nebude mít rád.
Za čtvrt hodiny jsem vyšla ze sprchy a za dalších pět minut jsem už byla učesaná, dlouhé černé vlasy mi splývaly s hábitem, namalovaná a nachystaná na vyučování. Taky jsem měla mnohem lepší náladu než předtím. A s ohroženým pevným rozhodnutím, že budu všechny ignorovat, jsem šla najít Jenny. Sotva jsem otevřela dveře, už jsem viděla, jak nervózně přešlapuje na chodbě a čeká na mě. Mou sobeckou duši to potěšilo. Věděla jsem, že mě začne mít ráda a bude za mnou všude chodit. Tedy, teď jsem si tím byla jistá.
Když jsme sešly do společenské místnosti, byla skoro prázdná, jen v jednom křesle seděl John s pečlivě ulízanými hnědými vlasy a zády rovnými jako pravítko. Jeho rodiče musí být obzvláště přísní.
"Dobré ráno. Smím vám dělat doprovod, mladé dámy?"
"Zajisté. Chcete představit? Milá Jenny, tohle je John Matters, Johne, tohle je naše spolužačka Jenny Croelová," snažila jsem se mluvit podobně vznešeně jako můj kamarád.
"Vy jste se vsadili, kdo se dokáže chovat bláznivěji? Tak to s vámi ráda strávím den. Už jen vaše řeči mi zvednou náladu," smála se Jenny.
Když jsme za společenské konverzace, vyptávání se kolemjdoucích, obrazů a duchů konečně našli Velkou síň, bylo už docela pozdě a měli jsme na snídani půl hodiny. Na první pohled to vypadalo jako moře času, ale než člověk pochopí systém chodeb v neznámém prostředí, chvíli to trvá. A my jsme rozhodně nebyli ve stadiu dokonalých znalostí a orientace ve škole.
Jako první jsme měli Historii čar a kouzel. Neexistoval lepší předmět pro nalákání studentů na zábavnou výuku. Některé učitele jsem znala z historek rodičů a profesor Binns mezi ně rozhodně patřil. Představa, že v hodinách můžou dělat žáci, co chtějí, mě vždycky fascinovala, ale až do dneška jsem nevěřila, že je opravdu tak zaujatý vyprávěním o nudných hostorických událestech. Dokonce nás ani nepřivítal ve škole, jako to později udělali jiní kantoři. Jen přiletěl skrz stěnu a začal předčítat. Já jsem strávila hodinu přemýšlením o tom, jestli mají duchové mozek. Došla jsem k závěru, že budou fungovat podobně jako zvířata, nějakým naprogramovaným instinktem. Soudě podle exempláře, který jsem měla před očima.
Další na programu byly Kouzelné Formule. Profesor Kratiknot byl maličký, leč sympaticky vyhlížející profesor. I přes svá viditelná léta měl stále plno energie a radostně vyprávěl a vyprávěl. Naštěstí mnohem poutavěji než pan Duch, jak jsem překřtila profesora Binnse. Když duchové nedokáží myslet, proč by měli mít příjmení?
Celá hodina byla docela zábavná, jenže k praktickému kouzlení jsme se vůbec nedostali. Jestli to tak bude i příště, půjdu si stěžovat. Když už studuju na této škole, chci se něco naučit a ne vyjít jako sedmnáctiletá žena s mozkem jedenáctiletého dítěte.
Potom jsme šli na oběd. U stolu jsem zaslechla spoustu poznámek o mně, které však mým uším určené určitě nebyly. A to jsem se celé dopoledne snažila chovat nenápadně, aby si nikdo nemohl stěžovat. Trochu mě to zneklidňovalo, ale rozhodla jsem se, že nevidím důvod, proč by mi měly vadit hloupé poznámky hloupých lidí. Bylo možná trochu naivní tvrdit to teď, ale s Johnem a Jenny jsem si začínala rozumět. Každý z nás byl tak trochu nenormální, nikomu z nás to nevadilo a ačkoli jsme se od sebe lišili asi jako již zmínění profesoři Kratiknot a Binns, od rána jsme se dobře bavili.
O polední pauze jsem původně měla v plánu jít za Brumbálem, požádat ho o vlastní pokoj. Ale napadlo mě, že mi určitě nějak soucitně vysvětlí, že zrovna já nebudu mít jiné podmínky než ostatní, a jestli se mi tu nelíbí, můžu jet domů a studovat sama. A taky je jistě podle jeho názoru nejvyšší čas naučit se žít s ostatními.
Takže jsem věděla, že ta návštěva bude nejspíš zbytečná. Ale ze strachu před pomluvami jsem se nakonec rozhodla za ředitelem jít. Třeba bude milý a dobře si popovídáme. Temné myšlenky na možnosti špatného charakteru 'největšího čaroděje všech dob' jsem radši vyháněla z mozku někam hodně daleko.
"Paní profesorko?" zavolala jsem na ženu procházející kolem našeho stolu. Měla jsem štěstí, rušit ji u jídla se mi nechtělo už vůbec a kde má kabinet jsem nevěděla.
"Co chcete?" zeptala se chladně McGonagallová.
"Mohla byste být tak hodná a zavést mě k panu řediteli? Včera jste říkala, že by to bylo možné," řekla jsem s nadějí v hlase. Ani nevím, v co jsem doufala. Jestli jsem chtěla slyšet nadávky týkající se mé tuposti nebo vstřícné a milé chování a následně cestu k řediteli.
"Kristepane, vás to ještě nepřešlo? Vždyť vypadáte čile, určitě jste se dobře vyspala. A jakékoli narážky na čistou krev ve své koleji nestrpím!"
"Nepřešlo a nikdy nepřejde. Za svými názory si stojím a nenechám za sebe nikoho rozhodovat. Ráda bych si promluvila s panem ředitelem. Vždyť se říká, že je jedním z nejlepších čarodějů, takže je jistě velmi chytrý."
"Dobře, jak myslíte. Ještě jsem neviděla jediného studenta, který by se chtěl seznámit s ředitelem školy hned první den v Bradavicích. Většina ho nepozná ani za celou svoji docházku. Ale jestli jste si jistá… Tak pojďte za mnou." Bylo vidět, že mě přestává mít ráda. Jestli to půjde dál stejným tempem, tak na sebe budeme v sedmém ročníku řvát přes celou školu. A aspoň všichni uvidí i druhou tvář této profesorky. A poznají, že je to taky jen člověk.
"Děkuji vám," usmála jsem se. Byla jsem nervózní, ale snažila jsem se nedávat to najevo. Svým oblíbeným pohrdavým pohledem jsem přejela všechny zvědavé tváře a zastavila se u svých 'přátel'. Ti měli v obličejích výraz zděšení.
Celou cestu do ředitelny, jsem mimo neustálé dobíhání rychlé profesorky, přemýšlela, jestli ti dva stále věřili, že všechno jenom hraju, nebo proč se tvářili tak divně. Napadlo mě, že je Jenny z mudlovské rodiny a ta myšlenka mě naprosto posedla. Johnovi to určitě řekla, přestože ho zná o půl hodiny kratší dobu než mne. Ale proč mi to neřekla? Bála se, že bych ji od sebe vyhodila? Nevěřila mi? A co bych vlastně udělala? Asi bych ji opravdu poslala pryč. Takže se bála správně a teď se mnou nepromluví. To jsou skutečně krásné vyhlídky na sedm nudných let, kdy mi nikdo neporadí s učením a všichni se na mě budou dívat s odporem. A já se vždy jen mile usměju a budu je urážet dál. Tak jako dřív. Asi mě to baví.
Postřehla jsem, že jsme zřejmě došly na místo. Profesorka mi věnovala ještě jeden ledový pohled, pak přišla k chrliči, který hlídal vchod a zašeptala mu heslo. Ten se tiše dal do pohybu, ale v prázdné části školy to působilo nepřirozeně hlasitě. A já se začala doopravdy bát následujících chvílí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lennie Lennie | Web | 23. března 2008 v 12:00 | Reagovat

Honem další díl, začíná mě to zajímat :-)

2 Genesis Genesis | 23. března 2008 v 18:58 | Reagovat

me to taky bavi, ale fakt me to hrozne moc bavi a stve me, ze to neni cela kniha...:( to bych potom mohla v klidu cist a cist

3 enterona enterona | Web | 23. března 2008 v 21:48 | Reagovat

děkuju, další díl bude brzo, pokud mě mamka nebude vyhazovat od počítače a posílat mě spát... :( A nebo bude později, protože mě strašně baví zahlcovat internet blbostma a věřit, že se někomu líbí :)

To je dobrý nápad, mohly by se posbírat úplně všechny ff hp povídky a bylo by z toho milion nádherných knížek :) možná i zajímavějších než harry potter samotný ;-)

4 Lennie Lennie | Web | 24. března 2008 v 13:59 | Reagovat

Jasně, a pak podle toho natočíme spoustu krásných filmů...adepty na hlavní a vedlejší role ještě určíme :-) (na Draca by se (bohužel) hodil tak maximálně Albín :-(  )

5 Genesis Genesis | 24. března 2008 v 14:12 | Reagovat

jenze draco se v te povidce pravdepodobne vyskytovat nebude :D

6 enterona enterona | Web | 24. března 2008 v 14:20 | Reagovat

Tady ne, ale víš kolik s ním existuje povídek? A třeba s ním a Harrym? Jen škoda, že se Semily na Harryho nehodí, bylo by to skoro reálné ;-)

7 Lennie Lennie | Web | 24. března 2008 v 16:56 | Reagovat

a co treba Stepanek? :-) Nebo Kuba :-)

8 Genesis Genesis | 24. března 2008 v 17:11 | Reagovat

nahodou, semily by se na to vcelku hodil :D...

9 enterona enterona | Web | 24. března 2008 v 18:12 | Reagovat

Vy souhlasíte? Tak to se divím, čekala jsem bouřlivé protesty, že ti dva spolu vlastně vůbec nic nemají... :)

10 Lennie Lennie | Web | 25. března 2008 v 19:14 | Reagovat

Jako Semily a Albín možná, ale Harry a Draco NIKDY :-)

11 Genesis Genesis | 26. března 2008 v 16:20 | Reagovat

vy jste zli...:(

12 Raven Raven | Web | 31. března 2008 v 19:06 | Reagovat

Tuto povídku považuju za hodně dobrou. Jen tak dál, já si určitě počtu :)

13 Dandelion (Veracity) Dandelion (Veracity) | Web | 3. dubna 2008 v 17:29 | Reagovat

hezké :o)

už se těším na další :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama