Mé druhé já

16. března 2008 v 12:34 | enterona |  Básničky
Včera, když jsem se snažila nakreslit duhu tak, aby vypadala aspoň trochu dobře, se začly hádat moje dvě já. Tak jsem jim složila básničku a asi dvě hodiny se utápěla v nekonečně melancholické, sentimentální a smutné náladě.
Celá básnička je v podstatě beze smyslu, takže nehledejte taje a nedělejte ukvapené závěry. Proto se taky jmenuje tak, jak se jmenuje. Občas se nerýmuje, což bude mimo jiné způsobeno tím, že jsem použila rým, který nejspíš neexistuje. Ale kdybyste to četli hodně nahlas a poslední slova důrazně, tak v tom možná něco uslyšíte.

Neměl jsi rád noc
a ona neměla ráda tebe.
Ale tys nevěděl, co to znamená.
Ona měla moc,
ty měl jsi jen sebe.
a ona byla všemi chválená.

Chtěl jsi být záhadný,
tak ses učil čarovat.
Já taky chtěla, ale
zažila jsem dny,
kdy neuměl jsi předstírat,
že postupuješ dále.

Nemůžeš být kouzelníkem,
pokud se bojíš tmy.
A ty bál ses, přestože svítily hvězdy.
Možná noc byla viníkem,
toho, že se přestaly plnit tvé sny.
A z přání se staly brzdy.

Neměl jsi rád sázky.
to každý věděl,
Snad proto se ptal,
zda vydržíš bez lásky.
Tys pokaždé tak roztomile hleděl
a v duchu se smál.

Jen já jsem si byla jistá,
možná však naivní příliš.
Věřila jsem, že tobě láska není cizí,
a víš, že je krásná a čistá.
Tvrdil jsi, že bez ní žít umíš,
a že ti srdce pod láskou nemizí.

Chtěla jsem ti to říct, kdyby ses ptal.
Nevěřila jsem, že i ty jsi tušil,
že svět umí být šedý
když nemáš s kým bys usínal
a o kom bys snil.
Ať už pravdu nebo bludy.

Už znám lsti všedního světa
vždyť uplynulo mnoho let.
Lidi odchází, pak přijdou zase
a nikdo se po tobě neptá.
Mě ale zajímá jediná odpověď
a ta je složitá. Ačkoli nezdá se.

Mé oči pláčou a slzy
padají z výšky na zem.
Ty jsi jí vždycky děkoval.
Já ptám se, proč odešel jsi tak brzy,
a proč nemůžeš vrátit se sem.
Proč jsi jen život tak proklínal?

Nezbylo po tobě nic, jen vzpomínky
a já se bojím, že i ony uplynou
v zapomnění. Byla to snad jen dlouhá noc plná snění?
Hrál jsi v ní hlavní roli, bez námitky
třebaže ses tolik bál. Kéž prominou
mi moje city. Nechci už vidět podvádění.

Musím se zeptat.
Je mi jedno koho, je mi jedno vše.
Chci jen vědět pravdu. Naposled.
Lidé, kteří mi byli nejbližší se jen divně dívají.
A mlčí. A já v duchu křičím.
Všichni zapomněli. Jen já budu vzpomínat.
A věřit, že i kdybys nemiloval vůbec nic.
Že mě jsi měl aspoň trochu rád.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lennie Lennie | Web | 16. března 2008 v 12:59 | Reagovat

To je děsně hezké, ty rýmy jsem tam sice slyšela až po delší recitaci, ale to je vpohodě, moc se ti to povedlo

2 Nikki Nikki | E-mail | Web | 16. března 2008 v 18:52 | Reagovat

No, skláním se. Je to krásný. Nad těma rýmama si hlavu nevěš, v mnohých dílech světových autorů lze najít taky spousta nerýmovaných veršů.

3 enterona enterona | Web | 16. března 2008 v 19:30 | Reagovat

Děkuju vám :)

No jo, ale já proti tomu vždycky protestovala, nelíbilo se mi to a teď to sama píšu? Budu se muset polepšit ;-))

4 Genesis Genesis | 17. března 2008 v 17:21 | Reagovat

nejlepsi je ale stejne haiku x)

5 enterona enterona | Web | 18. března 2008 v 21:15 | Reagovat

hlavně je nejjednodušší, nejrychlejší a taky nejzábavnější. Ale že by se mi obzvlášť líbilo, říct nemůžu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama