4. kapitola

16. dubna 2008 v 16:15 | enterona |  Až zemře minulost, budu žít já
Přidávám další kapitolu. Mám ji napsanou už skoro měsíc, ale vůbec se mi nelíbila a nechtěla se mi opravovat. Ostatně, opravená sice tak trochu je, ale nelíbí se mi pořád.

Když jsem vycházela z chodby, třásly se mi ruce. Teprve na schodech jsem se dokázala trochu uklidnit, přesvědčit se, že si za to můžu sama a tím pádem to dopadne dobře. Nevím, jak jsem k tomu závěru došla, nejspíš byl hloupý, ale pomohl mi.
Zaklepala jsem na dveře, které se přede mnou náhle objevily. Zevnitř se nic neozývalo, a tak jsem vešla. Byla jsem připravena odvolat se na povolení profesorky McGonagallové, kdyby někdo proti mé drzosti něco namítal.
Naskytl se mi vskutku udivující pohled. Celá pracovna byla dokonale uklizená, všechno se jen lesklo pod čistícími kouzly, a uprostřed seděl starší muž s šedivými vlasy a vousy. Zvláštní na tom všem bylo, že seděl na zemi, měl zavřené oči a držel se za hlavu.
"Ehm… Pane profesore?" snažila jsem se ho upozornit na svůj příchod hned, co jsem se vzpamatovala. Možná bylo normální nacházet meditující starce na podlaze školy, já jsem na to však nebyla zvyklá.
Brumbál zvolna spustil ruce do klína a otevřel oči. Když mě uviděl, mile se usmál.
"Copak chcete, že vám někdo dovolil vstup do mého kabinetu během poledního klidu? Vůbec mi to nevadí, rád si s někým přátelsky popovídám, ale žáky většinou vyděsí vidět mě takhle. Málokdo ví, že je to nejlepší poloha pro přemýšlení. A ani vy zřejmě nejste výjimkou, že, slečno…?" Dokázal mluvit právě tak rychle, abych stihla chápat jeho slova, ale abych ho neoznačila za nudného. Z trapného okamžiku toho hodně vytěžil a nenadával mi. Proto jsem ho okamžitě zařadila na vyšší příčky svého žebříčku oblíbenosti a vůbec se mi nechtělo začít s důvodem, proč jsem přišla. Tak jsem aspoň uvolnila svaly v obličeji a následně uvedla vytřeštěné oči do normálního stavu.
"Tearsová, pane. Člověka to překvapí, čekal by, že ředitel tak vážené školy bude sedět u stolu a vyřizovat poštu, nebo něco podobného," osmělila jsem se nakonec. Brumbál celou dobu zdvořile a mlčky čekal. Být v pracovně s Brumbálem a zírat na něj z výšky, přestože vám je jedenáct a on by mohl být vaším pradědečkem, je už samo o sobě komické. Ale když na sebe sedící i stojící postava navzájem vyjeveně hledí a neví co říct, je to přímo k popukání.
"To s vámi souhlasím. Jenže i tak vysoce postavený člověk jako jsem já, má právo na odpočinek a trochu nezávazného přemýšlení. A teď tedy, proč jste přišla?"
"Víte, včera mě výsledky zařazování velmi překvapily," začala jsem opatrně. "Dlouhá staletí navštěvovala naše rodina Zmijozel a všichni jsme na to byli velmi hrdí. Nicméně, já jsem v Nebelvíru a bojím se, jak tento fakt zapůsobí na mou rodinu a její staré přátele. Nechtěla jsem způsobit rodičům takový šok, jistě si teď budou vyčítat, že vychovali špatného člena vznešeného rodu. Možná proto jsem včera večer zapomněla na slušné vychování a hlasitě se pohádala s nebelvírskou prefektkou. Dožadovala jsem se vlastní ložnice, neboť nejsem zvyklá spát s ostatními v jedné místnosti a navíc bych byla klidnější, kdybych znala jejich předky. Paní McGonagallová nás slyšela a nabídla se, že mě za vámi dovede. Aby se to mohlo vyřešit."
"Mluvíte v minulém čase, slečno. Znamená to snad, že již na svých požadavcích netrváte?" Fascinovalo mě to. Nezačal mi vyvracet názory, u kterých jsem si byla téměř jistá, že s nimi nesouhlasí. Ani mě nevyhodil, že ho otravuji s nedůležitými věcmi. Mohla jsem jen doufat, že s tím nechtěl začít později.
"Vykládala jsem vám příběh, abych objasnila, proč tady dnes stojím a nebavím se s ostatními na obědě. Pochopila jsem, že se tady žákům z nečistých rodin nevyhnu, to však můj názor na ně nezměnilo. Chtěla bych vás požádat o přeřazení, jestli by to bylo možné."
"Moudrý klobouk si za svými rozhodnutími stojí a je tradicí je dodržovat. Je mi líto, ale vaši příslušnost ke koleji změnit nelze. A pokud jde o vaši soukromou ložnici, myslím, že to taktéž nebude možné. Samozřejmě bychom vás mohli přestěhovat do nějaké jiné místnosti, ale obávám se, že by stejně nesplňovala vaše požadavky. Není třeba stranit se kolektivu. V kolejních prostorách se navíc student naučí jisté toleranci a úctě k ostatním. Přece byste nechtěla přijít o tuto možnost přípravy na váš budoucí život. A pamatujte si, i mudlové jsou lidé," dokončil svůj projev káravým tónem. Ale přesto se celou dobu usmíval. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Mluvil tak s každým nebo mě jenom považoval za duševně chorou a nechtěl mne rozrušit?
"Děkuji za ujasnění a omlouvám se vám za zbytečné vyrušení. Přeji příjemné přemýšlení," snažila jsem se slušně rozloučit. Nechtěla jsem se hádat, dostat vyhazov první vyučovací den se však nejspíš ještě nikomu nepovedlo. Ale kdybych chtěla být v něčem první, najdu si radši jiný obor. Byla jsem zklamaná, ale v podstatě jsem něco podobného čekala. A posměváčci budou mít smůlu. I když oni si nějaký důvod zase najdou. Třeba to, že jsem se svými požadavky neuspěla…
Do přeměňování jsem dorazila těsně před zvoněním. Když přišla McGonagallová do třídy, ani se na mě nepodívala a začala s vyučováním. A celý zbytek hodiny se tvářila, jako bych neexistovala. Sedla jsem si do prázdné lavice, John a Jenny seděli spolu. Ti na mě oči aspoň otočili, ale ve tvářích měli pořád ten zvláštní výraz. Když je to baví, tvářit se takhle, tak ať se tváří. Sice mě to trochu deptá, ale proč by měl být člověk pořád šťastný?
Hodina byla k nepřežití nudná. Všichni byli zticha, profesorka nám říkala nějaké obecné informace, které byly určitě důležité, jenže já přestala po pár minutách vnímat. Ona má neoblíbenost i kladné stránky. Možná jich má víc než těch záporných. Člověk nemusí dávat v hodinách pozor. Naučí se žít o samotě, nebát o své přátele. Může se užírat v sebelítosti a nadávat ostatním, kdy se mu zachce. Už se těším, jak si budu užívat.
Pak mě napadlo, jestli to netvrdím jenom, abych uklidnila svou neklidnou duši. Vždyť, říká se přece 'klid před bouří', ne?
Tu myšlenku jsem zase zavrhla. Před bouřkou přece hřmí, stmívá se. Nesvítí sluníčko.
Konečně zazvonilo. S radostí jsem posbírala těch pár věcí, které jsem se uráčila vytáhnout a šťastně vylezla ze třídy. Potom jsem si uvědomila, že je tady něco divného. Ze třídy jsem vyšla jako první a nikdo jiný se nezvedal. Bázlivě jsem otočila hlavu. Konečně se do mého zorného pole dostala hlava profesorky přeměňování. A ten pohled si budu pamatovat do konce svého života. Měla zuřivě stáhnuté mimické svaly, mezi řasami tak tenkou škvíru, že nemohla nic vidět a její rty ztratily všechnu barvu.
"Slečno Tearsová, mohla byste mi laskavě vysvětlit, proč chcete odejít ze třídy, přestože jsem ještě neukončila hodinu?" Ve třídě panovalo hrobové ticho a tato slova pronášená s odporem se do mě zařezávala jako čepele nože. Snažila se mě ubodat k smrti.
"Zvonilo," odvětila jsem prostě. A vzápětí mi došlo, že to asi nebyla nejlepší odpověď.
"Zvonilo! Nečetla jste školní řád? Konec hodiny určuje učitel, ne zvonek!" zuřila profesorka. Je zvláštní, jak hluboká nenávist může vzniknout za necelých dvacet čtyři hodin.
"Ale vždyť zvonek má učitele upozornit…" Moje pokusy o obhajobu byly vzápětí přerušeny. Přitom jsem měla určitě pravdu.
"Vy jste tady snad nebyla? Copak jsem před chvílí neříkala, že se omlouvám, ale kvůli svým povinnostem vás budu muset zdržet chvíli přes přestávku? Každý vedoucí koleje má za úkol oznámit žákům všechny důležité organizační věci. Jestliže neposloucháte, je to váš problém, ale moji hodinu bez dovolení opouštět nebudete!"
"Omlouvám se," zamumlala jsem. Chtěla jsem doplnit i něco jako 'nevšimla jsem si' nebo 'neslyšela jsem', ale nemyslela jsem, že bych si nějak pomohla.
"Sedněte si!" zařvala na mě. Nezbylo mi nic jiného, než poslechnout. Všichni mí spolužáci vypadalo velmi odvážně a přátelsky, když se snažili schovat za hromádky učebnic a za ty před sebou. Ale jakmile vyjdeme na chodbu, budou se smát a radostně probírat tento incident. Hlavou mi zněla i spousta dalších myšlenek. Učitel je přísný, ne však tak moc, aby se ho student bál. Učitel se snaží zpříjemnit školní prostředí. Učitel na své žáky neřve. Učitel jde příkladem. Profesorka McGonagallová bohužel nic z toho nejspíš nevěděla. Když jsem kolem ní procházela, zaslechla jsem něco o nedbalé výchově v čistokrevných rodinách. A to 'čistokrevná rodina' bylo řečeno velice pohrdavým tónem.
Sotva jsem se posadila, začala zase monotónně vyjmenovávat co smíme a co ne. Tentokrát jsem se doopravdy snažila poslouchat, ale kupodivu se mi to zase nepovedlo. Z transu mě probrala až uštěpačná poznámka: "A za větší zdržení poděkujte slečně Tearsové."
Uslyšela jsem jen její klapající podpatky. Kolem mé lavice se totiž shromáždila většina třídy. Zvědavě jsem se rozhlédla. To mi chtějí "děkovat" přímo ve třídě?
"Nepamatuješ si, co jsem ti kdysi říkal?" ozval se nade mnou povědomý hlas. "'Ve škole s těmi názory nepochodíš, pokud se nedostaneš do svého vysněného Zmijozelu.' Nedostala. Moudrý klobouk nezná rodokmeny, vidí co máš v hlavě. A, ačkoli se mi to příčí říct, obzvlášť potom, co vím, co jsi dokázala během chvilky udělat, nejspíš nejsi úplně zkažená. A já ti radím, vzpamatuj se nebo ti celá kolej udělá ze života peklo. Nejspíš jsi jediný člověk, který se dokázal takto proslavit hned první den školy. Ale kazíš tím pověst Nebelvíru a varuju tě, nech toho," domluvil Sirius Black temným hlasem. Zatímco se on nade mnou skláněl a dával mi poslední šanci na život, ostatní mu dělali stráž a tiše a hrozivě kývali. Vypadalo to trochu jako šikana. Ta je zakázaná, ale mým spolužákům tento drobný detail zřejmě nedělal problémy. Asi věděli, že kdybych něco řekla učitelům, spíš uvěří jim než mně.
"Moudrý klobouk se musel splést. Jsem jiná než vy, to by viděl i slepý. Já jsem sem nechtěla, všichni se s tím ale budeme muset smířit. A věřte, že mne to skutečně nijak netěší. Vědomí, že ve Zmijozelu mě chápou a zároveň mnou opovrhují, je příšerné. Ale zase to, jak musí opovrhovat vámi ostatními, vám docela přeju. Protože, jestli mi dáváš ultimátum na, podle tebe, slušné chování, máš smůlu. Nehodlám se nikomu podřizovat a určitě ne tobě."
"Nepodřizuj se. Klidně. Třeba jednou poznáš sama, že to byla chyba. A doufám, že tě k tomu donutí vlastní svědomí dřív než my."
"A jak mě k tomu asi chcete přinutit? Nemáte být náhodou 'čestní a odvážní', takoví, jaký byl sám Godric Nebelvír? I ten se smířil s povahou Salazara Zmijozela."
"Porovnáváš velké čaroděje a děti. Přesně to totiž jsme, Karino. Děti. Všichni jsme ještě malí na chápání tak složitých věcí. Ale my se aspoň snažíme, nevěříme slepě názorům, které nám vštěpovali rodiče. Přemýšlíme, než někoho odsoudíme. Možná to nevíš, ale tvoje vzpomínky s tebou zůstanou až do smrti. A je na čase začít si rozmyslet, jaké je chceš mít."
"Říkáš, že jsme malé děti. Malé děti nemají velké myšlenky. Tohle nemůžeš mít ze své hlavy. Taky jen něčemu slepě věříš a myslíš, že je to správné. Ale ono je lepší věřit vlastním rodičům, než cizím lidem. Ať už jsou slavnější nebo chytřejší než tví příbuzní."
"Mýlíš se. Má matka mě odmalička trestala za drobnosti. Trávil jsem dlouhé chvíle zavřený sám v pokoji. Neměl jsem přístup k takovým knihám, jaké bych rád četl a tak jsem přemýšlel. A jsou to mé vlastní názory, které sděluji světu. Čirou náhodou jsou stejné jako názory většiny obyvatel."
"Bránit se s podporou většiny je mnohem jednodušší, než probíjet se světem sám. Nebo se snad zase pletu a ty bys byl ochotný měnit myšlení celého lidstva? Už tě vidím, jak zvoníš u neznámých dveří a doprošuješ se chvilky pozornosti. Přemlouváš je, ať uvěří, že mudlové nejsou jen špína, ale normální lidí rovnoprávní s námi. Ale až tě budou chtít vyhodit se slovy, že s nečistými čaroději se nebaví, stejně se budeš ohánět svými předky." Při té představě jsem se málem rozesmála. Zmoklý Sirius plazící se po kolenou v dešti a prosící o pozornost. Přibouchnou mu dveře před nosem a on hledá dál chápavé lidi. Asi jsem škodolibá. Vzhledem k dramatické atmosféře jsem ale odolala silnému pokušení a udržela vážnou tvář.
"Popravdě nevím, jestli bych byl něčeho takového schopen. Rozhodně bych ale nezískával jejich pozornost jménem své rodiny. Možná bych kvůli tomu zradil. Stejně jako teď své příbuzné. V obou případech by mnou opovrhovali, ten první mi ale vadí mnohem víc. Rodinu nenávidím, své přátele miluji." Sirius se na mne naposled podíval a odešel. Celá třída se pomalu trousila za ním. Byla jsem váhou jeho slov otřesena. On to asi myslel vážně!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Barqa Barqa | Web | 16. dubna 2008 v 16:20 | Reagovat

Ahooj....Super blog..Na mým blogu probíhá bleskofka..jestli chceš tak se zapoj ;)sorry za reklamu

2 Genesis Genesis | 16. dubna 2008 v 17:32 | Reagovat

hezke...to s tim Brumbalem me pobavilo :D

3 Cj-adam Cj-adam | Web | 17. dubna 2008 v 19:01 | Reagovat

Je to opravdu vynikající, zatím se mi líbili všechny kapitoly, až na tuhle, tahle naměla takový dobrodružný nádech:( Ale jinak opravdu super! ;)

4 enterona enterona | Web | 17. dubna 2008 v 19:30 | Reagovat

Ach, děkuju vám :)

Osobně mi nepřipadá, že by měla nějaká kapitola "dobrodružný nádech", spíš si myslím, že jsou nudné a bez děje, ale proti gustu... A těší, mě, že to čte někdo další :)

5 Cj-adam Cj-adam | Web | 18. dubna 2008 v 17:52 | Reagovat

Mně se to tu velmi líbí, myslím, že máš na hodně. Už se nemůžu dočkat další kapitoly, tak pišme, pišme!!! :)

6 Raven Raven | Web | 28. dubna 2008 v 21:58 | Reagovat

Výtečné. Jsem vcelku napjatá, co bude dál :)

7 Irene Irene | 13. června 2008 v 15:32 | Reagovat

skvělé, a co takhle pokračování?

8 Paige Paige | Web | 22. června 2008 v 18:30 | Reagovat

souhlasím, pokračoání by taky neškodilo, protože povídka je to velmi zajímavá:))

¨Ps: Nechtěla bys spřátelit??:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama