Říjen 2008

Odpovědi bez otázek

30. října 2008 v 16:34 | enterona |  >>Mimo mísu<<
Stydím se. Převzala jsem další štafetu. Protože jsem příliš zvědavá a když vidím tolikrát třicet jmen s čísly, nevydržím a požádám o otázky, abych mohla stejně provokovat další lidi.

Děkuji Keneuza jejich poslání. (A taky sobě, protože jsem je našla, gmail je totiž bůhvíproč označil za spam...)

Pár otázek jsem nepochopila, u několika jsem si nebyla jistá. Jestli o některých lidech tvrdím něco, co není pravda, omlouvám se. A jestli o někom tvrdím něco, co je pravda, ale nemělo by to být veřejné, taktéž se mu omlouvám. (Stejně je internet plný blábolů a lží, tohle se v tom ztratí.)

Asi si moc nepočtete, ale to nevadí.

Kdo by byl stejně zvědavý jako já, řekněte, pošlu vám otázky na mail. Ale pak je musíte vyplnit a dát na vlastní stránky. Jojo, pravidla jsou pravidla ;-)


Jednodušší je překážkám se vyhýbat

26. října 2008 v 16:42 | enterona |  Život v písmenech
Sice to trvá déle, než když je prostě přelezete, ale aspoň se nemusíte namáhat. A kolik lidí zvolí dobrovolně tu složitější variantu, i když je vlastně lepší?
Vyhýbejme se problémům. Proč vlastně ne?

Usměj se na sebe do zrcadla

22. října 2008 v 20:25 | enterona |  Život v písmenech
Tobě se nic nestane a zrcadlu to udělá radost.

Heh. (Miluju své druhé já.)

Pomáhá to, ty úsměvy, aspoň trochu. Ale jen do jisté doby a jisté úrovně špatné nálady. Pak už totiž nepomáhá nic.

Fotoštafeta

18. října 2008 v 16:35 | enterona |  Já, enterona
Hehe. Jsem asi praštěná, ale přidávám se. Obvykle na štafety kašlu, i když mi je náhodou někdo odkáže, ale tato se mi vyloženě líbila. A navíc jsem se k tomu v podstatě upsala... Viděla jsem ji třikrát (u Titany, Rebelky a Branwen), nikdy jsem u sebe neměla foťák. Teď už mám, a tak jsem to splnila (bohužel, já sem nikdy nechtěla dát svoji podobiznu...)

S ucpaným nosem se špatně směje

15. října 2008 v 11:34 | enterona |  Život v písmenech
(a taky se mi špatně jí, pije, dýchá a čistí zuby)

Jakkoli jsem se tomu bránila (dobře, asi jsem se bránila málo), udělala jsem z toho tady v podstatě internetový deníček. Už mi to nevadí, spoustu věcí, co sem napíšu, nikomu naživo neřeknu (ať už z jakéhokoli důvodu) a můžu se svěřit aspoň takto (sice stejně převážně lidem, které znám, ale to je jedno). Je v tom jakási potřeba říkat světu o vlatních problémech, adrenalin, když člověk čeká, co a jestli vůbec lidi napíšou... nevím. Baví mě to, jinak bych se nejspíš nedělala.

Je to i jakási závislost. (Jednou to uděláš a už jsi v háji, stejně jako když začneš pít kafe, jíst čokoládu nebo třeba kouřit, zachutná ti to a už se toho nezbavíš.) V normálním životě, bez počítačové obrazovky před obličejem, cokoli zažiju, o čemkoli přemýšlím, myslím už na to, jak (a jestli, samozřejmě) to napíšu sem. A pak mě vždycky strašně naštve, že na něco zapomenu. Jednou jsem zkoušela psát si poznámky na papír, ale jednak jsem z těch slov moc nepochopila, druhak z toho potom vznikl strašně dlouhý článek. Takže upozorňuju všechny, co tohle čtou, že některé zážitky a myšlenky můžou být třeba měsíc staré.

(nevíte někdo, proč sem píšu tohle?)

Nemůžu zabíjet lidi, které nemám ráda

11. října 2008 v 21:01 | enterona |  Život v písmenech
Škoda. Byla by tu docela velká hromádka mrtvol, teklo by asi hodně krve. (Já bych si to totiž užila.) Bohužel jim ani nemůžu nakázat, aby se odstěhovali na druhou stranu vemíru (má vesmír strany, když je prý nekonečný?). A zároveň se s nimi nechci smířit.
Asi budu muset, že?

(Všimli jste si, že se ve mě probouzí násilnické sklony? Nedávno jsem měla chuť praštit pár lidí florbalovou hokejkou, omlátit někomu sešit o hlavu... případně omlátit ho sama sobě o hlavu...)

Bude tma, možná světlo

6. října 2008 v 21:19 | enterona |  Básničky
Měla bych se učit referát o knize. Zatím umím houby. Bez octu.
Měla bych si nechat podepsat žákovskou knížku.
Měla bych uklidit svůj pokoj, jinak mi bude zabaven počítač.
Měla bych přečíst asi deset knížek.
Měla bych jít spát, protože začínám blouznit.

Tady vidíte, jak to dopadá, když člověk má něco udělat, ví o tom, ale vůbec se mu nechce...
(Je to asi první optimistická básnička, kterou jsem kdy napsala. Nejspíš i poslední.)

Když už nic, je hloupost aspoň k smíchu

3. října 2008 v 19:29 | enterona |  Život v písmenech
Ono to někdy vážně není normální. Ale já už se tomu jen hystericky směju.

Skočím z okna a bude to

1. října 2008 v 19:35 | enterona |  Život v písmenech
O něčem takovém jsem přemýšlela většinu dnešního dne (i když v hudebce mě to pomalu přestávalo bavit, neboť okna tam mají sotva metr nad zemí). Mlácení do hlavy čímkoli po ruce, případně rovnou bušení hlavou do zdi, mě už asi přešlo. Po tom, co jsem do své velké hlavy (poslední dobou skoro každý v mé blízkosti řeší velikost toho, co nosíme na krku a co není jen na parádu. štve mě to) dostala balonem a měla asi jednodenní strašně slaboučký otřes mozku. Ale aspoň jsem nešla do školy, tralala.