Únor 2009

Štafeta o pěti slovech

27. února 2009 v 20:13 | enterona |  Já, enterona
Chachachá. Miluju chytré štafety.

Falešná naděje je lepší než žádná

26. února 2009 v 20:58 | enterona |  Život v písmenech
To si vždycky říkám, když si říkám (chechty chechty checht, celý článek je podobně chytrý, radši to ani nečtěte), že moje snění je hloupé a zbytečné. Ale na druhou stranu, takové napůl vědomé snění před usnutím (když se hodinu převaluju a nemůžu spát, ráno jsem pak rozespalejší než vyoraná myš, a máma mi ještě tvrdí, že prý jsem přespaná), přece ničemu nevadí. A je to naděje. Může se to stát. I když se ještě nikdy nic, co jsem si napůl vědomě vysnila, nestalo. To, co jsem vysnila v noci, se jednou stalo skoro úplně a několikrát aspoň skoro (bez úplně).

I sněhuláci mají právo na lásku

22. února 2009 v 12:10 | enterona |  enterona.blog.cz
Huííích. Já je miluju. Miluju. Prostě jo. Oni jsou tak moc roztomilí.

Ale layout celkově...

Strčit hlavu do písku a spát

18. února 2009 v 18:46 | enterona |  Život v písmenech
(A prospat celou zimu, celé jaro, celý rok. Nebo utéct daleko za hory (tam za horama, tam je lepší svět!) a pomalu tam dožít.)

Minule jsem chtěla být psem, teď pštrosem. Příště to vidím na slona (mohla bych zašlapávat lidi, hehe), kočku (když naše leží, vypadá jako slepice na vejcích, je neustále hrozně roztomilá a všichni ji mají rádi) nebo taky něco jiného. (Žába? Krysa? Krokodýl?)

A ještě máma prohlásila, že budu za chvilku kvokat. Radši nevědět proč.

(Nebude to dobré.)

Probuzení

15. února 2009 v 18:34 | enterona |  Básničky
Chm. (Kdybych zatajila, že je to další básničkový žblept, přečte si to víc lidí?)
(Děkuji předem těm, kteří si to přečtou a okomentujou, i přes to, že je to jen další básničkový žblept.)
Vtipné je, že to ze mě vypadlo po přečtení obzvlášť praštěné knížky. Tedy, vtipné na tom je akorát to, že mi to výjimečně nepřijde zas až tak moc hloupé.
Sny, sny, sny. Stává se i jiným lidem, že žvaní pořád o tom samém?

Vrčením se z člověka pes nestane

14. února 2009 v 12:53 | enterona |  Výkřiky
Škoda. (Být psem musí být mnohem zajímavější než být člověkem. Třeba mě právě slyšela nějaká čarodějka a až bude mít volnou chvilku a špatnou náladu, půjde mě za tuto myšlenku potrestat a já budu moct štěkat a štěkat.) Právě mám hroznou chuť vrčet na celý svět, nejlépe k tomu i štěkat a najít někoho, koho by to pořádně vyděsilo. (Musela bych hledat asi dlouho, neznám moc lidí, které by vyděsila štěkající a vrčící holka.)

Vařit si jablokovo skořicový čaj kvůli vůni, když máte rýmu a necítíte vůbec nic (měli jsme k večeři olomoucké tvarůžky a já necítila pomalu ani je, a že byly dost zralé), je hodně velká pitomost.

Blog.cz vymyslel přihlášení natrvalo. Neví někdo, jestli to posuzuje ip adresu nebo něco jiného? (Třeba mě to pozná po čichu...) Čili, mám se bát, že mi do administrace vleze bratr, nebo se můžu klidně trvale přihlásit a zapomenout heslo?

Venku je zima. (Počasí se evidentně rozhodlo.) Krásná. Bílo. Sněží. A k čemu mi to je, když mám ležet v posteli a nejlépe spát? Já si chci postavit sněhuláka!

Slovo špitat je hrozně vtipné. Ale jinak se ten styl mluvení (prostě špitnutí) vyjadřuje špatně.

Dneska je Valentýn. (Všechno nejlepší, všichni chudáci tohoto jména, které zase lidé bezdůvodně slaví. (Díky bohu, že Valentýn i Silvestr jsou mužská jména, a že tedy mé rodiče nemohlo ani napadnout, abych se tak jmenovala.))

Nebudu se tady rozohňovat nad tím, že je to americký komerční svátek, a že my přece máme první máj, protože, přiznejme si to, vánoce jsou taky tak trochu komerční, a přece je všichni slaví. (Čímž chci říct akorát to, že kdo něco slaví, toho nezajímá, co s tím dělají obchody. A vzhledem k tomu, že obchody se ze všeho snaží vytřískat co nejvíc (asi jako média), je to jenom dobře. Jinak bychom neslavili vůbec nic.)

Černý den je lepší. A ano, říkám to už dva roky, letos musíme jít na ty sójové nudle. Pokud se ještě najde někdo kromě mě, kdo bude splňovat podmínky, hehe.

Vrr. Vrr!

Lidstvo zabíjí kašel, mor a války

11. února 2009 v 11:31 | enterona |  Život v písmenech
(Další kradená slova.)
Ještě bych přidala hloupost, ale to s tím souvisí.

Škola je stále více děsivá. Aspoň nějakou výhodu má moje právě začínající asi chřipka. Představa, že bych teď seděla v matematice a snažila se pochopit slovní úlohy, je totiž děsivá opravdu hodně.

Layouty

8. února 2009 v 13:28 | enterona |  Layouty
Opět jsem to sem chtěla dát už dlouho, opět se k tomu dostávám až pozdě. Můžete se pokochat nebo leknout. To záleží na vás.

Sen

7. února 2009 v 14:44 | enterona |  Básničky
Velice neumělé, řekla bych.
Sny jsou hodně.
Můžu třeba věřit, že je to krásná báseň. Můžu o tom snít.
(A stejně budu trochu při smyslech a budu vědět, že není.)
Tak.

Neumím poslouchat rady některých lidí

4. února 2009 v 19:41 | enterona |  Život v písmenech
Konkrétně tedy lidí, které nemám v lásce. Kteří neustále, bez prominutí, blbě žvaní. A tak.

Do minulé středy jsem si myslela, že mě baví běžkování. Myslela jsem si, že když fouká, není mlha. Těch pár dní mě vyvedlo z velkého množství omylů.
A vůbec, celkově bylo běžkařské soustředění nanejvýš komické.

Dejte mi cokoli a já s radostí odletím

1. února 2009 v 21:52 | enterona |  Výkřiky
Dobří lidé ze všech světů, najděte se a zničte ty zlé.
A pak mi taky můžete pomoct.
Hej héj. (A o-la-lá a o-chich a chechty-checht a žblept a určitě ještě něco. Že.) Bolí mě úplně všechno. Myslím, že i ona pověstná (neřešte co je na ní pověstného, prostě je) levá nosní dírka s pravým uchem dostaly za posledních pár dní zabrat. (Neustále tvrdím, že to byl týden, protože týden je kratší než čtyři dny. Neuvěřitelné.)
Mám přesně patnáct hodin na to, abych se naučila sto devadesát francouzských slovíček a frází. Absolutno. (Kradená hláška. Napadala mě celý ten týden.) Učitelka nám to rozpočítala už dávno na patnáct slovíček denně. Absolutno na osmdesát třináctou.
Mám doma možná dvacet cédéček s anime a mangou. Když u nás zazvonila pošťačka, mé srdce se na chvilku zastavilo a pak to hodně hlasitě dohánělo. Díky, díky, díky.
A nedokázala jsem uvěřit, že se mě táta nezeptal, kdo mi co posílá. Kdyby mi věčně chodily takové balíčky, neřeknu, ale já jinak dostávám akorát upomínky z knihovny.
Posledních pár dní se mi zdá pořád dokola o mých vlasech, o cigaretách, alkoholu a samozřejmě taky o známých lidech. Všechno dohromady to bylo hodně vtipné.
Těším se do školy. I přes ta slovíčka.
Naše třídní učitelka se pravděpodobně ztratila z našeho světa někam daleko. Začíná mi to pořádně vadit. Ale stejně se těším. Začíná nové pololetí, takže se můžeme vykašlat na učení, abychom se v závěru roku nenudili. Chichi. Není to dobré, to vůbec. Mi se moje známky přece jenom dost líbily. (Ačkoli je to naprosto stupidní, on ten čistý seznam výborných vypadá hezky. Je nezasloužený, neobjektivní a tak, ale prostě... potěší to. Stejně jako mě těšila kombinace důtky třídního učitele, samých jedniček a žádné zameškané hodiny. Malé radosti, ale radosti to jsou.)
Píšu divně. Nesnažím se být vtipná. Píšu divně asi proto, že jsem unavená. A protože nechci ani v nejmenším vědět, jak se řekne internetová kavárna, viník, obchodní dům nebo městská čtvrť. Nechci. Určitě ne teď. Doma mi je stejně francouzština k absolutnímu nijakému nic.
Baví mě akorát vyrábět věty s být zamilovaný, mít potřebu, drahý, jediný, chtít, děkovat někomu, osoba. To je hezké, to zase ano. Ale je mi to k úplně stejnému nic.
(A jděte do háje. Všichni. Do nějakého krásného modrého. A mějte se tam hezky.)