Falešná naděje je lepší než žádná

26. února 2009 v 20:58 | enterona |  Život v písmenech
To si vždycky říkám, když si říkám (chechty chechty checht, celý článek je podobně chytrý, radši to ani nečtěte), že moje snění je hloupé a zbytečné. Ale na druhou stranu, takové napůl vědomé snění před usnutím (když se hodinu převaluju a nemůžu spát, ráno jsem pak rozespalejší než vyoraná myš, a máma mi ještě tvrdí, že prý jsem přespaná), přece ničemu nevadí. A je to naděje. Může se to stát. I když se ještě nikdy nic, co jsem si napůl vědomě vysnila, nestalo. To, co jsem vysnila v noci, se jednou stalo skoro úplně a několikrát aspoň skoro (bez úplně).


V neděli jsem otočila list kalendáře a dostala trojitý šok. Bráška měl v úterý svátek, na což jsem samozřejmě zapomněla (i přes to, že odříkat únorové svátky umím stále, i po dvou letech) a já pro něj (ještě samozřejměji) nic neměla. Ve čtvrtek (nakonec se ukázalo, že je to asi až zítra, naše slavná elektronická žákovská ještě tvrdila, že ve středu, a pak v tom nemám mít zmatek) měla být biologická olympiáda, na niž jsem se někdy v listopadu přihlásila. Věřila jsem, že stejně jako loni tomu věnuju poslední víkend a pak využiju svůj tipovací talent. Houby houby, zlatá rybko. Ani poslední víkend. A konečně, v neděli nám začíná březen. A já jsem pořád nezačala číst povinnou četbu, natož že bych napsala zápisy do kulturního deníku, který mám v úterý odevzdat. Kupodivu mě ani to nedokáže donutit otevřít ty knížky. Uvidíme. Těším se na jarní prázdniny. (Týden. To dám, ne?)

A neděli byla vůbec vtipná. Redakce našeho školního časopisu (do níž evidentně patřím taky, přestože vyšel jeden jediný můj článek) pořádala velkou schůzku. Protože (což mi došlo taky v neděli) to znělo mnohem oficiálněji, důležitěji, a vůbec, než to bylo, jsem tam šla, i když se mi vůbec nechtělo. Nejsem člověk, který by se vyžíval v trávení volných nedělních odpolední s lidmi, které nezná. S nimiž ho spojuje akorát stejná škola a časopis (jenž má být dvouměsíčníkem a za tento školní rok vyšel jednou).

Ale přežila jsem. Nejlepší byla chvíle, kdy jsem vlezla do knihkupectví, pod nímž jsme měli sraz, tam byla naše šéfredaktorka, já ji pozdravila (šťastná, že tam někdo je), ona na mě zírala a netušila, kdo jsem. A pak jí to došlo, jachá.

Zbytek byl divný. Plný optimismu až naivity, smíchu, šílených nápadů na zlepšení (sákra, máme ve škole skoro tisíc lidí, a ono se prodá sedmdesát výtisků), mého zírání na hodiny a nadávání, že jsem si zapomněla mobil, jezení horké čokolády, řešení školních aktuálností, třeba zamilovaných párů (tomu, jak pomlouvali ten napůl náš, se směju doteď), a všeho možného.

Pondělí bylo jedním z nejlepších školních dnů tohoto roku. Sázky mě začaly hodně bavit, hehe. Chudák prodavačka vypadala překvapeně, když jí došlo, že otázka, jaká je nejdražší věc v našem bufetě, byla myšlena vážně. A ještě překvapeněji vypadala, když jsem si tu nejdražší věc vzápětí koupila. Chtěla jsem si postěžovat, že ta čokoláda byla předražená (jako ostatně úplně všechno u nás), ale na internetu jsem hledala cenu a našla jsem ještě o pět korun dražší. Někdy se musím podívat do čokoládovnictví.

A jako zlatý hřeb dne jsme ve výtvarce (která je hodinu od hodiny lepší (klepu klepu klepu)) modelovali ze sněhu. Představa tří hodin strávených venku se mi přece jen taky trošku příčila (nicméně bych své zdraví klidně obětovala za velkého sněhuláka), a tak když pan profesor poslal lidi pro sníh, aby ho donesli do učebny, radovala jsem se dvojnásobně. Pak jsme stavěli. A stavěli. A fotili. A dělali jsme hlavu a pak libovolnost, a naše libovolnost byla (překvapivě) dvojice (zamilovaných) sněhuláků. A pak jsme fotili. A bylo to fantastické. A viděla jsem na zemi velkou bratrovu hlavu (chechty checht, to zní ale blbě).

V úterý jsem naproti tomu myslela, že umřu. Tři hodiny v hudebce, když jsem usínala už od rána, měla jsem ztuhlé prsty a dřevěný jazyk (což mám bohužel doteď, začínám se bát příštího pátku... dobré duše mi můžou držet pěsti, ale hlavně na mě nemyslete (nemyslím si, že by učitelé kroměřížské konzervatoře pochopili, že nemůžu hrát na flétnu, když škytám)). Taky jsem musela hrát na korepetici s učitelkou klavíru, která asi brzo zabije mě, a kterou asi brzo zabiju já. Ona je tak nehorázně nepříjemná. Uáá. (Čtyři měsíce. To dám.)

(Checht. Nedám. Ale ano, falešná naděje je lepší než žádná, a kdo mi vezme tuto víru, toho pak úplně beznadějně uškrtím.)

Nenávidím Divx kódy. Dodnes netuším, co za příšernost to vlastně je. Trvalo mi čtrnáct dní, než jsem pochopila, že musím stáhnout jinou verzi a že tu verzi musím najít přes google. (Mohla bych tedy spíš nenávidět svůj mozek, ale to by nemělo smysl sem psát. To nemá ani tohle, ale... to nevadí. Proč mám pocit, že se pořád opakuju?) A teď se konečně můžu podívat na anime, s nímž jsem jednoho člověka otravovala (s poněkud delšími přestávkami) půl roku. Ach jo. Udělám cokoli, co považuju za důležité, za vhodné, cokoli, co po mně někdo chce, ale trvá mi to dlouho. Moc dlouho.

Mimochodem, jeden člověk řekl něco, z čeho vyplynulo, že mě považuje za skvělého člověka. (Čemuž jsem se smála, ale což je milé. A čemuž taky nevěřím, o čemž prohlásil, že si to myslel. Chí.) Proč takových lidí není víc? Proč nejsou blíž? Sakra, proč?

Jak normálně nemám ráda české písničky (kromě Skákal pes a Pec nám spadla, a většiny písniček od Nohavici), teď je poslouchám skoro pořád. (No... Skoro.) Reklamu na ticho jsem si přehrávala dokola asi dva dny. Ona je tak dokonalá, že to ani nejde říct. A připomíná mi dětství, když jsem byla úplně maličká a poslouchala rádio a byla z toho hrozně veselá (problém je v tom, že mi polovina věcí připomíná dětství, Ostravu nebo jednoho člověka). Když jsem si před pár lety začala stahovat písničky, byla jednou z prvních, kterou jsem hledala. A nenašla. A teď úplně jednoduše. Stejně tak Malování, Vodu čo ma drží nad vodou (chí, těším se, až to budeme zpívat ve škole a mi to bude trhat uši), Bon soir mademoiselle Paris, Mandy (která sice není česká ani slovenská, ale taky jsem to prostě tehdy nedokázala najít, béé), Tabáček (chachá), a taky Anděla a Bratříčku zavírej vrátka. Poslední dvě jsou možná úplně nejlepší. A bolí. (A není třeba zdůrazňovat, že doporučuju.)

(Taky máte tak rádi A na začátku věty, závorky, přepisování pazvuků a psaní hloupostí?)

Šla jsem pěšky ze školy. Chodník byl skoro celý zasněžený a zledovatělý. Ale já jsem přece šikovná, takže jsem se nevzdala a ťapala dál. Přece jen jsem jednou spadla. A zrovna ve chvíli, kdy jel kolem trolejbus plný studentů naší školy. Smůla. Nebo taky štěstí. Mohla jsem dělat něco mnohem horšího (třeba zpívat z plných plic, což taky provozuju, vždycky když chodím pozdě večer kolem hlavní cesty, kde nikdo není a nikdo mě neslyší; ale kdyby slyšel...).

Pošlete mě někdo do blázince. (Bude to lepší návštěva Kroměříže.)

Včera přijela teta. Napůl z Ostravy (aúúú) a napůl z Luhačovic. Vypadá to, že mám nového skoro skoro strýce, a že u ní v létě nebudu. Fajn. Taky to vypadá, že moje plánovaná návštěva Ostravy o jarních prázdninách nevyjde tak, jak jsem plánovala. (Jó, kdybych já neplánovala a dělala radši něco užitečného.) A vypadá to ještě, že se z ní stal sportovní maniak (prý se jí stýskalo po bruslení tak, že si kolečkové boty obula v bytě a jezdila tam), že možná není tak sebevědomá, jak vždycky vypadala, ale že je pořád stejně milá. A že pořád stejně nesnáší oslovení teto. (Máme tak trochu hybridní rodinu, mohla by být mojí sestrou úplně stejně, jako je máminou.)

A pak jsem se učila dějepis. Druhé světové války jsem měla plné zuby už po pár minutách, překonala jsem se. Ani nevím proč. Dějepis ráda nemám a nikdy mít ráda nebudu, druhá světová, fajn, je to jedna z nejdůležitějších částí historie, ale stejně. Vykašlala jsem se na důležitější testy. Ona stejně ta písemka dneska byla divná, nemusela jsem se učit polovinu věcí, zato jsem měla někde najít horu jiných údajů, o kterých jsem nikdy neslyšela. Ale došla jsem k názoru, že teď, když už nic, vím spoustu věcí. Aspoň se budu mít čím utěšovat, až to dostanu poškrtané. Učíme se přece pro sebe, pro vlastní život a z vlastní dobré vůle. Hehe. A kdo tomuto věří?

Chm. Nechtěl by mi někdo pořádně vysvětlit (tak, abych to pochopila (což je bohužel v těchto dnech téměř nemožné) a abych to dodržovala), že než psát na internet hlouposti a ještě je psát hloupě, je lepší nepsat nic? Nic. Vůbec nic. Chachá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucy Lucy | Web | 26. února 2009 v 22:33 | Reagovat

ach jo, proč dáváš na blog články takhle pozdě? Zítra přečtu ;) :D (tohle je komentář na hodně vécí xD)

2 Lucy Lucy | Web | 28. února 2009 v 14:45 | Reagovat

Jo, pak napiš, jak jsi dopadla (na té biologické olympiádě)

Já jsem taky ještě nezačala číst :D.. a to je sobota (teda, začala, mám přečtené asi první 3 stránky :D:D)

:D z tvé otázky na ICQ jsem si teda takovýto příběh s bufetem nepředstavovala. Ale máme strašně drahý bufet, to je děs :(. Zlatý Bistroň :D

Héj, měli ste supla nebo to Černý odkoukal od Hrbáčka? My jsme modelovali ze sněhu už dávno, ale měli jsme za úkol ctnosti a neřesti. A taky jsme fotili. A měla jsem příšerně zmrzlé prsty.

Tak jsi na to nakonec přišla? Moje rady byly na pytel xD.

S těma písničkama.. Stačí říct :). Já ti je určitě seženu (nebo ti je zkusím nějak poslat, některé mám sama na počítači :D)

Tak to já si z plných plic teda nezpívám :D. Jenom když jsem sama doma.. a to není skoro nikdy :( :P xD

No.. je fakt, že se mi do tvých dlouhých článků poslední dobou vůbec nechce. Mohla bys toho spoustu vynechat :D.. četlo by se to snadněji ;).. Ale já si přečtu snad vždycky.. Snad..

3 enterona enterona | E-mail | Web | 1. března 2009 v 21:45 | Reagovat

Lucy: to není pozdě, vždyť nebylo ani devět...

nedopadnu nijak, páč jsem tam nakonec nešla. Neotestuju svůj tipovací talent, bohužel :)

Chích, já už to mám přečtené, všechno, heč :´)

To navrhly holky, ne učitel. A supla jsme bohudíky/bohužel neměli.

Taky bývám sama doma pořád míň a míň. Je to samozřejmě lepší, než kdybych tu byla sama pořád, ale... já jsem sama ráda.

Já to chápu. Úplně. Zrovna tento byl hodně pitomý, nesmyslný, nudný a tak. Chtěla jsem něco napsat, i když jsem neměla moc o čem, a vůbec jsem neměla náladu. Ono to tak pak dopadá. Ale nesmažu, nesmažu žádný článek, který jsem kdy napsala, dokud nezruším celý blog. Snad.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama