Neumím poslouchat rady některých lidí

4. února 2009 v 19:41 | enterona |  Život v písmenech
Konkrétně tedy lidí, které nemám v lásce. Kteří neustále, bez prominutí, blbě žvaní. A tak.

Do minulé středy jsem si myslela, že mě baví běžkování. Myslela jsem si, že když fouká, není mlha. Těch pár dní mě vyvedlo z velkého množství omylů.
A vůbec, celkově bylo běžkařské soustředění nanejvýš komické.


Na začátek bych ráda poradila všem, kteří by se někdy rádi ubytovali na Pradědu, ať okamžitě zavrhnou chatu Barborka (už kvůli tomu jménu, blé) a chatu Sabinka. Ačkoli tam byly vyvěšené orienťácké mapy (které tam zkoumal nějaký zaručený neorienťák, vypadal, že se v tom vůbec nevyzná, a já se mu smála) a na jídelníčku (který byl natolik originální, že ho mám i vyfocený) byl podepsán orienťák kdosi, tamější vedoucí byl zjevně do pekla volající blb.

Nicméně i přes zimu, co byla všude kromě našeho pokoje, studené, nechutné jídlo, kterého bylo ještě k tomu málo (hodně málo, když jsem poprvé viděla tu porci ztrácející se na talíři, myslela jsem, že si z nás dělají legraci) a ubytování, byl náš běžkařák (člověk to musí odlišit od lyžáku) vlastně skvělý. Byl by ještě lepší, kdyby se na něm neběžkovalo.

Náš pokoj byl opravdu zvláštní. V patře, kde bylo asi třikrát míň místa než dole, nás spalo pět. Dole dvě. Schody byly něco mezi žebříkem a normálními schody, takové železné, jimž upadávala jedno dřevěné stupátko, a celé vypadaly, že brzo spadnou. Pak tam byl taky hřebík. Hřebík. Hřebík si za své činy zaslouží vlastní větu i velké písmeno. (Jsem zvědavá, kdo mi ty kalhoty zašije...) Sprcha byla v umyvadle, na zemi koupelny byla jen děravá kachlička, žádná sníženina tam nebyla. Vždycky jsem si připadala lehce úchylně, když jsem stála polonahá a zametala vodu, abychom tam vůbec mohli chodit a nevytopili i chodbu.

Bylo prohlášeno, že nejkrásnější tam bylo okno. (Nádherné, střešní. První, co jsem udělala, když jsem k němu přišla, bylo to, že jsem mu ulomila úchytku a zařvala tak, že to bylo slyšet až ven.)

K ubytování vše. Už se zase uklidním.

Přibylo mi dalších šest sněhuláků. Už v nich nějak přestávám vidět jejich autory. Ale pořád má každý na svém sněhulákovi něco specifického (pokud ho nedělá originálního a nenakreslí mi pod poloroztáté něco hromadu knoflíků, že?).

Byl tam s námi něčí (opravdu zásadně nejmenuju, ale někdy to působí divně) antistresový medvídek. Byl krásný, velký. A modrý. A když se mu uši a ruce zatlačily do těla, vypadal úžasně roztomile.

Pak tam byl samozřejmě můj (asi poloantistresový, ale mě by nikdy nenapadlo z nervozity mi mačkat nožičky, dost že občas dělá salta) medvídek, který byl roztomilý neustále. To on je vždycky.

Těšila jsme se, až si ty tyče na nohy obujeme. Prošla jsem výcvikem svého táty (kterého jsem někdy, když jsem byla hodně zoufalá, proklínala, ale neproklínala jsem ho až tak moc jako sebe) a myslela jsem si, že to docela obstojně umím. Ha ha. Neumím.

Jistou výhodu to mělo. Všichni mi ujeli docela rychle, takže jsem si mohla jet vlastním tempem, byla jsem úplně ztracená v mlze, takže jsem si tak trochu zvykla. (Jo, asi jsem měla v takovém tam tom článku kdysi dávno pravdu.) Ale měla jsem velkou chuť probodnout jednu z našich vedoucích hůlkou. Mám docela ostré hůlky.

Její rady typu klouzej se, na to musíš přijít, a další žblepty (pardon), na něž bych přišla i sama, mi začaly lézt krkem hodně brzo. Stejně jako ono dobrý?, na které čekala odpověď, a na které se nedá nic smysluplného odpovědět. Vrčela jsem na ni jo, třebaže do dobrého mělo všechno občas docela daleko. (Je asi jasné, že dobrý? se zařadilo na seznam mých neoblíbených otázek. Někdy si ten seznam musím celý vypsat.)

Když jsem si tak jela, tiše nadávala na zimu (když je mínus deset a fouká, je to jako by bylo mínus čtyřicet, to jsem ale chytrá, heč), viděla před očima takové stříbrné housenky ohraničené tmavým okrajem (a tohle myslím zcela vážně), přemýšlela jsem, co by mě dokázalo potěšit. Přišla jsem na horkou hořkou čokoládu, teplý čaj, měkkou vyhřátou postel a jednoho člověka. Asi tak.

Zjistila jsem, že to tady čte víc známých lidí, než jsem tušila. A taky že to čtou pozorněji, než jsem tušila. Viz právě jeden člověk a otázky. Nemůžu říct, že by mě to trochu neděsilo. Ale můžu si za to sama, já vím.

Poslední dobou se sázím kvůli stále větším hloupostem a o stále větší hlouposti. Jestli nebudu mít pořádné štěstí (jedna ku třem, sakra), skončím s duhovými vlasy. Nechci mít ani růžové ani zelené pruhy. Nicméně aspoň bude legrace.

Občas mi ze mě bylo lehce na zvracení. A říkala jsem si, že blbějšího člověka svět neviděl. Třeba když jsem zapomněla na utajování a plácla cosi, co z tajemství udělalo netajemství. Chvilku bylo ticho a mi to během toho začalo docházet. Ach jo. Jsem cvok. Promiňte.

Měly jsme tam lahvičku od radoxácké pěny. Moc hezky voněla, ale prý u mě trávila moc času, takže mi bývala zase odebrána. Fňuk. Debatovaly jsme o sletu čarodějnic a vrtulníků a děsně se smály. Dívali jsme se na Faunův labyrint, který se mi z počátku nelíbil a pak mě docela uchvátil (hlavně oči na rukou a voda kapající z uší).

Ještě jednou sprcha a smeták. Rolba a skútry. Omrzlé vlasy, řasy, obočí, brýle a mé vlásky na batohu. Jezení sněhu, které mě hodně bavilo a hodně mi chutnalo. Lidé jsou vesměs blbí a sobečtí, neuvolní stůl a pijou a pijou. Horké jablko je skvělé. Pohár nepohár, kuře nekuře a těstoviny s houbama. V mlze bylo spatřeno akorát tak velké bílé hovno. (Je mi to opravdu líto, ale ta hláška byla tak hláškovitá, že nešlo odolat.)

Připadala jsem si jako Mařenka, když jsem uviděla světélko ve tmě. Sice to nebylo světélko naší chajdy, ale od nějaké chajdy k naší chajdě to bylo přece jen blíž než od žádné chajdy k naší chajdě. To uznejte.

Chytrá knížka věděla, že plužení je důstojnější způsob zastavení než pád, to jen já jsem tento fakt nebyla schopna přijmout. Byli jsme na Pradědu a já za celé čtyři dny nezjistila, kde ten Praděd je. Jestli vlevo nebo vpravo od cesty. Už nikdy mě nikdo nedonutí k výletu na Červenohorské sedlo, kdybychom se pak měli v cíli zase jen otočit a bez zastávky v hospodě (třebaže jsem s tím souhlasila, štvalo mě to, trošku) jet zpátky. (Neměla bych se přepínat. Pak mě rozbrečí i nejnepatrnější hlouposti. Ach. Jo.)

Jsem slavná. Dvě rodiny probíraly moji neschopnost. Proboha.

Když jsem pak přijela domů, snědla jsem všechno, na co jsem přišla, a svalila se do teplé měkké postele. A zachrochtala štěstím. (Tedy, nezachrochtala, ale jenom proto, že chrochtat neumím.)

A teď je mi dobře, až na to, že usínám už od rána a nedokážu se příliš soustředit.
Vás by mohlo potěšit, že tento článek má jen dvě stránky ve wordu. (To jen tak, po přečtení je vám tato informace hodně platná.)

Mějte se co nejpříjemněji. A nezapomeňte, za dva měsíce bude teplo, krásně a budou závody.
Dva měsíce přece musí utéct rychle, že ano?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Genesis Genesis | Web | 5. února 2009 v 6:30 | Reagovat

Jak tak popisuješ ten hotel, mám pocit že jsem v něm taky byla...teda až na tu koupelnu, tu jsme měli normální.

Sprostě slovo, a v tvém článku? ;)

2 Myška Myška | Web | 5. února 2009 v 17:38 | Reagovat

Krásný článek!!!

Ty nechceš mít barevné vlasy? Vždyt' si říkala, že jo..

Které rodiny probírají tvou neschopnost? Naše teda né :)

Taky bych jednu vedoucí nejraději zabila, přesněji tu samou co ty!

3 Lucy Lucy | Web | 5. února 2009 v 18:06 | Reagovat

ano, orienťák File, myslím. Můžeš se pak podívat na tu fotku xD. (jeho příjmení radši nebudu zmiňovat, abychom ho nepoškodili.. xD)

Jídla nebylo málo, bylo jenom málo často. Ale stejně bych těch jejich blafů víc nesnědla, rozhodně ne naráz :-!

Tos napsala úžasně. Nehledě na to, co je za tím a před tím, tvůj úryvek z článku je "...hřebík. Hřebík. Hřebík..."

Okno A tvoje bonbóny, na to jsi zapomněla :D.

Tak to jsi byla asi trochu mimo, protože jsi sice urvala úchytku, ale rozhodně jsi nezařvala. Jenom jsi tak nepatrně vyjekla. Ale když myslíš, ty vždycky přeháníš, aspoň to bude třeba zajímavější ;).

Jo, Mánin sněhulák byl prostě nejoriginálnější x).

Klidně můžeš jmenovat. Ten medvídek byl můj :). A hlavně, že jsi říkala, že jsem morbidní. Nepře se to trochu..? (Jo!)

Není to "jako by bylo" mínus 40, ale "tělo se ochlazuje" na -40˚C ;P. To není jedno xD.

Velké bílé h.... ? Kdo to řekl?

Jooooo závody! Já se TAK těším :). Ale ještě je to dlouho.. :(

P.S.: já jsem taky snědla všechno, na co jsem přišla. A VŠECHNO bylo lepší než Sabinkovské (resp. Barborkovské) jídlo. Ale já jsem narozdíl od tebe od té doby nebyla běhat.. :( páč jsem teď nemocná a předtím jsem měla naraženou kostrč.

P.P.S.: Taky potom snad napíšu delší článek o běžkařáku na náš blog než jsem napsala na ten svůj :D.

P.P.P.S.: Máš lepší (počítačovou) verzi Rozbřesku než já? Mě to štve, že to ještě nevyšlo, i když bych si to nekoupila. Protože stránky nejsou očíslované a jsou tam chyby. To by samozřejmě zas tak moc nevadilo, ale horší je to, že je to přeložené trochu moc složitě a tak krkolomně. Dá se to pochopit, ale asi si radši počkám na tu "oficiální" verzi. Protože nevím, jestli to chápu správně xD. Tak jo, už mizím, ahooj :).

4 Lucy Lucy | Web | 5. února 2009 v 18:06 | Reagovat

Šmarjá, to jsem teda napsala komentář. Až teď vidím, jak je dlouhý. Doufám, že neva :D.

5 enterona enterona | E-mail | Web | 5. února 2009 v 20:17 | Reagovat

Genesis: třeba jste bydleli v jiném pokoji (i když mám pocit, že koupelny byly všude stejné)

he...hehe... no, jo.

Myška: dík :)

bude legrace, asi tak. Momentálně ale toužím akorát po černomodrých vlasech, bez růžových a zelených a ještě nějakých bych se obešla.

Rodina M.K. a rodina J.S. Aspoň jsem to tak pochopila.

Huích, něco jí uděláme :´)

Lucy: jo, pokud mi bratr vrátí foťák a nesmazal fotky, můžu se podívat.)

Já bych klidně jedla a jedla (po tom, co jsem snědla talíř něčeho a teprve potom si uvědomila, že to byl segedínský guláš, který normálně nejím, věřím, že hlad je opravduz dobrý kuchař)

Chich. Neříkej mi, že hřebík pro tebe nebyl natolik významný, aby nemohl mít tři sova za sebou?

Přeháním, to jistě. Ale M. říkala, že prý můj výkřik šel slyšet až ven...

Seš morbidní ;-) ale ten medvídek byl roztomilý (a bije se to jenom maličko, protože morbidní jsem i já)

detailisko ;-)

Řekla? J.

Dva měsíce, to uteče.

nemám žádnou verzi rozbřesku, nenapadlo mě to skopírovat si to, četla jsem to na netu. Takže, je mi líto, buď lušti, nebo si počkej. Má to vyjít na valentýna...?

A dlouhý komentář samozřejmě nevadí :)

6 Babi Babi | 7. února 2009 v 13:10 | Reagovat

taky jsme tam byli kdysi ubytovaní a jak si tak matně vzpomínám, tak ty koupelny byly hrozné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama