Březen 2009

Kousky vesela

31. března 2009 v 22:33 | enterona |  Výkřiky
Jsem veselá. Asi. A mám k tomu dokonce i důvody. A řeknu vám je, hehe.
Na světě je hezky.
Přichází jaro. Šla jsem ze školy bez mikiny (no tak jsem měla zimní bundu, to je fuk) a bylo mi teplo. Nádhera. Asi přehodnotím názor, že jaro přijde až tuto sobotu.
Asi po dvou hodinách mi z ruky přestala téct krev. Je to fajn. Přece jen jsem se už začínala bát, jestli nemám třeba nesrazitelnou krev, či něco takového.
Včera jsem si přepisovala svoje školní kontrolní slohové práce do počítače. Bylo to nanejvýš vtipné. Přemýšlím, že sem něco přidám, abyste se mohli vesele zděsit. Proč připravit své milované čtenáře o možnost chytnutí infarktu, že.
Zítra je apríl. Těším se na to asi týden. Ne že bych chtěla provádět takové ty vtípky typu máš na zádech pavouka. Hodlám ho slavit jakýmsi osobním způsobem. Jachá. Miluju apríly.
14. dubna je Černý den a 22. Den Země. Duben vypadá sympaticky.
Akorát Velikonoce se mi moc nelíbí. Ty svátky jsem nikdy neměla ráda (už v dětství jsem považovala za absolutní nechat se dobrovolně zmlátit), líbí se mi akorát barvení vajíček (čtryři roky chci aspoň jedno celé odrátovat a nikdy jsem se k tomu nedostala, tak třeba) a prázdniny.
Půjdu běhat. Po v podstatě celé zimě. Třeba to přežiju.
A víkend se blíží úžasně rychle.
Jupí. Všechno.
Malé důvody k radosti nejspíš dokážou nahradit jediný velký důvod, který není. (Takže dokážou přebít jeden velký důvod k mizerné náladě, jenž zabírá velkou část mých denních myšlenek a dokonce mi leze do snů. Bohužel ani tak nedokážu říct, že bych ho neměla ráda, je to špatné.)
Jediné, co mi dost kazí náladu, jsou moje sluchátka. Urvala jsem asi trochu nějaký drát a pravé hraje jenom když se mu chce. Jakože se mu nechce. Je to špatné. Vydržela sotva pět měsíců, s takovou přijdu brzo na mizinu.
Cha. Veselte se. Já jdu spát. Dneska jsem usnula kolem půl druhé v noci, a mi pět hodin spánku skutečně nestačí. A když je zítra apríl, nemusela bych být tak unavená.
Milé sny. Ať nejsou moc živé, protože realita je pak hodně zdrcující.
(Toto přání patří spíše mě, ale vlastně klidně komukoli, kdo ho chce.)

Lupinovo trápení

29. března 2009 v 17:47 | enterona |  HP Fanfiction
(Tak znělo téma.)
Zhruba před rokem začala s velkou slávou Fan-fiction-show, což měla být soutěž na způsob superstar a dalších podobných šíleností, jenže s psaním povídek, nebo lépe fanfikcí na harryho pottera. A nebyla bych to já, abych tam chyběla, že.
Líbil se mi ten nápad, bohužel se ale porotkyně někdy během velkých letních prázdnin zasekly a celé to nějak vyšumělo do prázdna.
Nicméně jsem (s trochou bujné fantazie) skončila mezi třemi nejlepšmi. Je to velice vtipné, vzhledem k tomu, kolik jsem toho za život napsala. A jaké žvásty.
Tohle je dost velká hloupost. Před rokem se mi to líbilo. Vždycky je dobré dát si odstup na hodnocení. Pod povídkou máte i komentáře jednotlivých porotkyň, konečné ortely znamenají, jestli mě pustí nebo nepustí do dalšího kola.
Příjemné čtení, jestli si myslíte, že vám to pomůže.

Část brečí smíchy a část se směje pláčem

25. března 2009 v 20:20 | enterona |  Výkřiky
Je mi divně. Divně jako moc divně.
Moje extra psací nálada se stále nevrátila.
Tři týdny jsou odporně dlouhá doba. O sedmi měsících nemluvě. Brečela bych, kdybych si myslela, že mi to pomůže.
Byla jsem na olympiádě z češtiny. Když jsem zírala na zadání, nechápala jsem, co tam vůbec dělám. A co teprve dnes. Proč tak ráda soutěžím v něčem, co nesnáším? Matematika je fuj.
Připadala jsem si, jako bych byla za školou. Tedy, měla jsem omluvený celý den, všechny hodiny. Takže jsem šla domů oprávněně. Ale stejně. Klidně jsem svým spolužákům zamávala s tím, že se mi nechce dvě hodiny čekat na fyziku, a šla jsem domů. Prostě a jednoduše. Je jsem tam nechala. Už to bylo divné.
Škola vůbec tento týden nestojí za nic. Z asi třiceti hodin jsme měli (budeme mít) přesně podle základního rozvrhu čtrnáct. Já asi sedm. Je to fajn, ne?
A zítra dějepis, biologie a chemie. A dvě suplované hodiny. Mi se tam tááák nechce.
I tak jsem na svůj gympl hrdá. Je to blbost, ale já mám tu školu (přese všechno špatné, nanicovaté učitele a tak) hrozně ráda. A směju se těm, co jsou na základkách a musí si vybírat střední. Směju se ale (většinou) jenom v dobrém, protože jsem šťastná, že se nemusím nervovat přijímačkama.
Třebaže je březen, svatý petr asi zaspal a mrzne. Vrr vrr vrr. Jak jsem vesele kráčela ze školy, málem mi zimou upadly uši.
Ale je tam hezky. Miluju slunečná rána s modrou oblohou.
A těším se na příští sobotu. Závody. Jachá. Budu úplně poslední z posledních. Co byste taky čekali od někoho, kdo se celou zimu válí doma? A stejně tam chci. I když možná umřu cestou na první kontrolu, ne-li cestou na start. Bude legrace. Doufám. Moc moc doufám.
A pak půjdu do divadla. To bude ještě větší legrace. Snad tam nepřiběhnu celá spocená, mezi startem a začátkem divadla jsou sotva čtyři hodiny. Vtipné, že?
Dneska jsem byla natolik chcíplá, že jsem si uvařila kafe. Myslíte, že by normální člověk, který měl ke kávě vždycky odpor, nehorázně mu smrděla a nebyl schopen ani ochutnat, něco takového udělal? Fajn. Asi nikdy jsem neříkala, že jsem normální.
Bylo to hnusné.
Možná jsem si to mohla osladit. Hehe.
V poslední době vůbec oceňuju kofein. A prášky proti bolesti hlavy. Dřív jsem věřila jen na umytí obličeje pořádně studenou vodou.
Zjistila jsem, že jsem schopna zbláznit se téměř do čehokoli. Takže se musím hlídat, a dovolít si zamilovat se jen do některých věcí.
Tedy, kdybyste mi podstrčili jakýkoli seriál, stanu se na něm napůl závislá (pokud se mi bude aspoň trochu líbit). Nejspíš proto se nechci na nic ani podívat.
Červený trpaslík byl před rokem výjimka. Protože jsem o něm hodně slyšela. Protože jsem věřila, že je to dobré. (Jakože to je dobré, moc dobré.) Queer as folk je teď asi taky výjimka. Ze stejného důvodu. A taky je to dobré. Jéje. I když hrozně moc úchylné, asi závadné a vůbec ne vhodné pro čtrnáctiletou holku. A tak. Kdyby rodiče zjistili, na co se dívám, buď mě uškrtí, vyhodí, zabaví mi počítač nebo třeba domluví psychologa.
(Ale už teď se nemůžu dočkat dalších dílů, sákra. Sakra sakra sakra. Ty postavy jsou jakési roztomilé. A jsem tak zblblá, že mi to myslí většinou anglicky (třebaže mi nejvíc utkvěly tvary fuck, je to vlastně dobrý způsob učení.))
No, chm, zamotávám se. (A zas jsem neřekla, co jsem chtěla.)

Já, já a jenom já

21. března 2009 v 10:44 | enterona |  enterona.blog.cz
Úplně vidím, ty vaše napůl udivené a napůl vysmáté tváře. Tedy, až několikrát obnovíte stránku. Jen se smějte, smích je zdravý. A když se budete smát teď, budete se smát možná i za pár let, protože smích přece prodlužuje život.
Doufám, že vám moc neničím duševní zdraví.
A slibuju, že příští layout bude už úplně normální.

Modrá nálada, modré pocity, modré všechno

18. března 2009 v 16:04 | enterona |  Výkřiky
(Modrá je nejlepší, nejlepší, nejlepší. Radši zapomínám na důvod, proč jsem se před lety do modré barvy zamilovala.)
Jéje. Zase si budu nesystematicky stěžovat, juchat a vypisovat se. Nemám sílu ani dost zážitků na smysluplný, hlavopatový dlouhý článek. (Buďte rádi, chá.)
Vrrr. Vidíte to nahoře? Reklamy jsem uznávala. Ale proč je sakra nahoře toplist? Ještě uprostřed... to vypadá tak blbě! Vrr. A vrr. A ještě jednou vrr. Blog asi nepozná vrch op spodku. V nastavení mám totiž zaškrtlé, ať se zobrazuje dole na stránce.
Mám modré vlasy. Je to moc dobrý pocit. Takový... modrý. Hehe. I když to nejde moc vidět, jsou prostě modré (ještě že to nejde moc vidět, zbytečně jsem se bála, že na mě budou lidi zírat (co je sakra tak divného na tom, že mám modré vlasy?); seděla jsem asi metr a půl od táty a povídala, a on si změny barvy vůbec nevšiml (říkám, že to nejde vidět, ale on taky špatně vidí)).
Ale na to, že o barvení žvaním už půl roku (chich, pamatuju si přesný den, kdy jsem poprvé, tehdy ještě při smyslech a se zdravým rozumem, jen v legraci, vyslovila, že bych si mohla obarvit vlasy na modro (jsem magor, díky)), je to dost ubohé.
Spolužačka se mě ptala, proč chodím do školy, když jsem nemocná. Heh. Můžete hádat. Třeba mám přísné rodiče, třeba bych taky mohla zkysnout doma zase měsíc, než bych se uzdravila do správného stádia zdraví.
(Je to podobně chytrá otázka jako proč máš modré vlasy. Prostě miluju modrou. Něco se vám nezdá?)
Příští úterý máme okresní kolo v češtinářské olympiádě. (V propozicích je napsané, že okresní kola pořádají vybrané školy 16. nebo 17. března. Zlín musí být originální, takže to má 24.) Těším se už proto, že je to češtinářské. A ještě víc, když si představím, že pojedeme (prý, jachá) v autě naší učitelky (mi to prostě připadá vtipné, přemýšlím, jestli jí mám říct, ať mě nabere u nás doma (což má vlastně po cestě) nebo že přijdu k ní...). A bude to na celý den, tralala.
V informatice jsme dneska začali upravovat fotky. Jů. Těšila jsem se na to od zjištění, že se něco takového budeme učit (i když uznávám, že vektorová grafika byla taky dost zajímavá). A bylo to vskutku zábavné. Ve škole máme Zoner photo studio 8, doma mám 5. verzi a táta 10. Fajn. Proč ne.
Potkala jsem hodně bývalého spolužáka (ano, toho, který bydlí zastávku od nás, o němž jsem mluvila v souvislosti se sluchátky a kterého jsem přirovnávala ke kofeinu (och, kdyby věděl, jak je slavný)). V ruce měl cigaretu (věřím, že ho tu beztak nikdo nezná). Schovával ji, stejně jako zapalovač, takže jsem se nevyjadřovala, ale... Ó můj bože.
Nedávno jsem našla fotky z té základky a dívala se na svou bývalou třídu na fotce z osmé třídy. Vtipné. Chodila jsem tam do druhé třídy, pak jsem (já blbec) odešla na (milionkrát horší) jinou školu. Rozpoznala jsem možná pět lidí, zbytek absolutně ne. Bylo mi smutno.
Mějte se, jak uznáte za vhodné. Radila bych vám uznat za vhodné, abyste se měli vesele. Je to fajn.
A těm, kterým to bude k něčemu platné, přeju hodně štěstí při zítřejším Klokanovi (já osobně bych se hrozně moc chtěla ulít, ale ono to asi nepůjde).

Když se něco může pokazit, určitě se to pokazí

15. března 2009 v 19:45 | enterona |  Výkřiky
Krátce kraťoučce (dejme tomu), aby tu něco bylo.
Jarní prázdniny jsou fantastický vynález. Chodila jsem spát s dobrou náladou a budila se s úsměvem (občas i písničkou) na rtech. Doslova. Je to úžasný pocit.
K tomu se moc nadpis nehodí, že. Do středy bylo nádherně. Ve středu se to pokazilo (ono se to možná i dřív, vzhledem k velkému počtu akcí, které jsem měla naplánované a ubohému počtu akcí, které skutečně proběhly).
Ostrava byla stejně krásná jako vždycky. Poznala jsem svého nového skoro skoro strýce (nový skoro skoro strýc je podobný pojem jako bývalý skoro skoro strýc, akorát že je nový... chm). Teta (kupodivu jí neříkám skoro teta, vlastně ji většinou oslovuju jménem, protože ji slovo teta rozčiluje) se mě snažila naučit kroky jakéhosi tance. Nepovedlo se. Druhá teta mi slíbila, že na podzim přijede na moji šluskolonu. Na té sestřenčiné prý řezali nohy stolu, aby stál rovně. Už se těším, vážně.
Neviděla jsem jednoho člověka. Měla jsem chuť... radši ani nevím na co (nefigurovaly by v tom zrovna mírumilovné věci). Řekněte mi někdo, co bude za pár měsíců. Proboha. Jsem na něm asi psychicky závislá.
Těšila jsem se do čajovny a ono houby. Fňuk.
Těšila jsem se jinam, mělo být houby a nebylo. Jachachá. Díky.
Asi zhlédnu dalšího cimrmana, dobrá nálada ze včerejška jaksi vyprchala. (Mimochodem, kdybyste někdo měli Hospodu na mýtince, Vraždu v salónním coupé, Cimrmana v říši hudby, Švestku, nebo dokonce České nebe na dvd, a chtěli mi to půjčit, byla bych vám vděčná.)
Byla u nás babička (kterou jsme unesli a přivezli z daleka, které prý není až tak daleko). Mám slíbený prázdninový pobyt v Ostravě (tedy spíš někde poblíž, ale to je fuk).
Kašlu. Kašlala jsem před rokem, kašlala jsem půl roku. Bojím se. Máma mi vynadala, že si pamatuju takové hlouposti (za svoji úchylku na výročí nemůžu) a řekla, že je má nemoc psychická. Pche. (Zítra nejdu do školy, napůl mě to těší, napůl mrzí (protože jít na tři hodiny do kina, pak na zeměpis, dvě volné hodiny a dvě výtvarky by mohlo být celkem fajn.))
V pátek jsem (ach, krásný pátek třináctého, který byl úplně mizerný) slavila (no, slavila, ležela jsem v posteli a bylo mi blbě) své dvacáté deváté půlvýročí. (Když si řeknu jen to číslo, jsem starší než jeden člověk, haha.) Kdo nezná pojem půlvýročí, nechť si vzpomene na narozeniny.
Nepřejte mi. Děkuji. Za pozornost a tak vůbec. Ráda děkuju, ráda prosím a ráda se omlouvám. Jsou to jenom slova. Nevadí.

Kde se rodí odhodlání

10. března 2009 v 22:49 | enterona |  Z vlastních nápadů
Hehe. Já jsem napsala povídku. Povídku! (Za předpokladu, že chápu správně význam toho slova.) Nevěříte? (Nevěřte, cha, mi je to jedno.)
Asi hádáte správně, že to není díky jarním prázdninám a mé aktivitě, ale kvůli soutěži. Mě prostě baví otravovat všechny možné poroty svými žvásty. Chudáci. Ale jsou za to placení (aspoň většinou).
Ale to je jedno. Ten nápad už mám v hlavě dlouho. Původně to mělo být tak trochu o mně, nakonec, no... Maličká troška tam zůstala (ta je tam vždycky, pramení už z toho, že něco píšu já).
Snažně vás prosím, přečtěte si to. (Je to sice relativně dlouhé a nudné, ale určitě se vám to bude líbit.) A ještě snažněji prosím, abyste mi k tomu napsali co nejkritičtější komentář. (Opravila jsem šílená spojení typu "což se ostatně stávalo stále častěji" a "zvykali na nezvyklý způsob", nicméně tam určitě něco zůstalo.)
Prosím. Co vám to udělá?
(A taky máte tak rádi malé kluky a jejich babičky? Chích.)


Žiju minulostí a budoucností, přítomnost mě míjí

7. března 2009 v 22:28 | enterona |  Život v písmenech
Cha. Že je to hezké?
(Právě ale žiju jenom přítomností, naopak budoucnost mě vůbec nezajímá.)
To si kamarádka stěžovala, že je jí zima (dokážete si představit člověka zimomřivějšího, než jsem já?) a já jí začala vykládat svoje oblíbené kecy o tom, že bude jaro. A ona mi hezky pomalu vysvětlila, že jaro teprve bude. A že teď je teprve zima. (Fajn, bylo to v úterý, možná, možná že už není.)

Nenávidím

2. března 2009 v 22:10 | enterona |  Výkřiky
nenávidím, nenávidím, nenávidím a nenávidím na miliontou třináctou.
(tak hrozné to možná není, ale blíží se to tomu)
Mám chuť křičet, ječet, hulákat, kopat nohama, mlátit rukama, hlavou, stříhat ušima, cokoli. Bolí mě ruce. Nikdy jsem nevěřila lidem, které od psaní bolely svaly na rukou. Už věřím. Obešla bych se bez toho.
Kulturní deník. Už ten název. Blé.
Hlavně že chci být novinářka a dělat něco s kulturou (chacha, nechci dělat nic s kulturou).
Lepším se. Tentokrát jsem tím zabila jen tři dny, a to prosím včetně čtení těch knížek (že to bylo sotva dvě stě stránek, je věc vedlejší). A neskončila jsem těsně před půlnocí, ale o půl desáté večer. Jsem šikovná, prostě jo (hehehe).
Utrpení mladého Werthera (ach, po asi třech měsících jsem si konečně zapamatovala, jak se ten chlap jmenuje) bylo nádherné. Sice mě docela děsilo, že se zabil tak chladnokrevně, že o tom mluvil už tak dávno (díky bohu, že už se dávno nevyžívám v sebevraždách), že Lottu přímo zbožňoval (he... na jednoho člověka jsem si nevzpomněla jenom jednou...) a ty šílenosti, které občas dělal, ale i tak to byla krásná knížka. A Werther byl sympatický, i když si ho nedokážu představit (vůbec nepůsobí mladě, je jakýsi dospělý)...
Naproti tomu Ohlas písní ruských (až potom, co jsem napsala nadpis, jsem zjistila, že to nejsou ohlasy, jak by bylo logické, ale jeden jediný blbý ohlas) jsem podvědomě označila za blivajz (nechť čelakovský promine), pořád si opakovala, že je to stupidita a měla jsem stejnou chuť zvracet, jako když jsem psávala líčení. Ono... se to tvářilo tak vznešeně, důležitě, krásně... a bylo to divné. Nevycházel mi ani rytmus, ani rými, nebylo to poetické, nic. Vrr. A pořád se tam opakovala to samé. Vrr. Možná to jednou pochopím a bude se mi to líbit. (Vrr??)
Ale bavilo mě psát názory. Proč lhát, že. Lituju učitelku, která bude možná číst mé ódy na werthera a výlevy ohledně ohlasu. Ale je to můj kulturní deník. Můj. S mými názory. Chachá.
Dost už. Já jsem vždycky na kulturák tak naštvaná, že sem o něm vždycky píšu.
Ještě jsem zjistila, že neumím psát krátce vůbec nic. Nedokážu napsat krátký článek, krátký výkřik, krátký komentář (vždycky, když to odešlu, říkám si, proč vždycky musím mít nejdelší kecy), krátký osobní dopis, krátký zápis o knížce, krátké hodnocení. V tomto směru jsem neschopná. (Zvláštní. Když píšu, jsem příšerně ukecaná.)
Zítra píšeme slohovku, ve škole, dvě hodiny. Těším se. Praštěte mě někdo do hlavy.
Nebo možná nemusíte, ona pukne sama.
Tři dny ve škole. Fajn. Jeden nejhorší den v háji. Blé. Bojím se.

Týden volna. Pár dní v Ostravě.
(v krásné, smogem zamořené, průmyslem zdevastované Ostravě)

Jachachá!