Duben 2009

Vymyšlení lidé jsou skvělí posluchači

27. dubna 2009 v 22:00 | enterona |  Výkřiky
(Nadpis ukraden z Holčičky, která měla ráda Toma Gordona od Stephena Kinga, což je mimochodem skvělý horor nehoror (úplně nejvíc mě fascinuje, že od začátku v podstatě víte, co se stane, a stejně se bojíte s hlavní hrdinkou).
U čtení jsem přišla aspoň na jeden důvod, proč mám ráda Kingovy romány - když čtete o devítileté holce, která se ztratila v americkém lese, vaše vlastní problémy jsou najednou úplně maličké.)
Víte co je zítra? Úterý. Státní svátky a volna nejspíš nemají úterky rády. Neodpadlo ani jedno, kdežto pátků jsme zmeškali asi pět. Tohle prostě není spravedlivé.
Příjemně mě bolí nohy. Tedy, ne že by ta bolest a představa mého zítřejšího polokulhání byla nějak příjemná, ale jinak je to fajn.
Závody byly skvělé. Kdy jindy se vám podaří běhat ve sněhu na konci dubna? Naštěstí bylo jinak teplo (nechápu, jak je možné, že ten sníh neroztál, když jsme se chvílemi pekli v letním oblečení). A báječně jsme si zahráli fotbal (ano, přesně ten fotbal, který nesnáším a ze kterého mám hrůzu, hehe). Stoupla jsem si do branky a pustila asi dvacet gólů.
Připadá mi hrozně vtipné ujít s někým tři kilometry, bavit se s ním hodinu a nevědět, jak se jmenuje.
Dneska jsme se ve škole fotili. Asi jediné dobré na tom byla zabitá francouzština. Jinak foukal vítr a všichni budeme vypadat divně. (Tedy vlastně normálně.)
Šeřík má dokonalou barvu květů (vždycky se mi líbila, ale až včera jsem tu modro fialovou prozkoumala zblízka) a vůni. Ani jsem se nenaštvala, když jsem za jeden den dvakrát převrhla vázu s natrhanými větvemi a polila si učebnice. Buď mě ta barva natolik okouzlila, nebo jsem tak unavená, že už je mi všechno jedno.
Zelený čaj s jasmínovými květy je prostě úplně mňam. A vzhledem k tomu, že ho dostali rodiče k vánocům a do dneška nebyl otevřený, asi jim ho vypiju celý.
Evropská unie má nechutně složitou historii. Pro příklad: EU vznikla na základě Maatrichtské smlouvy v roce 1993 (nebo taky 92, záleží na tom, jak to berete), ale přitom do ní vstoupily první státy někdy v padesátých letech. (Mám wikipedii ráda, ale tohle nějak nezvládla.)
Jak mám sakra čtvrt hodiny referovat o něčem, co absolutně nechápu?
Z optimističtějšího hlediska je to ale pořád lepší než třeba geologie s milionem neznámých pojmů nebo očekávaná písemka na slepou mapu ze všech nezávislých států světa. Občas hrozně závidím lidem, co už mají po škole.

Mohla bych taky někdy napsat něco smysluplnějšího, že? (Ne, ten otazník tam vlastně není, protože ptát se vás na cokoli má evidentně stejný smysl jako ptát se na cokoli mého polochromého malíčku. (Tedy žádný, pro blbé.) I tak mám vaše komentáře ráda. Kdybych to neopakovala dost často a někdo si myslel, že se namáhá zbytečně.)
Buďte veselí a přežijte zítřek. Možná jsem ale jediná, koho úterky tak děsí. Asi jo. Stejně ho přežijte. Pak už jenom dva dny a bude víkend. Jachá.

A kopeme zelený pépř

24. dubna 2009 v 20:13 | enterona |  Výkřiky
Tralala. Dnešek je dnem dobrých zpráv. Tedy, dobrá zpráva byla asi tak jedna, ale natolik významná, že stojí za to ji zmínit.
Mé oči nemají zelený zákal. Neoslepnu! Jupí jupí jou.
Radujte se taky. Je to milé.
Báječně jsem se vyspala. Hodní lidé, kteří v tu dobu, kdy jsem se vyhrabávala z postele, seděli v lavicích naší školy a potili se nad přijímacími testy. A zlatá osmiletá gymnázia. Juch juch. Jé jé.
Nadpis mi probleskl hlavou, když jsem na kole bloudila cestami v okolí zlína. A fotila a pak se divila, že mi cesta trvala dvě hodiny. A asi mi trochu ruplo v koleni (a zřejmě i v hlavě), protože jsem chvilku nemohla šlapat.
Říkám, samé dobré zprávy.
Zítra jedeme do Čeladné. Jách. Na světě je spousta míst, která mám téměř bezdůvodně ráda.
Doufám, že od před rokem, kdy jsme tam byli, nezrušili takovou tu lavičkovou houpačku.
Chichiché. Těším se.
Zas budu zmateně pobíhat po lese.
A uvidím dobře i bez brýlí a nebude mě bolet hlava. A neptejte se proč. Prostě proto, že tomu budu věřit. Hehe.
Proč tak věci nefungujou?
Neřešte to. Radši se veselte. A smějte se, mějte se a kochejte se krásou jara.

Jsem mimo já nebo všichni ostatní?

23. dubna 2009 v 22:37 | enterona |  Výkřiky
Škola posledních a příštích pár týdnů nestojí za nic. Kromě toho, že nejsou žádné pátky a pořád máme úterý, jsou všichni nepochopitelně znudění (jako by to letos bylo horší než jindy), učitelům se nechce učitelovat a studentům se nechce dělat studenty a vůbec je to jakési pomotané.
Jenže při tom všem se nějak bojím konce školního roku. Samozřejmě že se nemůžu dočkat prázdnin, ale... Nechce se mi na střední. Asi. Ne že by to u osmiletých gympláků byla nějaká velká změna, ale ten pocit, že jsem prvačka, to bude divné.
A čas rychle ubíhá. Moc rychle. Hezky jsem si to rozdělila na tyto tři flákací týdny, jeden pětidenní (což je v této době přímo zázrak), dva maturitní a dva červnové, které se počítají jenom trochu a dva červnové, které se nepočítají vůbec. Doufám, že to mám správně, hehe.
A pak dva měsíce volna a potom někdy možná konečně uvidíme naši třídní, která díkybohu nejspíš neumřela, ačkoli to tak po čtyřech měsících její nepřítomnosti vážně vypadá.
Závody byly zvláštní. Usoudila jsem, že to, jaké jsou, záleží na tom, jaké je shromaždiště. Shromaždiště bylo zvláštní. A tak.
Vyspala jsem se sice mizerně (spacák, zmuchlaná mikina a karimatka je přece jen rozdíl proti mé měkkoučké postýlce s peřinou a nadýchaným polštářem), ale aspoň se mi dobře usínalo. Dvě a kousek kapitoly Zatmění, to byla hezká pohádka na dobrou noc. Chá.
Včera jsme byli ve Vídni. Bylo to zdlouhavé a svým zvláštním způsobem úžasné. Víc možná, jestli se mi bude chtít psát a jestli to budu považovat za čitelné, později.
A ještě tohle.
Při fotbale můžete beztrestně pokopat lidi, které nemáte rádi. Aspoň nějaká výhoda tohoto pochybného sportu. Bohužel při něm zaručeně pokopete i ty lidi, které rádi máte.
Když vám počítač tvrdí, že můžete pokračovat libovolnou klávesou, nemyslí to doslova. Protože můžete mačkat cokoli a on nebude reagovat, dokud dlouho nepodržíte vypínací knoflík.
Učitelům nemá cenu věřit. Matikářka nám slíbila, že funkce budou zábavné a jednoduché učivo. Zatím je to ta nejsložitější nuda, co jsme s ní kdy brali. Češtinářka nám s úsměvem řekla, že pro nás má hezké překvapení. Psali jsme diktát. Huá, uá.
(Huá rozhodně není hurá.)
Proč by někdo chtěl, aby se jeho kočka jmenovala Briketa? Určitě není na škodu být originální (chudák naše Kikina), ale v mezích. Bůh ví, kdy ve svém kočičím kalendáři objevím rovnou Dřevěné uhlí.
Jedna věc je psát dopis mrtvému člověku a druhá od něj dopis číst. Otázkou zůstává, co je šílenější.
Nemá smysl říkat si, že se nenaštvu. Stejně mě každý vytočí. Taky mě přemluví i člověk s nejmenšími přesvědčovacími schopnostmi. Jsem silně ovlivnitelná. A můžou za to geny. Za všechno můžou geny. A když má někdo blbé rodiče, má to celé blbé.
Když se za pozdě vrácené knihy platí deset korun, vypadá to jako málo. Jenže když jste neschopní jako já, věčně něco zapomínáte doma a platíte jednou dvakrát měsíčně, poněkud se to prodraží. Ani nechci vědět, kolik už jsem za ta léta naší knihovně přispěla.
Ve škole musíme recitovat, minimálně 20 veršů. Myslíte, že je i nějaká horní hranice, nebo můžu klidně recitovat přes sto? Mi se totiž hrozně nechce úryvkovat (takže bych se to klidně naučila, ačkoli mi normálně dělá problém i těch dvacet).
Přináší střepy smůlu nebo štěstí? Nakřápla jsem si hrnek. A bojím se, co mi zítra řekne oční.
Občas je lepší nevědět. Nevědět, proč mě už zase bolívá hlava tak, že se mi chce do ní mlátit čímkoli, protože si myslím, že ta bolest bude snesitelnější. Protože nevědomost je pořád lepší než opravdový problém s konkrétními obrysy.
Sousedé mají obří keř fialového šeříku, které zasahuje i do naší zahrady. Jejich půlka kvetla, naše ještě ne (možná, možná to bylo tím, že jejich je obrácená k východu, ale co já vím, biologie už mě dávno nebaví), což mě štvalo, chtěla jsem si kus urvat a nechat si jím provonět pokoj. Teď už kvete všechno a nám voní celý byt. Nádhera.
Miluju jaro.

Suchým hadrem mokré tlapky neutřeš

17. dubna 2009 v 22:39 | enterona |  Život v písmenech
Jájch. Asi mi to začínalo chybět, po těch dvou týdnech a asi třech dnech. Tak, trošičku. Vymýšlení nepochopitelných, naprosto s článkem nesouvisejících, nadpisů. (Zrovna tento zčásti řekla máma, takže bych jí autorská práva nechala, kdyby je náhodou chtěla.)

Ale na druhou stranu si myslím, že většina lidí, kteří o sobě tvrdí, že jsou na blogu závislí, si to jen myslí, nebo naschvál nemluví pravdu (třeba aby vypadali zajímavěji, co já vím).

Původně jsem vás těchto keců chtěla ušetřit, ale zase, dlouho jste si nepočetli, tak si to užijte.