Červen 2009

Jsme skvělí, všichni jsme skvělí

30. června 2009 v 22:23 | enterona |  Život v písmenech
(Je to dlouhé, možná přeplácané, hrozně napsané, je to o výletě a nejspíš to většině lidí moc neřekne. Snad aspoň účastníci částečně pochopí.)
Nakolik myslíte, že jsem normální, když dneska začínám psát už třetí článek? Oba předchozí byly odsouzeny jako nedopsatelné, a hlavně nezveřejnitelné (nad výletem a posledními dny jsem se rozplývala příliš mnoho). A aby toho nebylo málo, ještě jeden jsem psala v pátek večer.
A tak. Cvokařím. Ale je to příjemné bláznění, což o to.
Zkusím to ještě jednou a naposled, hezky stručně, jasně, výstižně. (To si říkám vždycky, a jak to dopadá.) Třeba se mi to povede. Mohlo by. Už takto mě výlet pronásleduje, do uší mi hraje It's OK to be gay (jachááá) a na stole leží krásný modrý balónek s podepsanými lidmi (jachááá na druhou, lepší výraz nadšení asi neznám).

Porazil toho, jenž byl takřka neporazitelný, tedy aspoň dokud ho ten neporazil

23. června 2009 v 17:48 | enterona |  Výkřiky
Ó jéje. Konečně jsem se dostala k počítači. Ke svému počítači a na víc než deset minut. Nádhera.
Ale tedy, asi napíšu jen pár řádků, abych neodradila těch pár nových lidí (chá, mi se to tak líbí), aby to tu nevypadalo tak shnile. (Což už vypadá, takže je to vlastně jedno.)
Dneska jsem měla poslední hodinu hudebky. Naposled jsem stála v tamté třídě, s tamtou učitelkou a hrála na flétnu. Divné. Osm let je dlouhá doba a skončit úplně bude ještě mnohem divnější. Zajímalo by mě, kolikrát jsem vešla do té budovy. Pětsetkrát? Tisíckrát? Ještě víc?
A teď už ne. Mi to snad bude chybět.
Asi tak za hodinu jdu do divadla. Jachá. A za čtrnáct a kus hodiny budu na odchodu na třídenní školní výlet. To bude teprve sranda. Hlavně že tu sedím, zatímco bych si měla chystat věci. Ale on není nikdo doma a já se k tomu nějak odmítám donutit.
Tak to mám vždycky. Těším se, až někam pojedu, ale nechce se mi chystat. Bojuju s tím každý pátek, když bych měla shromažďovat věci na závody a ono to nejde a nejde. (Takže si je pak chystám ráno a dopadá to špatně. Třeba teď se mi stala taková zajímavá věc - mělo pršet a tak jsem hledala deštník, ujel mi kvůli tomu trolejbus. Nevadí. Jela jsem dalším, ale deštník jsem nenašla (třebaže jsem všechno přehrabala několikrát) a na nádraží jsem dorazila úplně mokrá (a pak se mi smáli, že vypadám jako vodník, pche). A včera jsem ho našla v batohu, který jsem měla s sebou. No povězte. Není to divné?)
(Je. Všechno je divné.)
Jinak ale bylo Mistrovství České republiky v orientačním běhu ve sprintu a na krátké trati úplně boží. (Už ten název. Ani nevím, kolikrát jsem se všem chlubila, chíchí.) A je mi celkem ukradené, že jsem byla poslední z posledních. (Poslední někdo být musí (proč já, proč sakra já?) a být poslední na něčem celostátním je prostě méně ubíjející než být poslední na maličkých oblastních závodech.)
Nejlepší na tom byla asi socha Žižky, protože jsem viděla sochu a prohlásila, že je to Žižka a on to Žižka doopravdy byl. A kdo nevěří, ať se podívá na Žižkovo náměstí do Čáslavi. Hehe.
(Žiž je táková hezká kombinace písmen.)
A taky skákání na trampolíně a dělání stojaté vlny a hybridní město-jméno (ze kterého jsem po těch dnech začínala šílet, ale teď už bych si zase zahrála). Ale tedy nevím, jestli to bylo nějak užitečné pro můj mozek, protože si odmítá vzpomenout, jestli jsme nakonec vymysleli zvíře na ře, nebo jenom na ř nebo vůbec na nic. Chm?
Ještě se mi hrozně líbil televizní přenos ze sprintu (chí, českou televizi jsme v té kutné hoře měli (a díky tomu jsem pak v teple domova konečně spatřila chrám svaté barbory, na který jsem se těšila a který jsem bohužel nepotkala)). Byla jsem v televizi, héč. A dokonce několikrát, héč héč. A většinou tam nejdu poznat, héč héč héč.
Z televize (tedy spíš počítače, protože někteří televizi nemají a přijde jim to normální) je i nadpis. Jen tak trochu upravený. (V originálu figuruje (náš milovaný (skoro) mistr světa) Michal Smola. Chí. A vyhrál krátkou. Prostě neporazitelný.)
Podívejte se, všichni (ne kvůli mě, ale kvůli mistrům, chá). Ať víte aspoň trošičku, co je to orientační běh. Protože to bezesporu patří k základnímu vzdělání. Hehe.
Mějte se vesele aspoň těch několik dní, co tu nebudu. Pak vám to opět popřeju, abyste mohli být veselí čerstvě.

Ať žijou kalkulačky, na věky věků!

12. června 2009 v 20:31 | enterona |  Výkřiky
Je mi špatně. Tak trochu na zvracení.
Kdyby jen admini blogu věděli, co způsobují (jinak psychicky téměř zdravým) lidem svými soutěžemi.
Naštěstí se nevybírá dál, takže nemůže dojít k nejhoršímu (otázkou je, jestli by byla nejhorší výhra nebo nezískání žádného hlasu).
Ale stejně, jak mě někdo mohl vybrat z (kolika? čtyř set? pěti?) tolika "inzerátů"? Bůů. Tohle není normální. Celý život mám smůlu (fajn, posledních pár týdnů vesměs vyzařuju štěstí, které se do mě nějak muselo dostat, takže to není tak úplně pravda, ale postěžovat si musím), pak v záchvatu jakési šílenosti napíšu první slova, co mě napadnou, a někomu se to líbí.
Kdyby někdo nevěděl, o čem tady povídám s onou velkou špetkou neuvěřitelnosti (naučte mě vyjadřovat se normálně), podívejte se na blog.blog.cz. (Na vyrábění odkazů momentálně nemám.) A taky mi můžete napsat, že jsem opět vyplodila úplnou blbost.
Ale jak vidíte, blbosti fungujou. Hehe.
A ještě jedno plus (kromě toho, že mi to pošramotilo nervy a na pár vteřin zvedlo sebevědomí) to má. Něco jsem vám napsala. Chichichí. To máte ale radost, viďte.
Vůbec je to ironie. Dva roky chci, aby sem chodili lidi, snažím se psát zajímavě nebo originálně nebo já nevím jak (spíš píšu, jak se prstům chce), a ono nic. A pak skoro měsíc ticho (chtěla bych opravit radu u minulého článku (asi stejně pozdě, jako jsem ji tehdy říkala). Měli jste to číst po větách, ne-li rovnou po slovech. Jedna návštěva, jedno slovo. Nikdy byste se nenudili úplně.) a tolik lidí tady. No fuj. Děsí mě to. Ó Velký Někdo mě nemá rád.
Když jsem po minulých pár týdnů registrovala stále se snižující návštěvnost, vůbec mi to nevadilo. Mohla jsem si za to sama (tedy, téměř, za tu domu neaktivity jsem stejně napsala tři články, jen se mi jednou vypnul počítač a dvakrát jsem to nestihla odeslat, než rodiče na noc odpojili internet, a to jednomu zkazí náladu a elán do psaní) a včerejší číslo 4 mě prostě nevzrušovalo. A dnešních 53 mi prostě vyrazilo dech. A okamžitě mě napadlo podívat se tam tam. A okamžitě jsem se musela svěřit sem.
I tak je to ubohé. Tolik lidí sem zavítá a ani čárka v komentářích.
Ne že bych se divila, sama jsem viděla asi všechny blogy, co na tom oficiálním něco vyhrály, a nenapsala vůbec nic.
Ale mohli byste. Chí. (Třeba mě to pořádně pozitivně naladí a mě to tu zase začne bavit.)
(A teď jsem si všimla ještě něčeho mnohem ujetějšího. Lennie (blahopřeju, mimo jiné i k tomu, že dokážeš napsat slova, co dávají smysl), připadá ti to normální?)