Srpen 2009

Když je tma ve čtyři, tak je o půl páté taky

31. srpna 2009 v 21:25 | enterona |  Život v písmenech
Velmi filosofická myšlenka jedné paní, maminky mého spolužáka a zároveň naší trenérky, která zrovna vymýšlela, kdy budeme v zimě chodit běhat. (Upřímně doufám, že se sem nějak nedostala, protože spoustu věcí nemusí vědět. Ehe heh...)
V podobně inteligentním duchu se nesly celé skorotřídenní závody. Ale bylo to tak vtipné, že už to skoro víc nešlo.

Svítila jí světýlka v očích a oheň pod ní vesele plápolal

22. srpna 2009 v 21:09 | enterona |  Výkřiky
Včera byl významný den. Ulynulo devadesát sedm let od ukradení Mony Lisy z Louvru (zvláštní, co všechno ví wikipedie a normální lidé ne), jednačtyřicet let od okupace naší zemičky, dvacet devět let od pádu památné lípy Kongresovky v Plasích a rok od vítězství Barbory Špotákové na olympiádě.
A já (přesně po roce, abychom ta výročí měli hezky pohromadě) jsem usoudila, že rok je opravdu dlouhá doba. A tak jsem dostala chuť smazat jeden kontakt z icq (prý když se konečně vyhrabe z jámy nahoru, už nechce padat zpátky), ale protože ta kytička nebyla zelená asi tak od května, nemá to moc smysl.
(Ale snažit se vytočit stopku od jablka na začátek abecedy budu pořád (některé věci vám zůstanou, třeba taková krásná modrá barva). Beztak mi neustále vychází áčko, déčko a dvojité wé. Nechápu. Ale třeba Waldemar je nádherné jméno (ještě víc potom, co jsem zjistila, že Slavíky z Madridu zpívá Matuška.))
Škoda, že ty horoskopy vážně nefungují a já v pátek nepotkala nikoho, do koho bych se mohla zamilovat. To nejvíc romantické, co mě potkalo, bylo, když jsem seděla v trolejbuse a z vedlejšího auta se ozval smích (nejspíš proto, že jsem si chtěla podle okýnka spravit rozcuchané vlasy). Na dvou předních sedadlech seděli tři kluci (jeden z nich se tam nějak nechtěl vejít, takže mu z okýnka trčela noha), dívali se směrem ke mně, smáli se jak blázni a ten s tou nohou mi zamával.
Vidíte, jak krásně romantické mám prázdniny?
Vůbec se mi v trolejbusech stávají divné věci. Jela jsem načerno (velmi zvláštní a divná věc), na nejfrekventovanějších zastávkách jsem se děsně bála (a nechtělo se mi kupovat jízdenku u řidiče, bo stála patnáct korun a já i tak o prázkách utrácím děsně moc, a taky protože jsem trolejbus tradičně dobíhala a nechtěla už toho řidiče otravovat) a oddechla si, jakmile jsme přejeli do zapadlé čtvrti. A tam samozřejmě přistoupil revizor a kupodivu to nebyl kamarádčin táta. Takže nebyla šance, jak ho jednoduše ukecat a já byla tak leknutá, že jsem mu jenom strčila pětistovku do ruky a doufala, že mě aspoň nechá dojet na konečnou.
Nechal. Hodný revizor.
Oni se diví, že je nikdo nemá rád, když člověku během tří minut ukradnou kapesné za necelé tři měsíce. Hehe. He.
A ještě jednou jsem jela trolejbusem (zjevně nedělám nic jiného, že bych šla pěšky, to mě ani nenapadne) a pro změnu se dívala do zrcátka u řidiče (musí to působit divně, ale já prostě nesnáším, když mi lítají vlasy jinde, než by bylo vhodné). A on si toho všimnul a prohlásil něco ve smyslu, ať jsem v klidu, že hezčí dneska neviděl.
Dělalo mi hodně velké problémy nezačít se chechtat a jen stěží jsem něco plácla a modlila se, aby už dojel na zastávku a otevřel dveře a já se mohla vysmát.
Checht. Už nebudu jezdit načerno a nebudu zírat do zrcátek, slibuju.
Jak dlouho mi to asi vydrží. Ještě jsem si předsevzala, že (se budu starat o blog) budu chodit na tréninky častěji než dvakrát do měsíce. A že se budu smát.
Protože jsem dospěla k názoru, že svoboda úsměvu je to nejkrásnější na prázdninách. Že nemáme žádné hloupé problémy a nebojíme se zítřka a můžeme vesele namáhat mimické svaly.
A já bych chtěla věřit, že se při úsměvu opravdu vylučují endorfiny a že se stačí pozitivně tvářit a člověka to nakazí dobrou náladou a ty hloupé problémy, které se se začátkem školy objeví, zase zmizí.
Zeptejte se mě v září, co si o tom myslím.

Slepá na padající hvězdy

20. srpna 2009 v 10:24 | enterona |  Život v písmenech
(A podle toho mívám většinou štěstí a plní se mi přání.)
Vždycky když jedu autem někam daleko, takové to hučení mě děsně uspává. A tak většinou sním, občas vzhůru, občas při spaní. A jsem plná optimismu a ideálů. A tak jsem si slíbila, že od září (až tak pozdě proto, že teď (trochu paradox, když máme prázdniny) nemám na počítač vůbec čas) na tohle nebudu kašlat a že to bude hezký blog (definice hezkého blogu je sice neznámá, ale teď tohle třeba hezký blog není). Tak uvidíme.

To rozhodnutí protože se mi nelíbí představa článku o minulém měsíci. Ten měsíc byl úžasný, jenže komu se to chce psát. A taky - komu se to bude chtít číst. (Mně, až budu stará. A to je přece to, oč tu jde.)

Ale ještě předtím - dneska je významný den. Horoskop tvrdí, že se Panny mají zamilovat. Taky uvidíme. (Původně jsem si říkala, že budu celý den sedět doma, aby se to nemohlo stát (jen abych mohla tvrdit, že horoskopy nefungují), ale to by bylo moc snadné vítězství.)