Září 2009

Nevnímejme žloutnoucí listí a nebe barvící se do šeda

23. září 2009 v 21:58 | enterona |  Život v písmenech
(Třeba se podzim urazí a nepřijde.)

Nedělejte si starosti, jestli jste nepochopili minulý článek. I já s tím mám problémy. Nebyl k pochopení, byl... asi pro pocit.

Víkendové závody se povedly. S posledním místem jsem počítala, takže mě to ani moc nerozhodilo. Spíš mě naštvalo, co v tom lese provádím za chyby. Takové blbosti by průměrně inteligentní člověk, který není slepý a zná aspoň trochu mapové značky, vůbec neudělal. A já jo.

Co se tedy dá usuzovat o mé inteligenci? Cha?

Nic dobrého.

(Bez lásky nejsou problémy)

21. září 2009 v 20:27 | enterona |  Výkřiky
(Rok a měsíc a den. Tolik stačí, aby slova přestala mít pravdu? Snad... (Děkuju.))

Je to lepší láska
- už proto, že to nikdy žádná láska nebyla

láska si nevybírá (i když
to není láska)
je to moc
je to silné
já chci pryč

daleko

tam za horama, tam
je lepší svět

chci.
- rozmazlený fracek -

moc.

Nevidíme protější kopce a přitom nemáme padat do splínů

18. září 2009 v 21:21 | enterona |  Výkřiky
(A tato konjunkce je prosím pravda. Ale výrok bé je neproveditelný. Bo když z oken našeho gymnázia nevidím druhou stranu zlína, je to tak hnusné, že mi to i pokazí náladu. Včera tam byl dům a dneska je tam bílý konec světa. Bů.)
Čas jde nějak divně pomalu. Občas mám pocit, že pro mě chodí tak rychle, jak chodím já. Poslední dny jsem tak chcíplá, že skoro neumím hýbat s nohama, a tak prostě jdeme pomalu.
Jo, jasně. Moje slovo je důležité. Hehe.
Němkopolka odjela. Neumíte si představit, jak je tu najednou krásný klid. Všichni mluví česky. A já jim rozumím, jachá.
Prostá, jednoduchá nádhera.
A Němkopolku jsem viděla celkem asi dvanáct hodin, a stejně jsem byla vždycky úplně zničená. Bráška s ní trávil celé dny. Nechápu.
Ale prý když konečně ti všichni odjeli zpátky do Limbachu, kam patří, šli ubytovatelé do kavárny a hráli tam ram cam cam, ram cam cam, tuli tuli a tak dále. My stačilo jen když mi to bráška předváděl a smála jsem se představě asi deseti sedmnáctiletých lidí při něčem takovém.
Aneb němci jsou škaredí a můžou za hodně věcí. (Ale pořád za všechno ostatní (i za ty němce) můžou sinice. Že ano.)
Nechápu, proč mě bolí v krku vždycky ráno a večer. Je to tím, že nemluvím? Nebo je můj krk prostě unavený? Áchjo. Zítřek bude zajímavý.
Opět se chlubím, opět jedu na mistrovství české republiky (v orientačním běhu na klasické trati). A opět asi skončím poslední. Tentokrát to však budu svádět na své nachlazení, přestože zdravých lidí je u nás v kategorii pomálu. A to je nás tam prosím šedesát.
Včera jsem donutila kamarádku, aby se mnou šla hledat kaštany. A tak jsem si splnila cíl letošního podzimu. Mám pět kaštanů! A vážení, kdo z vás může něco takového říct?
Pchách. Říct to může každý, já vím. Ale nebudete mluvit pravdu. A protože nejste matematici, budete přímo lhát! Jách jách jách.
A to je velmi škaredé. A prý se to nedělá.
Tak to nedělejte. Chm?

Hilfe nebyl chlap a švestr nothing understand

15. září 2009 v 16:05 | enterona |  Život v písmenech
(Poznatky posledních dvou dní. Prokušte se k nim, jestli chcete. A pak kušte, jehty jeht.)

Checht. Prý v září. Budu psát, budu mít přece čas, nějaký systém ve dnech.

No jasně. Máme ani ne třetí týden školy a články se zasekly na úžasném čísle dva. Já už se nemocná flákám doma. Přestávám chápat chemii a biolu, naproti tomu mi vaření vody do fyziky jde náramně. Už dávno nemám ani stoprocentní účast na trénincích ani samé jedničky.

Ale stále se snažím neztrácet životní optimismus, třebaže mi to po čtrnácti dnech školy, které vypadají nejméně jako dva měsíce, dává zabrat.

Všechny cesty vedou do Babylonu

7. září 2009 v 22:28 | enterona |  Výkřiky
(Ne v mezopotámii, ne v pittsburghu. V liberci, vážení.)
Jach jach, jé jé. Jouvy jouvy.
Čím to je (čím to je?), že už máme za sebou první víkend? Tedy, čím je to, že víkend vždycky uteče tak rychle, narozdíl od normálních dní? (Ale dnešek byl celkem v pohodě a já nacházím ráno ztracený optimismus (všechno bude fajn, fajn, fajn, všechno bude fajnový, chá, chá). Ostatně jsem ho asi ani neztratila, neboť jsem vstávala s písničkou na rtech - v šest ráno jsem si broukala ovčáky čtveráky (možná bylo i prší prší, kdo ví.))
Volno pro nás začalo už v pátek, no řekněte, téměř tři dny a už jsou daleko za námi, v nějakém z těch škaredých libereckých lesů. A taky na cestě do a z toho severočeského města, u lidlu u moravské třebové (kde jsme navzdory předpokladům ani jednou nestavěli), v tunelu netunelu (který je vlastně protihlukové cosi) v hradci králové a třeba taky v děsivých temných uličkách kdesi u trutnova, kde jsme, třebaže všichni momentální obyvatelé auta dělají orientační běh (ale bohužel ne orientační jízdu v autě), zabloudili.
Těšila jsem se do liberce už proto, že jsem tam nikdy nebyla. A je to hezké město, moc. Hehe. Tipsport arena je dokonale veliká, naše spací základka taky, všechny cesty tam vedou do Babylonu (chí, chí), v parku mají krásné stromy na sezení, lampy svítí barevnými světly a po cestě do KFC potkáte aspoň tři benzinky.
Všichni jsme zadarmo dostali lístky na velkou akci, promítání slavného zápasu ve fotbale česko:slovensko na velkoplošné obrazovce. A tak jsme se tam devět minut před koncem zápasu dostavily (protože si přece nenecháme propadnout lístky, když už jsme je dostaly). A zjistily jsme, že jsme velmi důležité. Kdosi nám vyčítal, že za momentální prohrávání našich můžeme my, protože nejsme v tipsport areně. Když jsme šly kolem jakési hospody, kde se lidi dívali na fotbal, češi dali gól. Když jsme vlezli k velkoplošné obrazovce, dali druhý.
Jsme prostě dobré. Takže za remízu můžeme my. Klidně nám vynadejte, že jsme tam nepřišly dřív.
Hehe.
A bylo to vtipné; stály jsme uprostřed té plochy dole a j, ať si sedneme. Já se nedůvěřivě podívala dopředu před druhou obrazovku, kde byly židle a zeptala se, kam to jako myslí. A ona že na zem. Tak jsme si sedly a vesele seděly a kroutily krk nahoru. Prostě jo!
Pak jsme se ještě koulovali sněhem, který ležel před vchodem, asi půl minutu kolečkovali kolem pohozeného kelímku, někdo řekl něco vtipného a já si to chtěla zapamatovat, abych si to mohla napsat do hláškovníku, ale pamatuju si jenom, že jsem si to chtěla zapamatovat. Což je sice krásné, ale výsledku to nijak nepomůže.
A to je z toho večera pro jistotu všechno (už jsem přestala věřit, že sem nechodí naše trenérka (navíc jsem teď zjistila, že ví o minulém týdnu víc, než by bylo dobré), a vám taky stačí jenom něco...)
Tak úplně vedlechodem, jeli jsme pět a půl hodiny autem, abychom uběhli během dvou dnů asi dvanáct kiláků, a to ve dvou štafetách a sprintu. A ve sprintu jsem dala mistrni evropy dorostu (chí, proč se nepochlubit, žéjo), což je asi můj největší dosavadní úspěch. Chácht. Škoda, že to neznamená, že jsem tak dobrá jako mistrně evropy dorostu. Nevadí. Vůbec. (Nebo trošičku, už jsem se s tím za šest let taky smířila.)
Orienťák je žrout času. Příšerný. Krásný. Je to námaha a nikdo neví, proč to vlastně dělá. Bolí nás z toho celé tělo, máme doživotně zničené nohy, ať už klouby nebo kvůli jizvám od ostružin. O víkendech spáváme na zemi v tělocvičně, a místo abychom se vyspali a učili se jako všichni ostatní, vstáváme třeba v sedm a jsme rozlámaní jako bychom vůbec neusnuli. Po zkaženém závodě máme klidně celý den zkaženou i náladu, ale taky se hned smějeme, jakmile se nám něco podaří, v lese sprostě nadáváme a jásáme, když najdeme kontrolu. Soupeři vůbec nejsou soupeři a vzájemně se povzbuzujeme, a když ne, tak to beztak myslíme dobře. Známe spoustu míst, kam by normální člověk ani nepáchl, procestujeme celou republiku, máme kamarády stovky kilometrů daleko. Převlékáme se všichni hromadně, věříme známým a neřešíme, jestli nás někdo sleduje. Běháme za každého počasí, občas nás to bolí, reptáme vždycky, ale děláme to dál.
Milujeme to.
Asi nejsme normální, a vůbec nám to nevadí.
A nechceme/bojíme se/nemůžeme skončit.
Prostě posedlost, láska na celý život, zástěrka pro trávení času s kamarády, způsob jak se vybít, něco na co si může člověk stěžovat... jak chcete.
Nu což, každý máme svoje úchylky.

Neuvěřitelné se stalo skutečností

1. září 2009 v 20:56 | enterona |  Život v písmenech
Za ani ne čtyřiadvacet hodin píšu už druhý článek. Tečku mezi oči by to chtělo, abych se vzpamatovala.
Neuvěřitelná je hlavně síla silné vůle, která způsobila, že můj krvavý flek na rtu skutečně do dneška zmizel. Pak jsem také dokázala ráno vstanout a nenechat si ujet trolejbus. Zvládla jsem si třikrát obléct a třikrát svléknout sukni a tričko a nazout sandály, které se hrozně špatně obouvají. Přemohla jsem svoji lenost a za tento školní rok mám stoprocentní účast na trénincích.
Hehe.
A hlavně, přežila jsem desátý první školní den a je ze mě prvačka, ač si to stále úplně neuvědomuju. (A stalo se tradicí, že to sem každoročně píšu, až teď si uvědomuju, že toto místo existuje už dva roky a skoro dva měsíce.) Dokonce na mě ani nepadla žádná podzimní melancholie z nekonečných deseti měsíců a zároveň z toho, že už jenom čtyři roky, pak matura a výška a pak se můžu jít zahrabat.
Ona je škola přece jen takový dobrý záchytný bod. Ale když prázdniny byly tak krásné...
Byly krásné až tak moc, že jsem je v osobním žebříčku letních prázdnin posunula na první místo, které dosud okupovaly ty prázdniny před dvěma lety (kdy jsme byli na dovolené na vodě s pltěma a na táboře s pingpongem a kdy jsem byla poprvé a naposled u moře).
- asi tak pětapadesát vět v pětapadesátivětném rozplývacím souvětí -
Nemá to žádný konkrétní důvod. Jen že jsem se měla nádherně téměř od začátku do konce, že jsem seděla a hnila doma jen pět dní (což jsem loni zvládla za týden), spala doma jen pětadvacet nocí, jinak jsem byla pořád někde pryč... Že jsem byla necelé dva týdny u babičky v ostravě, že jsem nepotkala jednoho člověka, že jsem potkala plno jiných lidí, že jsem chodila s těmi nejlepšími lidmi po městě, že jsem byla na dvou úplně nejlepších vícedenních závodech, že jsem tři dny hrála activity a povídala si až do rána, že konec dovolené byl naprosto nádherný, že jsem potřetí až pošesté kouřila vodárku a dvakrát zpívala u táboráku a nakonec jsem ty dvě činnosti zkombinovala a bylo mi tak krásně blbě, až jsem zvracela, že jsem přežila běhací část tábor a ten zbytek se smála, že jsem chodila po zlíně ze zelenočervenými vlasy, měla o korunu dražší zmrzlinu a sváděla to na diskriminaci barevnovlasových lidí, že jsem vylezla na Lysou horu, přestože mě těch sedm set metrů do výšky málem zabilo, že jsem si konečně aspoň trošičku roztřídila fotky v počítači, že jsem konečně byla na zeleném koupališti a dokonce jsem se i několikrát spálila a teď už nejsem celá bílá, že jsem snědla možná dvacet kilo melounu a navzdory přáním si nedala borůvkové knedlíky, že jsem nesplnila předsevzetí a nenapsala si knížky do kulturního deníku, neuklidila si v pokoji a nesáhla na flétnu, nevyřídila si občanku, nepoznala moc nových lidí a nechovala se vůbec slušně...
Že jsem se prostě celé prázdniny bavila a smála a měla je tak nabité zážitky, že mi připadaly dlouhé a ani mi moc nevadilo, že končí.
Že mám všechny ty lidi ráda a že se mi sice bude stýskat po spoustě věcí, ale nepřipouštím si melancholické myšlenky typu už to nikdy nebude takové, už bude pořád jen větší nuda, pořád jen povinnosti a nikdy mi nebude čtrnáct.
Což je sice možná pravda, ale já chci být aspoň ještě měsíc optimistka.
Chechty chechty chechty chechty chechty - - -
-
-
- CHECHT -