Říjen 2009

Vždyť mi tam vypálíš díru!

26. října 2009 v 17:48 | enterona |  Výkřiky
Byla jsem u očního. Nesnáším ho. Šeptá (potišeji než já s bráškou), dává mi na oči pabrýle a chce abych přečetla miniaturní písmenka na druhé straně místnosti, a svítí na mě baterkou. Dneska zářil a zíral do mého pravého oka tak dlouho, že mi z něj málem nic nezbylo. Musela jsem se hodně držet, abych se mu pod světlem nezačala smát. A pak jsem místo chudáka táty (který byl tak hodný a šel tam se mnou) viděla zelenočervený flek.
Ale přežila jsem to. Ještě zvládnout zítřejšího zubaře a zavolat si na patnáctiletou prohlídku. Pak budu ověřená po všech stránkách a moje zdraví bude jistě v perfektním stavu. Jach jach.
V sobotu večer jsme se vypravily na velký zkoušecí den, který kvůli několika nedorozumění začal až v pět večer. Což bylo i dobře, protože jsme se pak ve správnou dobu vyskytovaly na správném místě. Šly jsme za někým, kdo mluvil asi holandsky a měl červené vlasy (a já na deset vteřin propadla naprostému nadšení, že je to simone simons, která to samozřejmě nebyla).
A potom jsme díky odhrnutému závěsu viděly některé dva členy skupiny, ale protože všechny vidíme pěkně mizerně, nevíme koho. K dovršení všeho před tou budovou stál krásný červený autobus, který jsem si nevyfotila, bo jsem neměla foťák. Bů.
Pak jsem celý večer záviděla těm nádherně černým lidem.
(Co jste dělaly tam venku? - Zkoumaly, jestli by se něco dalo ukrást, a záviděly těm venku... Chm... Vlastně všechno jenom já.)
Oni totiž čekali na osmou hodinu, kdy kocert Epicy začal. Loni jsem záviděla jenom z domu, letos jsem skoro někoho viděla a příště tam prostě půjdu. A jo. I kdyby bůhvíco.
Měla bych někoho nakazit, dokud je čas. Kdo se nechá?
Taky jsme spatřily oranžové hvězdy/ufo/balónky se svíčkami/obyčejná létající světýlka. Bylo to divné. A nakonec ani nevím, co to bylo, protože to létalo v dálce a když jsem jela domů, už na nebi svítily jenom hvězdy.
Včera a dneska jsme se celá třída svorně učili biologii. (Bavilo mě to akorát v informatice, protože informatika samotná je nuda.) Řeknu vám, buňka je hrozné fuj. (Ukázala jsem obrázek babičce. Co to je? Buňka, babi, z toho jsi celá složená. Nevěřila mi.)
Podrobnostmi vás zatěžovat nebudu (ačkoli takový adenosintrifosfát je moc zajímavá věc). Jen tím, že pštrosí vejce je údajně největší buňka. Vždycky nás učili, že buňky jsou spatřitelné jen pod mikroskopem. Chtěla bych vidět mikroskop, pod nějž se dá strčit pštrosí vejce.
- máme rádi školu, máme rádi škólu, ale mnohem raděj prázdniny, prázdniny, prázdninýýý -

Kradená hruška chutná nejlépe

23. října 2009 v 22:08 | enterona |  Výkřiky
(Jak je správně to rčení?)
Naši mi nevysvětlili, že se nekrade. A protože soused není doma (já se ho vážně nejdřív chtěla zeptat, jestli můžu), a pod jeho hruškou leží spousta hrušek (protože hrušky padají jako hrušky), nenápadně jsem tam šla se sáčkem a několik z nich ukořistila. Však co, stejně by shnily. A takto jsou ták moc dobré.
Minule jsem se vás ptala, jaký je rozdíl mezi rybníkem a přehradou. Ve čtvrtek jsem se ptala zeměpisářky. Nejdřív mi něco povykládala v hodině (tedy až potom, co jsem otázku konečně zařvala tak hlasitě, že mě slyšela, což trvalo dost dlouho), ale pořád to moc nedávalo smysl. Spolužáci navíc říkali něco ve smyslu, že jsem hloupá, však je to úplně jasné.
Houby jasné. Ani naše geniální zeměpisářka to nedokáže pořádně popsat. Ale po celkem asi deseti minutách přednášky jsme dospěly k závěru, k jakému jsem dojít chtěla. Když vidím vodní plochu, nepoznám, jestli je to přehrada nebo rybník.
Chachá. (A to hlavně kvůli sobotě a té kaluži co tam byla, a pak pondělnímu tréninku, kde jsme to okrajově řešily.) Rozmyslím si, než zas budu nějakého učitele otravovat.
Ačkoli, hned potom jsem se v anglině ptala na cosi k nepřímé řeči a taky to byl tak prudce inteligentní dotaz, že i učitelka byla zaskočená (ono to totiž vůbec nedávalo smysl). A řekla, že na něco takového se jí nikdy nikdo nezeptal. Heč. A kdosi navrhnul, ať mi za to dá plusko. Nedala. Bů.
Hí. Mlčet v hodinách občas není na škodu.
Stejně jako dávat pozor, psát si poznámky, neučit se do cizích předmětů a poslouchat profesory. Na škodu to není, ale občas to prostě nejde. Taky bych mohla někdy přemýšlet. A uvědomit si při písemkách základní věci - třeba že Boží brána a Brána boží znamená totéž. Ale koho by něco takového napadlo? Mě tedy ne. Ani dělit dvěma už neumím, jak jsme poslední dva roky dělali hlavně algebru a různé složitosti s kalkulačkou... Jsme tak chytří, až blbneme.
A všímáte si, jak nás škola ničí? Furt žvaníme jenom o ní.
Blé.
Ale je pátek a zítra nemáme závody (hahá, druhá volná sobota v tomto školním roce, kdo má víc?) a přijede babička a možná někam půjdu. A možná díky tomu někdy budu nosit náušnice.
Na babičku se těším. Sice už z jejího příjezdu nejsem tak moc nadšená, jak někdy ve čtvrté třídě. To jsem ze školy téměř bežela, abych ji už konečně potkala. Ale i tak. Přece jen ji vídám hrozně málo.
Chácht. Ať je víkend veselý.

Budova byla navrhnuta zesnulým architektem Kaplickým

20. října 2009 v 20:56 | enterona |  Výkřiky
Proč by taky budova nemohla být nvrhnuta někým, kdo už nežije? V podstatě má úplnou pravdu, zesnulý Kaplický ji vážně vymyslel. Jenže prosím předtím, než zemřel, a to by myslím stálo za to zdůraznit.
Zjistila jsem, že opravdu blbnu. Nebo spíš že jsem opravdu blbá.
Učila jsem se do matiky. A moje myšlenkové pochody (respektive postoje) jsou vážně úžasné.
Mám dvě ruce. Na obou dohromady je dvakrát tolik prstů, než na ruce a. Kolik prstů je na ruce b?
Průměrně inteligentnímu člověku tento příklad trvá dvacet sekund. Já to řešila dvacet minut.
Debilita, absolutno, jak chcete. Možná když zítra při písemce nebudu poslouchat Nohavicu, dopadne to lépe.
Doufám.
Škola je sice hrozně únavná, ale jinak celkem fajn. Aspoň dokud lidi, co si říkají moji kamarádi, nezjistili, že jsem hrozně lechtivá. Protože umírám smíchy a kdo mě zabíjí (byť s dobrým úmyslem) nemůže přece být můj kamarád. To by jako vůbec nešlo. (Válet se po zemi a šíleně se smát je sice taky sranda, ovšem víc pro ostatní než pro mě. Hehe.)
Soudě podle toho, s jakou oblibou mě lidi lechtají, jsem asi úplně nejlechtivější člověk. Ještě k tomu údajně neumím lechtat (to je asi největší urážka, jakou mi kdy kdo řekl), a tak se nemůžu bránit.
Jááácht chácht.
Dneska je Den vos. (Ha, po Dni padajících věcí (11. září) a tom dni potom, co jsme vymyslely a co jsem zapomněla, zavádím další. Hích.)
Ve fránině za námi na parapetu byla polomrtvá vosa, která mlela z posledního a nedokázala se převrátit ze zad na normální stranu (mají vosy břicho?). A jak se tak snažila, stoupla si na hlavu a točila se dokolečka. Vtipnější pohled na hmyz není.
A pak byly vosy ještě v dalších třech předmětech po sobě. V matice jsem se už naštvala a dotyčnou umlátila papučí. Načež se na mě naštvala uklízečka a vypadala, že umlátí ona mě. Naštěstí ne papučí.
Na závěr pro vás mám otázku, kterou dneska pokládám skoro všem. Jak se pozná rybník od přehrady? Kromě toho, že v rybníce přece bydlí vodník?

Něco je špatně

18. října 2009 v 19:52 | enterona |  Život v písmenech
Tu větu pronesla ve středu kamarádka a já si pořád myslím, že naprosto dokonale vystihuje dění posledních několika dní. Ale ono je něco špatně tak zvláštně, až je to dobré.

Nebudu kouřit a budu bohatá

15. října 2009 v 17:34 | enterona |  >>Mimo mísu<<
Abyste věděli.
(Chachá.)
Rodiče občas říkají, že nekouří, nepijou a nikde to není poznat, a tedy že nechápou, jak to lidé s těmito výdaji můžou zvládat. A tak jsem kdysi dávno dostala nápad. Našla jsem si pikslu, do které budu každý měsíc ukládat část svého kapesného, potom část své výplaty a nakonec možná i část svého důchodu.
Ale to spíše ne, protože - k čemu by mi to bylo, kdybych ty peníze nikdy nevybrala?
Hohohó. Zájezd do japonska si za to asi nekoupím (jestliže budu každý měsíc ukládat stovku, tak bych musela nekouřit tisíc měsíců, a to je osmdesát tři roků. toho se nedožiju a mrtvolu do země vycházejícího slunce posílat vážně nehodlám), ale něco hezkého jo.
Kasičku s nápisem NEPIJU si vyrábět nebudu. Čistě proto, že proti alkoholu nic moc nemám.
Vlastně to dělám jenom proto, abych měla důvod pro silnou vůli, prostě bych si nemohla koupit cigarety, ani kdybych chtěla, protože si ty peníze radši uložím.
Možná je to hloupé. Možná to nikdo nepochopí.
Ale (po prázdninových debatách se sestřenkou a babičkou, vůbec po tom večeru, po loňském podzimu a po vyslechnutí několika přednášek na toto téma) musela jsem to udělat. Chech.
A vůbec. Vzpomínáte, jak to tady vypadalo v lednu? Mě to téma prostě zajímá. Skoro tak, jako poruchy příjmu potravy (jó, když něco moc často řešíte, začne vás to bavit, jakkoli je to nehezké).
Chcete TO vidět? Vypsala jsem na tom bráškův popisovač na cédéčka, a tak jsem si to aspoň vyfotila a hodila sem (aby z toho bylo něco víc, aby to bylo pořádně slavné, hehe).

V nebi na Nebi

13. října 2009 v 20:33 | enterona |  Život v písmenech
Cítila jsem se jako v nebi, když jsem v pátek v sedm hodin večer seděla v jedenácté řadě na sedmnáctém sedadle v našem Městském divadle Zlín na Českém nebi. Odpočítávala jsem to už dlouho, a v okamžiku, kdy pan Smoljak rozhrnul oponu, jsem málem vybuchla radostí.

A Marek Šimon mi podal program a řekl dvacku. A (pchí) nikdo nechápe, proč jsem z toho tak unešená. Není to, jako by se mi někdo z nich podepsal, ale je to slovo určené jenom mě. Ujííích.

Škola výplň života

6. října 2009 v 20:35 | enterona |  Výkřiky
Už od června sleduju toplist, kdy mi tam konečně naběhne pěticiferné číslo. Ve středu chybělo nějakých třicet lidí. Ve čtvrtek jsem si hrála s komiksem do češtiny, v pátek se mi večer nechtěl zapínat počítač. V sobotuv v tom modrobílém čtverečku bylo přes deset tisíc.
Naštvalo mě to. A taky potěšilo.
Doufám, že mých návštěv za ty dva a čtvrt roku není víc než tisícovka.
Téměř celý víkend jsem se přesvědčovala, že je lepší trávit dva volné dny doma než někde v zimě u jičína. Jistě že se mi to nepovedlo, he. A asi jsem i špatně držela pěsti.
Nesnáším nezastavitelné kolotoče. Jednou za čas jdu běhat. Protože na to nejsem zvyklá, začne mě bolet v krku nebo dostanu nějakou jinou zanedbatelnou chorobu. Kvůli tomu nejdu třeba týden na trénink. Uzdravím se úplně. Jdu poprvé běhat. Protože na to nejsem zvyklá...
Fuj fuj fuj. Dá se něco dělat proti nevážným nemocem? Proti rýmě?
Když neléčená rýma trvá čtrnáct dní a léčená dva týdny?
Bů. Ale pořád na tom jsem lépe než někteří jiní chudáci.
Škola je poslední dobou (asi tak od prvního září, klepy klepy klep) vtipná. Hlavně jsou vtipné ty příšernosti, co tam dělám. Třeba kopnu do balónu a málem tak způsobím klukům neomluvené hodiny. A že mi to všichni připomínají. Shodím zeměpisářce fixy a nereaguju na oslovení "ty s tím batohem", protože přede mnou spadly židle (ničím asi věci pouhým pohledem) a batoh měli všichni. V matice nereaguju na vůbec žádné oslovení, třebaže mě učitelka volá dost hlasitě jménem.
A pchá.
I tak se mi tam nějak líbí. (A jo, budu to tvrdit. Aby to byla pravda.)
Zvlášť když občas nemusíme přemýšlet. Ve výtvarce děláme pořád něco se sportem, teď srovnáváme určitý sport v historii a současnosti. Můj úžasný běžec má trup egypťana a nohy usaina bolta. Původně jsem sice chtěla kreslit michala smolu, ale došlo mi, že by to nikdo nepoznal. (Kdežtou nohou každý hned pozná, že jsou boltovy. He he.)
Zítra je středa a mi to nevadí. Ano, žijeme školou, protože je to údajně ta nejdůležitější část našeho současného života. Ale přehánět se to nemusí.
Za 71 hodin budu sedět v divadle a smát se českému nebi.
Jááácháááchááácht.