Prosinec 2009

Rychleji a rychleji

28. prosince 2009 v 21:08 | enterona |  Život v písmenech
V tom měl pan Svěrák pravdu, když komentoval dokument HOME. Všechno ubíhá hrozně rychle, všechno se ještě zrychluje.
Kde jenom jsou loňské Vánoce? Leden, lyžák, první jarní den? Kde jsou poslední letní prázdniny? Sákra, prostě to letí.

Bílá díra konečně, aspoň na chvilku, vybuchla

23. prosince 2009 v 20:05 | enterona |  Výkřiky
(Minulou středu byla sněhová kalamita. Ze školy jsme jezdili průměrně třikrát tak dlouho, jak normálně. Tuto středu je o patnáct stupňů tepleji než v pondělí, sníh nikde.
Bála jsem se, že letos vůbec nebude sněžit. Naštěstí ne. Ale jen málo. A vánoce zase bez bílé.
Holt ochráncům životního prostředí se asi daří sbírat odpadky, a chudák bílá díra pak nemá co jíst, pak nemá co zvracet a pak my chudáci nemáme bílé vánoce. Zakažte jim někdo uklízet!)

Ha. Ideální čas na článek! (Po dvou nebo kolika týdnech...) Zítra si to nikdo nepřečte (kdo by seděl v tak významný den u počítače?) a dneska koneckonců taky ne.
Jsem ráda, že mám chviličku času mezi kropením ubrusu a mícháním bramborového salátu. A hlavně už jsem se dopatlala s dárky (vyrábět cd, které se nejspíš nikomu nebude líbit a nikdo ho nebude poslouchat, a muset kvůli tomu stáhnout možná dvacet programů, z nichž šestnáct mělo nějaký problém, hrát si dohromady asi třicet hodin a pak kvůli tomu ještě otravovat kamarádku, je věc, kterou kvůli duševnímu zdraví nikdy nebudu opakovat (chí, viď že jsi ráda, babi)). A dokonce už je mám i zabalené, zavázané a musím je jenom popsat, což si nechávám tradičně na zítřek.
Maličké chlupaté nic se tady válí pořád. Mohla bych se nad kočkou rozplývat několik stránek, ale stejně bych se nerozplynula úplně, takže vás nebudu nudit. Ti, co ji ještě neviděli, můžou akorát tak litovat. Chachá.
Nemáme televizi. Umírám při představě štědrého dne bez pohádek. A co tedy udělal bráška? Stáhl nám Popelku. Tramtarárá, aspoň chvilku ho mám ráda.
Jinak mi ovšem začíná lézt na nervy neustálým upozorňováním, jak jsem blbá. - Bráško, umýval jsi loni brambory na salát?
Po dlouhou dobu žádná odpověď, pak štěkne, že ne, a že se nemám tak blbě ptát.
Fakt to potěší.
Jinak byly uplynulé týdny krásné. Školu jsme zvládli, jeden den jsme se celý jenom dívali na filmy nebo si povídali, tréninky jsem jeden týden oběhala všechny, druhý týden žádný, doma mám nádhernou výzdobu a vánoce v každém koutu, zlínské náměstí večer je naprosto dokonalé se všemi těmi světýlky a hudbou a vůní punče a perníčků, dneska mě bavilo i loupat nechutné měkké na povrchu rozvařené brambory. A těším se na zítřek. Sice se bojím reakcí mých milovaných příbuzných po rozbalení jejich balíčků, ale i tak věřím, že to bude hezký den.
Poslední dobou jsem neskutečně šťastný člověk.

Válí se tu maličké chlupaté nic

7. prosince 2009 v 11:20 | enterona |  Výkřiky
Miluju kočky. Miluju kočičí spokojené vrnění. Miluju soustředěný výraz kočky, která se chystá ulovit hračku.
Jáááách. Máme maličké britské koťátko. Nejkrásnější, nejzvědavější, nejroztomilejší, nejhravější, nejmazlivější... Nejlepší. Naše malá Nellinka.
Akorát se jí asi nelíbí zvuk klávesnice. Právě jsem ji vzbudila a ona se přestala opírat o moji nohu a vrnět a šla se napapat.
Je to zvláštní, ale všichni lidi (které znám), co mají doma kočku, na ni mluví hůř než na malé dítě. (No achój, myšičko moje maličká, ty už ses vyspinkala? A dáme kočičce napapat? Jó?) Hrůza.
Ale když na to se prostě nedá mluvit hrubě.
Kvůli kotěti jsem dneska zůstala doma. Budu tvrdit, že mi bylo hrozně špatně. Hádám totiž, že by moje třídní nepochopila, že jsem musela hlídat kotě, které je u nás teprve od soboty, takže se ještě dost bojí. A neumí být samo. Jakmile všichni ráno odešli, přelehla jsem si dolů, aby se nebála. A Nella vždycky přišla, zamňoukala (to je vám takový drásající bolavý zvuk...), já jsem párkrát pohladila a pak jsem usnula s rukou na jejím kožíšku. Ona chvilku spinkala, ale potom někam odběhla, začalo jí být smutno, a tak zamňoukala... Ale i tak jsem se báječně vyspala do devíti. A myslela jsem na své spolužáky trpící ve škole už od sedmi. Hehe.
Jen jsem šla na záchod, a ona už plakala před dveřmi. Málem jsem neposnídala, protože se mi pořád otírala o nohy. Málem jsem ji zašlápla. Hrozně dlouho si hrála s takovou tyčí se zelenými peříčky a trhala to tak statečně, že má máma celou peřinu pokrytou zeleným chmýřím. Chachá.
A teď už koťátko posvačilo a přišlo se podívat, co píšu.
Rodiče vybírali britskou kočku po internetu asi dva měsíce. Už někdy v listopadu jsme měli jet do prahy, ale pak nám ji prodali. Dotyčná byla nádherná, ale na Nellinku nemá. Na ni nemá nikdo. Sobotní výlet do Jindřichova Hradce a zpátky tedy stál za to. Nella (tehdy vlastně ještě Phoebe, museli jsme ji přejmenovat, protože to zní jako efbé a já nebudu mít doma maličký facebook) se klidně rozloučila se svými třemi sourozenci a sympatickým majitelem a vlezla nám do přepravky. V autě sice chvilku plakala, ale pak jsem si ji vzala na klín a už byla potichu.
A vůbec. Je úžasná. Tak dokonalá, že občas přemýšlím, jestli není umělá. Jestli někdo nevytvořil ideální kočku.
Máme ji dva dny, takže bych asi ještě neměla soudit. Řeknu vám za měsíc.

Úžasná duší povídka založená na úžasné teorii o pekle a ráji

2. prosince 2009 v 19:25 | enterona |  Z vlastních nápadů
(Taková malá hloupost. A ještě anglicky.)
Kdysi dávno jsme v angličtině psali duchařskou povídku. Těšila jsem se na to několik lekcí dopředu, i když mě na té povídce trochu odpuzovalo, že má být duchařská. Ale byla to sranda.
Za její základ děkuju Myšce, Eliáškovi, policajtům a zlodějům a celkově táboru.

A tu teorii vám musím popsat (aby článek vůbec o něčem byl).
Co se říká malým dětem, když zlobí? Že půjdou do pekla. Já v peklo nevěřím, rozhodně ne na takové to rudé s kotli a čerty. Ale musím mít čím postrašit malé děti, aby nelhaly, nedělaly naschvály a vůbec byly hodné.
Pokud nevěříte na peklo, tím nejhorším, co se vám po smrti může stát, je, že nebudete mít hodné žijící příbuzné, kteří by za vámi chodili na hřbitov. Nebo že nebudete mít ten hřbitov.
Strašit dítě tím, že až umře, umřou i ostatní, by bylo moc škaredé. A tak nebude pohřbený a nebudou mu svítit svíčky a lidé ho jen tak pohodí do potoka. Pro výchovné účely je nutno používat právě potok - logicky, aby tolik zlobivých těl nezavazelo a aby jim to bylo obzvlášť nepříjemné.
Protože komu by se chtělo zamrtva ležet ve studené tekoucí vodě? No fuj.
Dobrá rada na závěr: nelžete, nekraďte, nezabíjejte, chovejte se slušně a mějte rádi svou rodinu. Abyste pak po smrti nezjistili, že kolem vás plavou rybičky.

Chyby jsem ale opravila podle paní profesorky. Nehodlám už si totiž dělat ostudu zaměňováním pohřbu za nábytek. Chá. (Nejvtipnější na tom bylo, že to četla celá třída a nikomu ten furniture tam nepřišel divný.)
Bavte se.