Leden 2010

Šílené dny přichází rychle

26. ledna 2010 v 21:35 | enterona |  Život v písmenech
Opět. Nevěřím, že je úterý, minulý týden je tak daleko, že už si ho skoro nepamatuju.
(Co že jsem to dělala? V pondělí sněžilo a igelitkování a nové sloky ke Když jsem já sloužil? V úterý dvě hodiny hudebky? Ve středu jsem magor dělala matiku do půl jedné v noci? Ve čtvrtek místo školy řešila pár příkladů, začala číst horor, co má poškodit moji psychiku, a byla běžkovat? V pátek odpoledne běhání v minus deseti a pak oblíbený stav raz dva tři a umřu? Fíha, a o víkendu babička s dědou. Prostě dávno.)
Pondělí stálo za to. Dnešek ještě víc
(Omluvte délku a možné chyby, jestli chcete. To prostě nešlo jinak. Stejně jsem spoustu hezkých věcí vypustila.)

Výkřiky

21. ledna 2010 v 20:01 | enterona |  Básničky
Mám spoustu času, a tak se hrabu ve starých souborech. A asi se brzo udivím, co všechno nacházím...
Část patlanin z předloňska/loňska. Bavte se (já se sama sobě směju...).

Mám zajímavé kamarády

17. ledna 2010 v 19:53 | enterona |  Život v písmenech
(říkal jeden kluk.)

Hej héééj.

17. ledna? To jako vážně?

Teprve 17. ledna? Stalo se toho prostě moc, za ty dva týdny školy. A bylo to místy až nechutně vtipné. Zatím je tedy nový rok zatraceně fajný. (Samozřejmě do tohoto shrnutí nepočítám učitele snažící se uzavírat známky, protože už jsou s tím opravdu otravní.)

Zas a znova začátek

1. ledna 2010 v 22:14 | enterona |  Výkřiky
Nechtěla jsem to.
Rok má 8760 hodin. To je prosím 525600 minut.
A pak někdo nadšeně odpočítává poslední minuty nejlepšího roku, který jsem měla to štěstí prožít.
(Zažila jsem nejúžasnější věci, nepotkala moc nových lidí, ale zato se bavila s těmi starými, uvědomila si, kolik dobrých lidí znám a mám ráda, často se nechovala mile a vůbec ne slušně, ale i přesto to bylo fajn a dala bych si to ještě jednou. Klidně znovu začátek. Ale něčeho, o čem vím, že to bylo dobré. Něčeho, co je provázeno úsměvy. (Protože o tom to je.))
No fuj, škaredé to bylo, jak to najednou drze skončilo.
Ale pak jsem se s tím smířila (ne, bohužel vědci stále neumí zastavit čas, ani dnes, na počátku druhého desetiletí jednadvacátého století) a začátek nového roku se škaredým číslem 2010 byl přece jen veselý (možná místy až moc, třeba když se mi zdálo, že chodím po londýně se dvěma kelímky horkého čaje, který nesmím vylít, nevím kudy dál a provází mě quasimodo).
Ohňostroje byly skvělé, až na ten, co jsme dělaly my. Jako jo, je mi jasné, že když se zapálí rachejtle, udělá nějaký hlasitý zvuk. Ale že až TAK hlasitý...
Zas si toho z noci pamatuju nějak pomálu (nicméně k tomu slabošskému slibu, že už nikdy nebudu pít, se nesnížím), snad jen, že když ležíte na břiše a smějete se, je to hrozně moc vtipné.
Upřímně doufám, že žádné pořekadlo Jak na Nový rok, tak po celý rok, neplatí. Protože jestli jo... tak si budu každý den půl minuty po půlnoci připíjet Džusem, pak se budu hodinu dívat na ohňostroje a kouřem zamořený zlín, budu dělat blbosti do čtyř ráno, vstávat jedenáct (to by se mi líbilo), kolem jedné přijdu domů, budu číst Chrám Matky Boží v Paříži (och pomoc, nechci) a sedět u facebooku (to se nejspíš vyplní), povečeřím čočku (talíř plný jednolitého hnědého fuj, prý aby se nás držely peníze), lehnu si do vany a podívám se na Kdopak by se vlka bál (jách, jách, prostě to je hezký film). A pak to tady budu popisovat, hehe.