Únor 2010

Smazat písmeno smazat článek smazat celý život

13. února 2010 v 20:33 | enterona |  Výkřiky
Jedno omylem ťuknutí do backspace vás ochránilo před výlevným článkem. Vlastně bych měla být ráda.
Nejsem. Vždycky to naštve.
Ale znovu se vylívat nebudu (je to ten stres, ze kterého by se měl jít člověk vyblít? vždyť jsem dneska uběhla devět kiláků (chá chá, já tě jednou trumfnu, myško) a dvě hodiny hrála pingpong, co víc bych měla dělat?), vždyť je to osobní a tohle je internet.
Pchí, jako by mě to dřív zajímalo.
Jsem jakási žádaná. Ani ne před půl hodinou jsem si zítra na tři hodiny domluvila (své krásné druhé rande) něco, co mi zkazí úžasný plán na valentýna (sedět doma a tento svátek pořádně ignorovat). A teď mi trenérka navrhuje na stejnou dobu plavání místo tréninku. (Hádejte koho chci vidět víc? (Takto tě sice asi ještě netrumfnu, ale plavat jsem už v životě byla tolikrát...))
Což znamená, že musím vymyslet dvě smysluplné výmluvy, jednu pro ni, druhou pro rodiče. Vtipné. Velmi. Ha ha.
Občas se těším na dobu o spoustu měsíců později.
Hlavně budou konečně závody (už jenom šest nebo dokonce pět týdnů! tralala). Výročka byla sice veselá dost, ale taky dost krátká a hned po ní byla škola. A škola může být veselá jak chce, pořád je to škola.
(Ale lepší než se bát maturity.)
Taky se těším do švédska (to už je jenom necelých šestnáct týdnů, jach jach). Dokonce mám slíbeno, že se naše matikářka pokusí domluvit, abych mohla cestou zpět vystoupit v jablonci a užít si rovnou i mčr na krátké trati. To by bylo celých deset dnů dokonalosti.
Vlastně si žiju krásně, že?
Já vím. Jen na to občas zapomínám.
Včera jsem konečně zhlédla Cyrana z Bergeracu (ten si tedy velká písmena rozhodně zaslouží). Je to asi první pořádná divadelní hra, kterou jsem kdysi aspoň částečně viděla (i když v televizi) a asi napořád zůstane i nejoblíbenější. Nejdřív jsem se hodně smála, na konci polykala slzy, a celou dobu se rozplývala nad nádhernými verši a dějem a postavami a vůbec vším.
(A ten potlesk ve stoje si zasloužili, i kdyby to naše divadlo nezpracovalo zrovna nejlépe.)
Mějte mě rádi, držte mi pěsti a buďte veselí. Cha.

Žijeme v černobílém světě

4. února 2010 v 22:31 | enterona |  Život v písmenech
A máme ho rádi. (Aspoň já.) Krystaly, vločky, hroudy, sněhuláci, kopce a hory nádherého bílého (mokrého studeného) sněhu. A do toho pár černých větví a několik s neopadanými listy (proč, prosím vás, proč nám už v první třídě tvrdili, že listnaté stromy opadávají na zimu? A že neopadávají akorát jehličnaté a jedinou výjimkou z jehličnatých je modřín, který taky opadává, kdežto listnaté žádné výjimky nemají? A proč já o devět a kus roku později zjistím, že tu jedna taková škaredá výjimka je? Vrrrr.)

Jarní prázdniny jsou krásná vymoženost. Zvlášť když jsou v zimě. Miluju sníh!