Březen 2010

Veselost a tak

27. března 2010 v 17:51 | enterona |  Výkřiky
Vykecávat se na blog je mnohem zábavnější než reportáž. Psaní školních slohovek vůbec figuruje na žebříčku činností, které bych momentálně chtěla dělat, hodně hluboko. Vůbec mi to totiž nejde.
A přitom bych svůj napůl vymyšlený výlet do Hradce Králové (nebo kamkoli jinam, hradec hlavně proto, že minulý týden si ještě trochu pamatuju) měla nejlépe napsat dneska, abych si ho zítra mohla znovu přečíst a celý ho překopat. Ale mi se tak nechce dělat nic užitečného...
Dneska v sedm ráno jsem byla pravá telefonní ústředna - já volala jednou a přijímala a odmítala tři hovory. Jachá. Nikdo jsme nezaspali.
Celodenní spor o tom, jestli bude nebo nebude pršet jsem naštěstí téměř vyhrála já, která věřila sluníčku. Svítilo. Hodné sluníčko. (A všichni: Máme tě rádi, sluníčko. Děkujeme, sluníčko. Sviť nám i nadále, sluníčko.)
Závody mi přivodily úsměv tak široký, že se mi skoro nevejde na tvář. Nevím přesně proč, ale je to zatraceně příjemné.
Aj včera večer jsem měla šíleně dobrou náladu, přestože mě bolely nohy okopané z fotbalu (měla bych asi přestat lidem podrážet nohy) a unavené z běhání. Na těch endorfinech vylučovaných při sportu asi něco bude. Chácht.
Za hodinu odcházím do divadla. Jupí jou. Po dlouhých měsících těšení zhlédnu zlínského Sluhu dvou pánů. Donutil to nebude, ale prý je to skvělé i tak.
Chcete vidět příklad opravdu dobře fungující komunikace? Naše rodina je úžasná. Přišla jsem domů a hladově se vrhla na zbytky z oběda. Bráška pekl štrůdly. Ptala jsem se mámy, proč. Že prý jede do Hranic za kamarády (nevím ani, že zná někoho odjinud než ze zlína). S bráškou radši nemluvím, protože když se ho na něco zeptám, asi půl minuty mlčí a pak mi teprve jednoslovně odpoví.
Ne, fakt mě to nebaví. Však maminka mi řekne všechno, co chci vědět. Můj milovaný sourozenec prý pojede na soustředění nejen v dubnu, ale i v květnu a o prázdninách. Hurá hurá hurá!
(Třeba se nějak dozvěděl o modelu ideálního bratra a snaží se mu přiblížit. (Ideální bratr je ve všech směrech horší než já - víc chodí ven, víc pije...))
A ještě jeden příklad úplné blbosti. Jela jsem trolejbusem, seděli tam dva kluci (ne, ani tentokrát nebyli starší a hezcí, mám já to ale smůlu). Jeden kluk: Jedeš ze školy?
Druhý kluk: Blázníš? Dneska?
JK: Ze školy?
DK: V sobotu do školy fakt nechodím.
JK (asi minuta ticha) Aha, ona je sobota.
Chí, hned jsem se cítila ještě lépe. Ale nemohla jsem se přestat smát a JK se na mě pohoršeně díval.
Veselte se.

Tralala

25. března 2010 v 20:07 | enterona |  Výkřiky
Jaro neodchází.
Už nezapomínám sluneční brýle a náležitě si to užívám.
Na školu kašlu.
Dneska jsem prý setřela profesora a rozesmála tím třídu. (Asi jsem zrovna spala.)
V noci se mi zdál kouzelný sen, který při převypravování vůbec nevypadal kouzelně.
Jsem úplně pitomá. Ani po třech měsících jsem nebyla schopna napsat pár slov o sobě a hudebce a přišla tak o tu čest mít článek v bulletinu k patnáctému výročí naší zušky. A ještě jsem se nechala ukecat a budu muset chodit na zkoušky orchestru. Pitomá, no.
Občas trpím až patologicky dobrou náladou.
Včera jsem v lese chodila úplně nesmyslně (nejspíš v kruzích). Ale cíl jsem našla, to je přece hlavní.
Můj před týdnem dokonale uklizený pokoj se opět mění v skládku.
Vykvetl nám první narcis.
Ostrov Duma Key je dokonalá zatím nehororová knížka. U všech kingovin se bojím chvíle, kdy se začnu bát.
Plodívám velmi inteligentní věty.
Zítra je pátek a pak je sobota. Zase mě budou bolet nohy a prospím divadlo.
Chtěla bych být kočkou. Celý den bych jenom spala, ležela a jedla a všichni by mě měli rádi. (Zdůvodnění pro profesorku angličtiny.)
Když se zadaří, budu vydělávat na charitě. Moc to nechápu, ale stejně budu doufat (až se někdy dostanu k počítači, na kterém je word), že mi to na základě mého zajímavého životopisu dovolí.
Chci svůj počítač. Věřím, že o velikonocích brášku konečně dokopu k tomu, aby mi nějaký vybral.
Nutně si potřebuju naplánovat na velikonoce víc aktivit než otravování příbuzných. Jeden den mám odpoledne volno a už jsem nesvá.
Sluchátka se mi zahákla o kliku a kluk, co šel za mnou, mi je vymotal. Milé.
Jestli nás dneska Slavia porazí, naštvu se. Věřím totiž, že zlín postoupí až do finále a samozřejmě vyhraje.
Zajímám se o hokej a chci hrát fotbal. Jsem divná, čím dál víc.
Psala mi kamarádka z brna, jestli nechci jet v dubnu do prahy hrát curling. CHCI. A (když se zadaří) pojedu. Neumíme to. No a?
Termín se trefil do jednoho z mála dnů, kdy nemáme závody. Teda, to jsem si před chvilkou myslela. Teď mi došlo, že o den dřív je mistrovství v nočním ob.
Velký Internet mi nechce dovolit, abych o tom zjistila něco víc. Orienťácké stránky se prostě nenačítají.
To se vyřeší.
Doufám. Věřím.
Mám se dobře.

Běh je můj život

21. března 2010 v 16:29 | enterona |  Výkřiky
, běh bude moje smrt.
(Až mi bude šedesát a budu mít šedivé vlasy, tak poběžím svoje první pětašedesátky, spadnu ze skály, a protože u sebe nebudu mít píšťalku, tak tam umřu. Chachá.)
Přišlo jaro. Konečně.
Poukazuje na to hned několik věcí
- probudila se nám želva
- přestali jsme topit v kamnech
- začaly nám závody.
Pardon, to od pátku do soboty byla vlastně jenom hurá akce. Ale i hurá akce udávají začátek jara.
Bylo to fajn skoro ve všech směrech. Nešla jsem do školy (to dělá pozitivní věc i ze zubaře), jela jsem vlakem (a zabili jsme čtyři lidi, já chá), běžela totéž co náš mistr evropy dorostu (s batůžkem na zádech a světlem na hlavě a trvalo mi to dvakrát tak dlouho jak jemu). A ještě jsem se v té tmě napůl ztratila.
Spala jsem v karavanu na třetině postele zavěšené nad řidičem, ráno jsem vstala a hned byla mezi spoustou dobrých lidí. Po druhých štafetách (v prý čtrnácti hodinách) jsem se šla konečně umýt (a najednou zavrčel motor a já se ve sprchovém koutu nabodla na háček). V Hradci Králové (uznávám, je to jedno z nejhezčích měst) se pořádně pokochala tunelem netunelem a navštívila KFC, seděla v parku, pila sprite, který ale vůbec nebyl tak dobrý jako Sprite hned po doběhu, poslouchala mobil a hrdličáky a smála se procházejícím nechápajícím lidem, kteří se na nás ani nepodívali, natož aby byli pohoršení.
Po mnoha a mnoha hodinách se i náš řidič úplně doškolil a my jsme obdivovaly krásnou noční moravskou třebovou a snažily se spát a pak jsem vystoupila ve zlíně a dobelhala se domů.
Nefajné směry moc ani nejsou. Těch pět modřin v řadě pod sebou, které mi zdobí levou holeň, se mi vlastně líbí, stejně jako krvavé památky na všudypřítomné ostružiní. A že kvůli tomu všemu kulhám? Běhat bych šla hned, akorát do školy se mi nechce.
Skoro jsem si totiž odvykla. V tomto pololetí to teď bude teprve druhý pětidenní týden. A to bude divné. Dlouhé. A fuj.
Měla bych se učit.
Podmiňovací způsob je hezká věc. Měla bych. Zatím nemusím. Takže čau, dík, zbytečné věci nedělám. Až budu v těch šedesáti ležet na zemi, budu blbá a asi mě to bude mrzet.
Ale co. Ještě mám čtyřicet pět let.
Příště vám určitě napíšu i něco neorienťáckého, ale zatím nic takového nemám. Všechno před pátkem jsem zapomněla (i když jo, matně si vzpomínám, jak jsem se byla podívat na nové auto, uklízela v šuplíkách a objevovala poklady, a někdy možná i byla ve škole, ale je to sakra dávno). A těším se na sobotu. Tentokrát opravdové první závody. Jachachá.

Výkřiky podruhé

14. března 2010 v 12:00 | enterona |  Básničky
Chachachá.
Včera jsem slavila své třicáté první půlvýročí narození (pro normální lidi - je mi patnáct a půl a jeden den), ale s inteligencí a rozumem je to stále marné.
Víc než rok jsem nic nenapsala, opět jsou to jen prastaré hloupoučké výkřiky, které mám z neznámých důvodů ráda.
Nate.

Odmítat, to by mi šlo

9. března 2010 v 22:28 | enterona
Mám proti lásce boty, ty chrání paní svou,
ty boty vždycky jdou a všechno hezké pošlapou.

(Původně anglicky, v češtině od Yvonne Přenosilové, teď to přezpívává Lucie Vondráčková.)

Krakonoš nás neměl rád

6. března 2010 v 15:43 | enterona |  Život v písmenech
(zas příliš dlouho dlužím článek a nemůžu kvůli tomu psát, co bych chtěla)
Všude jinde řídí počasí svatý petr (jo a jo, říkal to i komentátor ve vancouveru), jen krkonoše mají svého krakonoše.