na Blog.cz

Už mě to štve. Počasí mi ovlivňuje život víc, než by bylo dobré.

Nemůžu brigádničit, takže zítra půjdu trapně vysypávat pokladničku, ve které není ani koruna. A s takovou si na dres nevydělám. Bů.

A zítra nám zrušili olympiádu v ob. Samozřejmě jsem ráda, že nebudu dvě hodiny sedět u kontroly v dešti, ale přijdu tak o trénink na sprint. A v sobotu určitě prohraju jenom kvůli tomu, he.

Asi spáchám na svoje soupeře atentát. Hlavně na jednoho soupeře. Chachá!

Ještě jsem zjistila, že moje nejmilejší brněnská kamarádka jede příští neděli do francie, a proto nemůže na curling. Vrr. Já si to tady plánuju, řeším cestu z prahy do humpolce a z humpolce do kejžlic, a pak nic. Prý můžeme jet místo toho na podzim. Ale to je děsně moc za dlouho. Chjo.

Hroutí se mi svět.

Ne, vlastně jsem ráda. Ještě včera jsem myslela, že se zblázním. Večer totiž nemůžu usnout, protože můj mozek sám od sebe pořád dokola řeší co kdy a jak udělám. A nechce toho nechat, ani když mu nadávám a uklidňuju ho, však všechno zvládám.

Ale všechno je relativní. Málo spím a jsem úplně zdechlá, jasně. Nějaký francouz přelétával v balonu severní pól, nepovedlo se to a přistával až na sibiři. A spal prý několik minut denně.

Škoda, že mi tato informace vůbec nepomáhá. Furt jsem unavená.

A baví mě akorát tak běhat. Víkend byl skvělý, i přes krupobití, nespací noc a zničené boty.

Zbývá mi 35 vyučovacích dní do konce školy. Díky bohu. Jsem nevrlá (předem se omlouvám těm, na které vyjedu), znuděná a naštvaná na všechny kolem. Něco takového platí i pro spoustu mých spolužáků, takže to ve škole vypadá hodně špatně.

Dneska jsme si domlouvali taneční. Většina chce z neznámých důvodů chodit v pondělí. Po obědě jsem se ptala asi pěti lidí a čtyři z nich by radši v pátek. To hlasování bylo určitě zmanipulované. Měli bychom to zopakovat.

Pátek je na takové věci lepší.

(A úplně nejlepší by byl čtvrtek, ale pššt.)

Jinak si vážně nedokážu vysvětlit, jak je možné, že kamkoli přijdu, jsou nějací natvrdlí lidé.
Dnešek mě chce zabít. Aneb stokrát nic umořilo osla - zaspala jsem, pak mě dějepisářka vytáčela k nepříčetnosti svou blbostí, následovalo několik písemek a šílenství z toho, že píšeme, zabloudila jsem do cizí třídy a vyhazovala z tama cizí lidi, cestou na oběd nás poslal zpátky hudebkář a kvůli němu nám ujel trolejbus, takže jsem pak letěla domů, abych stihla hudebku, načež jsem v hudebce zjistila, že mi to učitelka blbě napsala a zkouška nebyla na čtvrt ale až na třičtvrtě, tak jsem tam ještě čekala a čekala a čekala, protože lidi přišli až ve tři, a teprve potom jsme deset minut ladili a dalších deset minut jsem hrála čtyři tóny pořád dokola a počítala pomlky a měla šílenou chuť toho kluka před sebou a ostatně celý falešný pitomý sbor zmlátit flétnou, bo vůbec neposlouchali a pořád zpívali blbě a ještě nadávali, že zkouška trvá dlouho.
Vrrrrrrrrrrrrr.
Příště si buď vezmu knížku nebo tam raději vůbec nepůjdu. Mohla jsem si za ty dvě hodiny dokonale uklidit pokoj nebo ještě lépe jít běhat a pořádně si vyklepat bolavé nohy před víkendem. Jach.
A vůbec. Jak jsem poslední dobou optimistická, dnešek mě irituje. A lidi kolem, především učitelé a ty malé děti, ve mě probouzí násilnické sklony a sklony mluvit sprostě.
Udělám pořádně kšá a budu čekat, jestli zmizí. A když ne, tak uvidí.
Včera jsem naopak měla místy báječnou náladu. Dostala jsem první výplatu v životě (jachá, mám svých, doopravdy svých 262 korun) a svezla jsem se na řetízkáči. A bráška měl osmnáct.
Pokud zítra zaspím, vylezu na střechu půldomku a skočím dolů. Pokud se nezabiju, vylezu na jednadvacítku a způsobím dopravní kolaps. Když zmatky, tak pořádné!
Jdu si uklidit, nebo nebudu muset ani zaspat, a beztak na ty závody nepojedu. Fňuk.
(Děkuji vám, už nejsem naštvaná. Hehe.)