Červen 2010

Nikdy se nehádejte s právníky

27. června 2010 v 20:56 | enterona |  Život v písmenech
Ani se studenty práv. Protože (pokud nejste právník nebo student práv) nikdy nemůžete vyhrát.

To jen taková rada na začátek. Včera večer jsme totiž na rodinné oslavě řešili státní maturity a sestřenčin kluk veškeré naše názory udupal svými argumenty. (Takové lidi nemám ráda. Na druhou stranu mám ráda všechny kluky svých kamarádek plus sestřenky. Trošku se mi to bije...)

Je třeba určit si cíl

24. června 2010 v 20:03 | enterona |  Život v písmenech
Cílem dnešního dne je přežít. Cílem vytváření bojovky je (ach, jak trapné) vytvořit bojovku. A tak.

Pár hodin se nesměju a už mi to chybí

20. června 2010 v 21:58 | enterona |  Výkřiky
Může být člověk závislý na smíchu? To by bylo aspoň pořádné vysvětlení toho, proč se občas směju každé blbosti. (Checht.)
Mám ještě druhou teorii, o tom, že každé bahno smrdí jinak. Někdy totiž nesmrdí skoro vůbec. Ale ta míchanina zlínského, půlčínského a brněnského, kterou jsem teď měla na kalhotech, páchla teda neskutečně. A to je pořád jenom bláto! Já vím, že to možná není tím bahnem. Ale uznejte, že to zní líp, než že jsem líná a všechno smrdí víc, když to dlouho nevyperu.
Dneska jsem asi chutnější než obvykle. Zase mi vynadali, že jím jablka i s ohryzkem. (Mi to tak chutná, sakra! A odpadky nežeru.) Ani ovoce člověk nemůže jíst, jak chce, aniž by někoho udivil.
Možná i proto mám ty lidi tak ráda.
Zjistila jsem, že můžu popsat závody na speciální blog, kam takový popis patří, a kde ho možná i někdo ocení. Ale nejlepší části musím vynechat, aby si je nepřečetli nepovolaní. A to je pak trochu nuda psát.
Měli jsme skoro poslední závody, ve Veverských Knínicích. To městečko má dokonalé jméno, kostel se škaredou střechou a krásný modrý barák. (Zajímalo by mě, kolik je tam veverek. Kousek dál leží totiž Veverská Bitýška, a to nemůže být jen tak ledajaká náhoda.)
Miluju naše tradice a věřím, že příští rok vymyslíme ke kradení tácků a lození na stromy ještě něco dalšího. Naše tradice jsou totiž prospěšné i pro okolí. Stvořením štěkajícího stromu a sesterstva ulomené větve (nebo čeho to vlastně bylo) jsme totiž zpestřily večer nejen sobě, ale třeba taky pejskařkám bez pejsků. (Vadí mi jedině okamžiky, kdy se třesu smíchy, ze stromu skoro padám a nedokážu zavřít pusu, a zuřivá fotoreportérka J mě pořád fotí. Ale aspoň potom vidím fotku a umírám dál.)
Potom jsme zůstaly uvězněné na střeše. Bránily jsme se ale srdnatě, L bojovala Větví a nebála se strčit ji do okna, aby zabránila zavření. Bohužel z ní jenom sedřela všechny listy a zničila tak dárek k svátku našemu skvělému veteránovi. Kluci byli silnější a okno zabouchli. Jsou zlí. Ani se netvářili moc překvapeně, když holky za chvilku otevíraly okno zevnitř. (Prostě jsou skvělé mřížolezkyně a nikdo se jim nevyrovná.)
Na střeše jsme potom (už s jednodušší únikovou cestou) hráli i karty (hrát oko stylem dej mi sedm karet najednou, je fakt úžasné) a ohřívali se u plynového vařiče. Dokonce jsme měli i maličký táboráček (a dost se divím, že nás nikdo za celou dobu nepřišel seřvat).
Bohužel ale nejsme ve švédsku, takže se nám brzy setmělo a už jsme nedokázali posčítat karty, a tak někdo donesl flašku (nutno podotknout že prázdnou a že od něčeho neškodného). A následujících pět minut jsme se hádali, jak se taková flaška správně hraje. Chí.
Bohužel taky ještě není léto, a tak nám byla brzy zima. Vyslechli jsme si výhrůžku o kontrole trenérem (která naštěstí zůstala jen výhrůžkou) a přesunuli se dovnitř.
Bylo to děsivě vtipné, dozvěděla jsem se velkou spoustu nedůležitých věcí a pár docela zajímavých.
A ráno se mi zase jednou nechtělo vstávat.
(A celkové žebříčkové výsledky mi teď trochu zkazily náladu, ale to je vedlejší, to vás nemusí zajímat.)
Těším se na zítřek. Představuju si, jak přijdeme do třídy, uvidíme někoho z radia rockmax a celé dopoledne budeme jenom poslouchat. A vůbec se nebojím, že to bude vypadat nějak jinak, ani že to bude nuda.
Naivita je krásná věc. Věřte mi.

Přijď

16. června 2010 v 22:18 | enterona |  Básničky
(Je to ze soustředění, ale zase se to potřebovalo pár týdnů uležet.)
Zůstala jsem po tréninku sama u aut a čekala na odvoz. Nechtělo se mi stát, tak jsem si lehla na zem, na štěrkovitou cestu (a pak jsem byla děsně špinavá), byla mi zima a usínala jsem. A vymýšlela tohle.
Zkuste si nic nemyslet.

Už zase kvetou jasmíny

15. června 2010 v 1:07 | enterona |  Život v písmenech
(Měla bych napsat něco optimistického, jako že jsem třeba spokojená a že zbývají nám jenom čtyři vyučovací dny. Ale spíš mám pocit, že zkazím, na co sáhnu, a prázdniny mě taky trochu děsí. Jo, vážně si budu připadat stará. Mamka se mi vysmála. Jenže co budu dělat, až příliš rychle odejdou ty poslední tři roky školní docházky takové, jakou ji znám? Sakra, nechci. I když mě škola dost nebaví.

Nedokázala jsem odolat pokušení psát do jedné v noci, když maminka projednou nechala zapnutý internet přes noc.)

Nechápu svět ani sama sebe

3. června 2010 v 18:30 | enterona |  Výkřiky
Zítra jedu do Švédska. Kromě toho, že jsem tuto větu v celém znění ještě nepochopila, nijak zvlášť se netěším. Do minulého týdne v pohodě, pak jsem zjistila, že se nedokážu rozumně sbalit. Že vůbec nevím, co budu a nebudu potřebovat, netuším, co s jídlem.
Nevím, jak se dostat z jednoho konce Jablonce na druhý. Teda vím, ale s mým řešením (umím přece chodit, ruce mám taky zdravé, tak tam prostě dojdu a věci donesu, s vytisklou mapou a dostatečným nadšením dokážu cokoli) nesouhlasí rodiče. Prý si to mám s někým domluvit. Buď s řidičem cestovky, aby mě dovezl do tělocvičny, nebo s nějakým orienťákem, který by vstáva v šest ráno a jel mě hledat.
Už vidím, jak se někomu bude chtít.
Mamka mě téměř nutí lhát. Prý nechce slyšet, jak jsem seděla u dveří zamčené tělocvičny a nemohla jsem se nikomu dovolat, aby mi otevřel. Což o to, těch pár metrů by kvůli mě někdo snad ušel, jenže ona tělocvična bývá většinou v šest ráno zavřená. To jí samozřejmě nepovím, proč si přidělávat problémy, že.
Vlastně, hodně by mě zajímalo, proč si pořád přidělávám problémy. Dobrovolně. Normální člověk ví, že když se ten den vrací z daleké země, nemá smysl chtít jet na závody. Já tam vidím malinkatou šanci, jak to udělat, a chytnu se toho a plánuju a otravuju všechny kolem.
Jsem hrozná. A když mi někdo plány zkazí, naštvu se.
Včera jsem chtěla jít do letního kina, abych viděla vysněného Robina Hooda. Přesvědčila jsem kamarádky, aby přesvědčily rodiče, aby mohly jít taky a potom spát na klubovně, kterou máme poblíž. Asi příliš šílené, ale celkem to procházelo.
A pak nás včera probudily v pět padesát sirény, že se vyhlašuje třetí protipovodňový stupeň. Probudily i mě, i když jsem to ve své rozespalosti považovala za prachobyčejné popeláře (protože přece byla středa) a pravda mi docházela až v průběhu dne. Do školy jsme se téměř všichni dostali téměř v pořádku, akorát já jsem stála čtvrt hodiny na zastávce a důvěřivě vyhlížela trolejbus. Samozřejmě nepřijel, tak jsem si aspoň popovídala s nenáviděnou zeměpisářkou, ztratila vršek od loje na rty a pořádně zmokla.
Dřevnice se aspoň na chvíli stala řekou a zaplavila jednu z nejhlavnějších ulic. Pak přestalo pršet, odvolali stav ohrožení a večer jsme zase po několika dnech spatřili slunce.
A abych skončila, co jsem začala - do letního kina jsme samozřejmě nešly. Povodně jsou mrchy, i když se nic moc nestalo.
Nicméně bych rozhodně nechtěla být známou osobností, která přijede na zlínský filmový festival a zažije tu největší povodně, jaké tu za dvanáct let byly. Počasí nám to kazí, a proto nemáme rádi islandskou sopku.
Jestli nám proprší výlet do švédska, půjdu si s ní popovídat.
Prý jsem naivní. To bezesporu. Jinak bych nevymýšlela hlouposti a nevěřila, že je lze provést.
To je asi tak vše, jen jsem si potřebovala postěžovat.
(Skládejte básně, čistěte si dásně, vstávejte časně a vůbec,) mějte se krásně.
Jedu pryč a snad se někdy vrátím.