Srpen 2010

Měla jsem modré prázdniny

31. srpna 2010 v 21:35 | enterona |  Výkřiky
(Takové, o kterých jsem kdysi denně snila. Sice tu modrost udávaly jiné skutečnosti, nicméně prázdniny byly modré od začátku do konce. A modrá je nejkrásnější barva.)
Trpím nostalgií, když si uvědomím, že je tohle čtvrtý článek na tomto blogu, kterým se loučím s prázdninami. Nepřijde mi, že sem píšu tak dlouho (vlastně mi přijde, že sem píšu odjakživa, což je hrozně krátký čas).
Každopádně už jsem si ten fakt prohlídla ze všech stran, vím, jak přesně vypadá (je mnohem míň krutý než věta you will never see me again, která mi ještě stále zní v uších). A jsem s ním naprosto smířená. Vyloženě se nemůžu dočkat, až zítra ráno o půl sedmé vstanu a půjdu do školy. Nejspíš mi došly jízdenky a taky jsem ztratila klíče, takže se tam budu dostávat horko těžko, ale i na tyto přízemní problémy se těším.
Hrozně moc bych chtěla napsat, že tyto prázdniny nemohly být lepší. Jasně, byly nádherné. Ale i přesto si uvědomuju, že jsou věci, kterých bych mohla litovat. Spoustu dnů jsem zabila sezením doma a nudným koukáním na obrazovku počítače, spoustu chvil jsem se chovala mnohem hůř, než by si moji nejmilejší zasloužili. Spoustu zábavy jsem dobrovolně zmeškala, ani nevím proč. Snad kvůli lenosti?
Nevím. Litovat nechci ničeho, měla bych se naučit žít a nevzpomínat příliš. Někdy je to zbytečný boj s vlastními nervy. Každá vzpomínka se jednou otupí (nejdřív vám trhá orgány v břiše a nakonec ji ani neucítíte), ale u některých to trvá sakra dlouho.
Asi to zní příliš smutně, možná je to moc osobní. Já jsem šťastná, jen se na mě právě valí veškeré události z prázdnin. Vždycky jsem každé léto hodnotila a porovnávala s ostatními. Až letos mi konečně došlo, že ne vše je možné zaškatulkovat (přestože by se mnou minimálně jedna paní, která všechno strkala do samostatných množin, nesouhlasila). Jsem ráda, že žiju tak, jak žiju. Sice jsem už zase neviděla žádnou padající hvězdu (stejně bych si neměla co konkrétního přát), ale kamarádi mi to štěstí vynahrazují víc než dostatečně.
O prázdninách bývám patetičtější než jindy. Přes školu na tak milé řeči nemívám náladu, tak vám to chci říct teď.
Údajně chce každý člověk někam patřit. Asi jsem tento kec vyčetla v nějakých psychologických teoriích, nicméně jsem to nikdy nechápala. Včera večer jsem se mačkala v davu nedočkavých lidí, kteří se stejně jako já snažili dostat na diskotéku. Celý Zlín potřebovat oslavit konec prázdnin. Mluvili sprostě, kouřili, tvářili se dokonale, nadávali na vstup a tlačili se, čímž nás chudáky utlačovali (a jeden o mě prohlásil, že tady slečna má silný zadek, tudíž se nemůže posunout. ani mě to od něj neurazilo). A já jsem si uvědomila, že právě stojím někde, kam určitě nepatřím. Ne že bych se otočila a odešla, jako v nějakém filmu, dokonce ani hudba jen pro mě nehrála. Ale věděla jsem, že jsou lidi, mezi kterými se tak hloupě nikdy cítit nebudu. Dokonce ani mezi těmi matematiky minulý týden, natož mezi normálními a nejlepšími lidmi, jaké znám.
Jsem introvert (a přesto podle blogu exhibicionista), ale kdybych dva měsíce seděla sama doma, umřu. Při pohledu na kalendář jsem konstatovala, že sama doma nebudu nejméně další měsíc. Juch.
Nechci být dospělá. Když mám krásné dětsví, nemám šanci mít krásný zbytek života.

Probuzení ze skutečného snu

29. srpna 2010 v 22:45 | enterona |  Život v písmenech
Probudila jsem se dneska, kdy mi už konečně došlo, že to skončilo. Bylo to jako sen a snad to bylo skutečné.

Cestovní kašel a rýma

20. srpna 2010 v 18:19 | enterona |  Život v písmenech
Díky, že jen cestovní.

Zítra odjíždím do Německa. Zatím mám nachystanou jen maličkou hromádku věcí, protože většina čeká na vyžehlení. O prázdninách se u nás prostě nic neděje.

Umírám?

18. srpna 2010 v 15:35 | enterona |  Básničky
(Názvu si nevšímejte, první a poslední co mě napadlo.)
Seděla jsem takhle o půlnoci na terase, koukala na hvězdy, na blikající maják a kolem mě lítali netopýři. A nechtělo se mi jít spát. A chtělo se mi něco napsat.
(Asi píšu čím dál divnější věci. Ale vždycky tu situaci úplně vidím, i když ji možná neumím popsat.)

Mysli hlavou, brzdi nohama. Ne naopak

16. srpna 2010 v 22:28 | enterona |  Život v písmenech
Jakási reklamní kampaň, kterou byly potisklé lavičky na cyklostezce podél Labe na trase Poděbrady - Nymburk. Zaujala mě, a tak se jí snažím řídit.