Září 2010

Brekeke, řekla žába, a šla se zahrabat

30. září 2010 v 20:48 | enterona |  Výkřiky
(Jako nadpis píšu první větu, která mě napadne. Co je mi po tom, že to s obsahem vůbec nesouvisí? Nadpis je prý nutný.)
Chachá. Chcete vědět, kolik známých čte váš blog? Napište něco, co je zaujme. Ne, dosud jsem si nepřiznala, že jsem zamilovaná, tudíž nejsem. Až budu, určitě vám to nezapomenu oznámit, nebojte. Ale zatím ještě platí můj nedělní výrok. Nechci se zamilovat.
Ale dost úvah o lásce, stejně to nemá cenu.
Dnešek byl hrozně fajn. Učitelé se potřebovali poradit a byli tak hodní, že nás po čtyřech hodinách pustili domů. Tak trošku prázdninový luxus. Ač naše domluva trošku zkolabovala, navštívili jsme pizzerii a čajovnu. Mňam a dvakrát mňam.
Říkám, že mě tyto akce zruinujou. Ale já jsem na tom ještě dobře. Čajovnu celou platil jeden člověk. Podle mě je docela rozdíl, když jde někdo na rande a platí kluk, nebo když jde někam pět kamarádů a jeden z nich to zaplatí. Ten druhý to má mnohem horší. Ale proč si stěžovat, že jo.
Každopádně, čím víc lidí, tím líp. Minule mě to přece jenom bavilo víc. To jsem měla záchvat usmívání ještě chvilku doma. Dneska jsem přišla přesně 18:29, takže jsem stihla limit, ale už někdy 18:31 mě úsměv přešel. Nevadí. Zítra ho zase někdy vyštrachám. A pak už bude víkend, jachá.
Víte co? Máme za sebou září. Už jenom osm a půl měsíce. A Holandsko!
Počítám s tím. Ještě stále to není stoprocentní, ale těším se tam hrozně moc. A vůbec ne proto, abych se mohla zhulit, jak někteří tvrdí. Prostě Viva Hollandia, stane se to hymnou a budu si to celé dva dny tam zpívat. Jupíjou.
Objevila jsem v počítači jakousi starou icq konverzaci. Byla o ničem, tak jsem zběžně pročítala těch asi pět áčtverek a vůbec nechápala, proč to mám uložené (beru, že si schovávám určité zajímavé rozhovory, ale řešení dávné oslavy a smajlíků?). A na konci byla věta vis co, ja to zkopiruju treba do wordu a poslu ti to. Jasně, proto to mám uložené i dva roky potom.
Je fajn chtít psát a nevědět o čem. Ale do oktávy si zvolím seminář tvůrčího psaní a tento problém potom už nikdy nebudu mít. Určitě.

Nové štěstí zničí starý smutek (a naopak)

28. září 2010 v 18:02 | enterona |  Život v písmenech
Úžasné chvíle často přichází, chviličku se zdrží, abychom se na ně mohli podívat, a pak zase rychle utečou. Připadá mi to jako stát u rušné ulice a pozorovat projíždějící auta. Pořád dokola. Občas jedou pomaleji a je jich víc, někdy vznikne i dopravní zácpa. A jindy zase jako by byla červená, mohli byste na cestě hrát badminton a nic by se vám nestalo. Střídá se to.

Nadšení opadává, vracíme se na zem

15. září 2010 v 18:22 | enterona |  Výkřiky
Život není fér. Uvědomuju si to nejméně čtyřikrát denně.
Vždycky, když mám šanci něco změnit, neudělám nic. I když mi ten stereotyp třeba leze na nervy. Couvnu, protože jsem líná.
Německo mě změnilo, ale asi mě nezměnilo dostatečně.
I po dvou týdnech se mi pořád stýská. A v nudě vyučovacích hodin se občas přistihnu, jak přemýšlím o věcech, na které bych měla spíš zapomenout. Nebolí to, ale soustředit se na izomerii nebo coulombův zákon by bylo užitečnější.
Vyrobila jsem první teoreticky nositelné náušnice. Nejsou moc hezké, nosit je nebudu, ale jednou se mi nějaké podaří. Baví mě to.
Jsou věci, o kterých se dá diskutovat s kýmkoli. Ač už je nuda pořád řešit taneční a písemky, stejně to děláme. Vždyť ve škole trávíme třetinu každého dne.
Jak mě to dneska v ústavu nebavilo, hrozně se mi nechtělo domů. Co doma, že. A trénink jsem vzdala, nohy mě bolí tak, že nejsem schopna normálně rychle a bez skuhrání vyjít schody.
Včera jsem si ze stromu utrhla kaštan. Byl to úplně povznášející pocit - prostě ho vzít a oloupat jako pomeranč. Normálně kaštany sbírám pod stromy a když náhodou najdu nějaký ve slupce, tak ho rozmačkávám botou na chodníku.
Od té doby, co je facebook, blogy upadají. Kamarádi přestali psát, já nemám co číst. Tohle už taky nikdo nečte. Taky fajn.
Mám otázku, pokud tu někdo zůstal, budu ráda za odpověď. Kolik bychom toho věděli o nešťastné lásce, kdyby se o ní všude nepsalo?
Já si myslím, že moc ne. Že se to příliš zveličuje.
Lidi tím trpí všude kolem mě. A mi je jich líto a vadí mi, že jim neumím pomoct. Neumím utěšovat. Cokoli co řeknu, zní hloupě, jako bych problémy zlehčovala.
Ale co lepšího se dá s problémy dělat?

Štěstí až přes míru zásob

13. září 2010 v 21:36 | enterona |  Výkřiky
Je mi šestnáct. Heč.
Popřálo mi asi tak čtyřicet lidí, možná víc. Kdyby nebyl facebook, tři čtvrtiny z nich o mém narození neví.
Mám ráda facebook. I když mi to letos připadá ještě komičtější než kdykoli dřív - dejme tomu, že fakt čtyřicetkrát jsem si vyslechla ono všechno nejlepší, někdy originálnější, někdy méně, ale všichni v podstatě přejou to samé. Zdraví, štěstí, lásku, úspěchy ve škole, v orienťáku, dobré přátele... A kolik věcí se fakt splní?
Asi málo, ale stejně ta přání hřejou. I když je to někdy fakt jenom o pár ťuknutích do klávesnice.
Dnešek ale vůbec nevypadal, že bude dobrý. Probudila mě voda, kterou jsem na sebe vylila. V rámci nějakého snu jsem se totiž protahovala a shodila jsem hrnek z peřináče. Bylo to hrozně fajn, někdy v noci shánět hadr na utření...
Pak už ale bylo líp. Od kamarádky jsem dostala snubní prstýnek v podobě kolečka od klíčů, od jiné kamarádky zase kytičku, od trenérky spoustu bedel (kvůli nimž jsem teď totálně přejezená) a od maminky hermelín. Mám se.
Víkend byl ještě hezčí (když ignoruju ty zmatky v lese). Miluju takové to napůl podzimní počasí, kdy svítí slunko, ale zase není moc horko. Dneska už bylo moc podzimní počasí, mlhu nemusím a na svoje narozeniny zvlášť.
A v sobotu večer jsem se dokonale zbrchala. Chcete vědět, jak se brchá? Je to zábava. Děláte brch brch. Brch brch. Brch brch. Připomíná to prý tlukot srdce. Brch brch. A za deset minut jste zbrchaní.
Pokud vám ovšem do té doby nehrábne. Nevěděla jsem, že říkat pořád jedno slovo a nic jiného, může být tak únavné. Několikrát jsem to nebyla schopna vůbec vyslovit správně. Ale sázku jsem vyhrála, a to je hlavní. Hehehe.
Když mi kamarád tvrdil, že se do mě dobře rýpe, že jsem prostě takový typ člověka, moc jsem to nechápala. Proč se do mě rýpe líp než do kohokoli jiného? Ale o víkendu mi to došlo. Z jedné holky si snad odjakživa utahujeme, že je šílená, pomalejší a nechová se jako civilizovaný člověk. Ona je totiž asi stejně rýpavý typ jako já. Akorát že mnohem víc.
Konečně mám nápad na závěrečnou práci. Nikterak závratný, ale nápad to je. Tak jdu spát, abych ho nezapomněla. Stejně mi ho zítra v sedm učitel vyvrátí.

Asi trpím toxoplazmózou

10. září 2010 v 20:18 | enterona |  Život v písmenech
Mám doma kočku, prvoci jsou všude kolem nás a mívám pomalé reakce. Co jiného by to tedy mohlo být?

Pomalu rezignuju

8. září 2010 v 20:27 | enterona |  Výkřiky
A smiřuju se s tím, že letošní školní dny budou stejně stereotypní jako ty předcházející. Co už, no. Je naivní myslet si něco jiného.
To prosím tvrdím již po pěti vyučovacích dnech. Minulá středa se nepočítá, ta byla ještě božsky prázdninová (jen dát si vodárku, přejíst se pizzou a pak jít běhat, to nebyla zrovna dobrá kombinace činností). Minulý čtvrtek mě málem k smrti unudil.
Tohle pondělí zase bylo skvělé. Dozvěděla jsem se totiž víc zajímavých věcí než obvykle. Třeba že mám špinavé vlasy, indiáni nevynalezli kolo nebo že učitelka mluvící střídavě francouzsky, anglicky a česky je hrozně vtipná. A tak.
Kvalita dne závisí na maličkostech. Dneska mě rozhodila už ranní burza učebnic - namísto mé představy, že když tam půjdeme na osm, kdy se většina gymplu učí, bude tam prázdno, jsme se mačkali v řadě víc jak půl hodiny. Příští rok asi budu nakupovazt učebnice jen od známých. Je to pohodlnější.
Závody byly fajn. Jako vždycky. Jen mám doteď pocit, že mě kvůli nim bolí nohy, ale to bude spíš těmi třemi tréninky v minulých dnech. Chcípám. Dobrovolně. A včera jsem si v lese málem podřezala žíly kamenem. Tralala.
Občas mám potřebu se pochlubit. (Čím dál častěji se chlubím i něčím, co není tak úplně moje.) Vzali mě do autorského klubu. Vlastně to nic neznamená, bylo mi jasné, že není proti čemu mít výhrady (autorskost ještě neznamená kvalitu), ale potěšilo mě to.
Splnil se mi sen. Mám penfrienda! Asi mi dlouho nevydrží, už proto, že on anglicky umí, kdežto já vyplodím zprávu plnou chyb a nesmyslů, a ještě mi to trvá dvě hodiny (a nestihnu kvůli tomu úkol do školní angličtiny). Tu jeho snad dvoustránkovou esej jsem taky četla pěkně dlouho.
I don't need a boyfriend. I need a penfriend.
Myslím to zcela vážně. S penfriendy je určitě větší sranda. Chichí.
Trošku s tím souvisí i to, že jsem se rozhodla jednou naučit německy. A v důchodu (pokud někdy budu v důchodu), až nebudu mít co dělat, se naučím holandsky. Už teď se těším. Jen nevím, jak to zvládnu, když neumím ani tu angličtinu.
Přemýšlím, kde seženu šest tisíc, abych mohla jet se školou do Holandska. Chci tam. Nějaké návrhy?
Já pro vás jeden mám. Ne ohledně peněz, ale musím vám doporučit úplně dokonalou písničku. Zpívala jsem si ji celý víkend a jenom ona mě nutila lozit do těch děsivých kopců v okolí hradu Pecka.
Tu ji máte.
Poslouchejte aspoň dvě minuty. Jestli se začnete usmívat, případně válet smíchy po stole jako já, máte dobrý smysl pro humor.
A to za to stojí, ne? Pusťte si to.
Fakt.
Litovat určitě nebudete. A kdyby, tak co, litování (většinou) nebolí.