Říjen 2010

Matematika je malicherná věda

29. října 2010 v 22:32 | enterona |  Život v písmenech
Občas nesmyslná, občas uchvacující, nepochopitelná, vtipná, zajímavá. Proč ji vlastně tolik lidí nemá rádo? Vypadá nebezpečně? Taky jsem vždycky tvrdila, že mám radši písmenka než čísla, a že mě nikdy nikdo nedonutí jet na matematické soustředění.

Jó, nikdy netvrďte něco, čím si nejste jistí.

Vypadám prý tuze tuze

26. října 2010 v 14:00 | enterona |  Život v písmenech
Ach. Je to možné. Je to dokonce velmi pravděpodobné, protože tuze tuze jsem se opravdu cítila. Ale co jiného očekávat o půl druhé v noci, když jste celý den buď běhali, nebo se snažili přemýšlet?

Dívám se a nic nevidím

20. října 2010 v 22:15 | enterona |  Výkřiky
Bojím se cokoli říct. Když něco napíšu, Velký Někdo se naštve a změní to.
Chtěla bych, aby svět vypadal jako když jsme dneska dobíhaly z tréninku. Barevné stromy ozařovalo slunce. Nádhera.
Co myslíte, že udělá VN? Tipla bych, že nechá listí zhnědnout a opadat úplně. A že budou bývat mlhy čím dál častěji a na obloze budou pořád mraky. Chjo. Nechci ten hnusný šedivý podzim. Přinese podzimní melancholii, a jak já jí uteču?
S tím, jak pomalu běhám, asi těžko.
Viděla jsem přilétat havrany. Držela jsem při tom v náručí kočku a ona se chudák úplně třásla. Vážně bude nejhorší zima za posledních ixmilion let?
Svět se zbláznil.
Moji spolužáci řešili výsledky voleb namísto obvyklých počítačových her.
Bavila mě už pátá fyzika v řadě, o matice nemluvě.
Dokázala jsem se umýt i s hlavou za míň než patnáct minut.
Ruplo mi levé sluchátko. Takže mi asi ohluchne pravé ucho.
O víkendu jsem byla v (Půl)Číně. Pěkně tam bylo, akorát těch číňanů pomálu.
Nemám ráda rasisty. Co byste dělali s kamarádem, který se raduje ze zprávy o odsouzení vítkovských žhářů z druhé strany než vy? Jakože říká, že to těm černým patří? Je to hnus, ale vymlouvat mu to nemůžu.
Chci rozumět slovensky. Protože používat google překladač ze slovenštiny do češtiny je fakt trapné.
Všichni kolem mě jsou zadaní. A ani mě nepotřebujou jako dohazovačku.
Kromě sobeckosti už si připadám i méněcenná, a je mi ze sebe špatně.
Prý vypadám hrozně. Podruhé se mě trenérka ptala, co mi udělala, že se tak tvářím.
Nic, sakra. To je nejhorší.
Checheche. Hrabe mi čím dál víc.
A jsem většinu času úplně mimo.

Zabloudila jsem v hustníku

18. října 2010 v 22:27 | enterona |  Výkřiky
a nemůžu ven.
Orienťáci to znají a neorienťáci si určitě dokážou představit, jak těžké může být pro člověka s tak špatným orientačním smyslem jako mám já dostat se pryč. A ještě při tom najít správnou kontrolu.
A to jenom proto, že jsem líná nastavovat si azimut a věřím, že umím chodit rovně. Samozřejmě neumím.
Vždycky když už najdu ztracenou jistotu, obejdu několik kontrol za sebou úplně v pohodě, přijde hustník a já jsem... no, v hustníku. Kde taky jinde. Do háje se prý neříká.
Jakmile něco zkazím, chodím zbytečně opatrně. Začne mi to jít, začnu riskovat a už je tu zase velký tmavě zelený hustník bez prošlapaných pěšinek. Ostatně i když už jím proběhlo pár lidí přede mnou, moc to nepomáhá. Stejně se ztratím a všechno začne znovu.
Pomohly by mi fáborky. Jenže komu by se chtělo věšet krepový papír na stromy speciálně pro mě?
Občas se mi lidi smějou. Jak jsem mohla zabloudit, vždyť ta kontrola přece byla vidět z dálky? Asi jsem před ní měla strom. To se přece může stát každému. Taky jo, i ostatní občas něco nemůžou najít, a to se zase směju já jim.
Vlastně se mi ani nemusí nikdo smát. Sama na sebe bývám naštvaná, když se tomu dokážu smát, je to ještě dobré.
Člověk rychle zapomíná. Nepamatuju si svoje staré chyby a nemůžu se z nich poučit. A z těch, které si pamatuju, se beztak poučit nedá. Tisíckrát jsem prošla kolem jámy, v níž byla kontrola, tisíckrát bych mohla prodrat stejné houští. Ale kdy tu kontrolu najdu? To nezáleží jenom na mně.
Některé věci nejsou logické a některé ani racionální. Asi jsem matematik a takové věci mě dost štvou.
Když vím, že podle mapy stojím na správném místě, ale ta kontrola tam prostě není, co mám dělat? Nejraději bych závod diskla. Domnělá hrdost mi to nedovolí.
Dost špatné je, že v hustnících bloudím sama. Málokdy je někdo ochotný se zastavit a ukázat mi, kde jsem. To dělají jen ti nejhodnější, kterým ani tak nezáleží na vlastním umístění. Díky jim.
Ještě horší je ten pocit, když se za někým táhnu, on mě dovede do hustého lesa a protože je rychlejší, uteče mi. A já nevím, kudy dál, najednou jsem zůstala sama.
Víte, orienťák je skvělý sport. I proto, že se do jeho zážitků dá zabalit spousta věcí, které s ním ani trošku nesouvisí.
Po tanečních mám vždycky depkoidní náladu. V skrytu duše si totiž celé ty dvě hodiny přeju mít na sobě hřebové boty a dres, všechno pořádně od bahna, a utíkat někam hodně daleko.
Klidně i do toho opravdového hustníku.

Napíšu scénář vlastního života

15. října 2010 v 21:57 | enterona |  Výkřiky
Kéž by. Vždycky jsem byla spíš divákem, než abych se nějak angažovala v ovládání světa. Čekám, až se mě někdo na něco zeptá, než abych to řekla sama. Hrozně to na sobě nemám ráda, ale... je to jednodušší.
Profesorka francouzštiny nám tiká. Aspoň to říkala.
Islanďani jsou fakt originální. Jeden gejzír se jmenuje geysir, v Reykjavíku je rybník Tjörn, což znamená v překladu prostě rybník. Na seznam jazyků, které se v příštích životech naučím, připisuju islandštinu.
Snad v té době bude ještě existovat. Teď jsem četla v novinách, že se za pár let budeme všichni domlouvat globálštinou. Tedy zjednodušenou angličtinou, bez gramatiky a s asi 1500 slovy. To by se mohla naučit i moje maminka.
Nesnáším, když na mě šahá někdo, kdo na to rozhodně nemá právo. Včera jsem dostala menší šok z přítulnosti skorospolužáka. Nechápala jsem.
Pojedu na matematické soustředění, přemýšlím nad seminářem z matematiky, a přitom nevím, že minut je vždycky šedesát. Ná na ná.
Určitě jste to slyšeli. Byli tam 69 dní, 700 metrů pod zemí, v 35stupňovém horku. Dostali se ven. Zázraky se dějí. Jaký to může být pocit? Strávit dva měsíce s třiceti lidmi na malém prostoru, pak vylézt na zem a vědět, že to sleduje celý svět? Obdivuju je.
Roste mi osmička. Levá dolní. Heč, budu moudrá.
Posledních pár týdnů mi zní v hlavě xindl x se svým Jsem v prdeli, založenej do análu. Nejsem nic jinýho než návod ke čtení manuálu. Zajímalo by mě, co přesně se mi snaží moje podvědomí sdělit. Společně se sny to asi nebude nic moc dobrého. 
Taky si ale prozpěvuju Bože, Bože, prečo sa s ľuďmi tak hráš. Bože, Bože, prečo lásku zabíjaš, veď láska nie je a Strašně ma bavý tento svet. Takže tak.
Děje se toho hrozně moc. U mě snad ani ne, spíš u ostatních, ale jak to poslouchám, jsem taky plná zážitků. Je to lepší než číst knížky nebo se dívat na seriály. Takhle aspoň znám hlavní aktéry příběhů.
Vždycky mi život připadal jako film. I když je to vlastně naopak.

Mám uhlíkaté starosti

12. října 2010 v 19:12 | enterona |  Výkřiky
Tvoří nekonečně dlouhé řetězce, některé dokonce cyklické a jiné na sebe navazují i další prvky.
Špatnou náladu mám hlavně když jsem unavená. A unavená jsem pořádně, pokud mě zrovna někdo nerozesměje. Což se vlastně ve škole stává často. Jenže doma nikdo takový není.
Doma je máma, se kterou bych se neměla dlouho zdržovat v jedné místnosti, pokud mám povídavou náladu (včera jsem jí popsala celý svůj život, jsem zvědavá, za jak dlouho začnu litovat), a bratr, který je zavřený v pokoji a nemluví s námi. Normální stav. Táta se fláká ve Švýcarsku. A nechtěl mě vzít s sebou. Bů.
Taneční byly napůl děsivé a napůl skvělé. Tak nějak nastřídačku. Slyšela jsem naše kluky, jak celkem drsně pomlouvají ostatní tanečníky. Úplně vidím, jak pomlouvají mě. Ale upřímně, je mi to jedno.
Na světě jsou důležitější lidi. Kdyby mě pomlouval prezident, tak jsem snad i ráda.
Naši mě asi chcou poslat studovat do Anglie. Podstrčili mi článek o možnosti zisku stipendia, jestli to prý nechci zkusit. Napsat si testy? Proč ne. Kdyby se stal zázrak a já byla mezi nejlepšími, asi by mi pak samým rozhodováním totálně hráblo. Strávit rok v cizině? Na to asi nemám. Ještěže to nehrozí. Teď musím vymyslet, jestli mi to stojí za otravování tří učitelů ze školy. Potřebovala bych totiž doporučení, anglicky. Už vidím naši matikářku, jak něco plodí. Cheche.
Na škole se prý potuluje někdo se switch pitch. Musím ho najít a zjistit, kde to koupil. Kdybych si totiž k tomu jednomu, co mám doma, pořídila další dvě, tak mě to i donutí naučit se žonglovat. Protože není nic efektnějšího, než žonglování se třemi switch pitch. Věřte mi.
Já bych vám přeci nikdy nelhala.

V pondělí bylo pěkně!

10. října 2010 v 19:51 | enterona |  Život v písmenech
To jsme takhle seděli na lavičce u Váhu, smáli jsme se hloupostem, nemluvili o ničem důležitém, když se náhle jeden z nás rozhodl bavit o počasí. A dlouho přemýšlel, kdy bylo naposled tak krásně jak včera. Prý teda v pondělí. A v úterý, vážení, v úterý bylo pod mrakem.

Připadá vám na poslední vědě něco vtipného? Vidíte v ní dvojsmysl? Ne? Já taky ne, ale Slováci mají v některých ohledech opravdu dobrou fantazii. Nikdy jsem nepotkala nikoho úchylnějšího. Když nám kdysi nadávali učitelé, že jsme puberťáci, nevěděli, co to znamená smát se úplně všemu.

Takže kdybych někdy v příštích dnech vyprskla smíchy při něčem vážném, nezazlívejte mi to. Něco jsem asi pochytila.

Ujasněme si priority

6. října 2010 v 18:01 | enterona |  Výkřiky
Mám s tím trošku problém. Protože mám trošku větší problém s časem. Čas je totiž mrcha mrchovitá a je ho hodně, akorát když ho nikdo nepotřebuje. Jinak rychle utíká a nedá se chytit.
Spousta zajímavých věcí je ve stejnou dobu. Když jsem si v září kladla otázku, jestli bych jela druhý víkend na závody, nebo radši na Slovensko na sraz s Klokany, jasně vyhrával orienťák. Když jsem se zeptala o měsíc později, vyhrál Trenčín. Na oblastní závody přece můžu jet kdykoli.
Teď nevím, zda se věnovat Global classroom. Je to úžasný projekt několika škol po celém světě, trávila bych jím každý nejspíš pátek a možná bych musela obětovat i nějaké další dny. Znamenalo by to vykašlat se na tréninky, ale stejně se asi chci angažovat. Ne, nehodlám skončit s orienťákem, stále nechápu lidi, kteří jsou toho schopni, ale... možná existují i jiné zajímavé činnosti. Snad to dokážu spojit, angličtina mě láká. A potom ještě vyvstane jeden problém - jet na vodu, nebo na závěrečnou konferenci ve Švédsku?
A dál - pořádat závody, na což se fakt těším, nebo jet na kurz vzdělávání v oblasti zážitkové pedagogiky? Chci poznat hry i z druhé strany, ač si nejsem jistá, jestli chci být instruktorkou na takových pobytech. Asi závody zase prohrajou. Chjo, proč to sakra musí být ve stejnou dobu?
Taky si máme zvolit volitelné předměty. Jsem zvědavá, kam až ve svých úvahách za zbývající dva týdny dojdu. Při cvičném angličtinovém rozhovoru o povoláních jsem prohlásila, že jsem předurčena k uklízení na základních školách, protože nevím, čím chci být a nevystuduju vysokou školu. Bojím se, aby to nebyl záblesk mých netušených věšteckých schopností. Protože čím víc se blížím k definování svého snu o žurnalistice, tím méně mě láká.
Nesnáším rozhodování. Už si nevystačím s tvrzením, že chci dělat něco humanitního, buď žurnalistiku, překladatelství nebo prostě něco takového. Už si musím zvolit dva předměty, které mě povedou k budoucnosti. A to mě děsí.
Život je plný otázek. Už ráno - zaklapnout budík a spát sladce dál, nebo se fakt probudit a jít do školy? Dát si k snídani rohlík, či housku? Máslo, nebo sýr? Nebo jenom jogurt?
Otázku vymyslím na cokoli, s odpovědmi je to horší. Některé se vznášejí v těch nejzažších koutech vesmíru (a až za nimi se dozvíte, jak může mít vesmír kouty, když je nekonečný), jiné vymyslím hned. Někdy nad tím ani já nepřemýšlím. (Upřímně, co si dám k snídani je mi srdečně jedno, protože snídávám ve spánku.) Ale jindy to nejde a rozhodnout se je sakra těžké. Protože na tom, jak se rozhodnu, záleží moc věcí. Někdy to pak neodnesu jenom já.
Je to definitivní. A to mě štve.
Radši se chovám bezstarostně, lehkomyslně a dělám, že mě nic netrápí. Kdybychom všechno, co řekneme, mysleli vážně, tak se ze vší té vážnosti zblázníme. Snažím se okolí nepřidělávat problémy, každá částečka okolí má totiž svých problémů dost. Jen nevím, nakolik se mi to daří.
Doufám, že aspoň trošku jo. Mám svoje okolí ráda.

Svět je vtipné místo k životu

5. října 2010 v 18:02 | enterona |  Výkřiky
Včera jsem sice chtěla ze školy vyskočit oknem, jak moc věcí bylo špatně, ale dneska to tam zas bylo celkem fajn. Vlastně mám od včerejších taneční dobrou náladu. Taky z nich mám bolavý palec u nohy, ale ta veselost to naštěstí přebíjí.
Spolužák se mě ptal, jestli mám nějakého nadkamaráda. Musím si to slovo sem napsat, abych ho nezapomněla. Je to geniální výraz.
Témuž spolužákovi jsem včera zaryla podpatek do nohy a dneska ho tak trochu omylem a trochu naschvál (měl to schytat jeho soused) pocákala špinavou vodou. Chudák. Asi mě nebude mít moc rád.
V dnešní biologii jsem zjistila, že jsem se zasekla na nejnižším stupni vývoje, a všichni ostatní se ze mě vyvinuli. Jsem hrozně důležitý člověk. Cheche.
Nesnáším kobeřické lesy. Mají tam drápající ostružiní, které je tak husté, že jím prolezou jenom masochisté nebo orienťáci. Ztrácím se tam. A ztratily se tam i moje náušnice. Kdybyste si někdy chtěli zkusit orienťák, začněte někde daleko od Kobeřic. Věřte mi.
O víkendu jsme měly(i) párty. Došla jsem s přesvědčením, že nebudu moc pít. Hostitelka mi oznámila, že kromě pizzy bude všechno obsahovat alkohol. Naštěstí kecala. Smály jsme se i tak, ale aspoň se mi nemotal svět. A byly jsme hrozně unavené, takže jsme jen chvíli hrály společenské hry a pak v rozumnou dobu ulehly k spánku. Jsme přece slušně vychované.
To aspoň tvrdím našim. Z alkoholu nám chutná akorát tak ten burčák a ještě bychom možná pozřely nějaké víno, jinak nic, k tvrdému by nás nenapadlo ani čuchnout. A spát jsme šly v jednu.
Jenom si pletu čísílka. Rodiče nechápali, proč jsem tak děsně unavená, když jsem podle jejich výpočtů spala skoro devět hodin.
Ná na ná. Dneska jsem spala pět a byla jsem čilejší. Hrozně mě baví počítat dobu spánku.
Spousta věcí mě začíná bavit. Snad jednou najdu zalíbení i v té škole.
(Chachachá, tomu sama nevěřím.)

Velký Někdo se nám směje

2. října 2010 v 18:42 | enterona |  Výkřiky
Velký Někdo je můj způsob jak se vypořádat s otázkou víry.
Je hrozně zákeřný. Nevyzpytatelný. Vždycky udělá něco jiného, než byste očekávali. Hýbe nám s životy.
Včera jsem se o tom přesvědčila, když jsem se dozvěděla informace, které dost změnily můj pohled na věc. Připadala jsem si děsně přebytečná.
A momentálně mám velkou chuť něco rozbít nebo hodně hlasitě nadávat. Samozřejmě se ovládám a nedělám ani jedno. Ale šíleně mě to štve. Sraz se Slovákama máme téměř dokonale naplánovaný. Byla jsem jmenována hlavním organizátorem (fakt netuším, proč zrovna já), tak jsem ve škole všechny obešla, poptala se, příští týden je budu obcházet a podávat informace. V sobotu tam pojedeme, strašně se těším.
Ale teď jsem se dozvěděla, že slovák, na kterého jsem se těšila pomalu nejvíc, který organizoval slovenskou polovinu, nemůže přijet. Vykolejilo mě to. Něco domluvím, vypadá to bezchybně a pak asi čtyřicetiletá žena vzdálená tři sta kilometrů změní názor a je to pryč. Kurňa.
To je přesně důvod, proč tak nerada něco domlouvám. Záleží na maličkostech.
Bů.
Teď kvůli tomu nestihnu správný trolejbus a dojedu pozdě.