Listopad 2010

Základem úspěchu jsou dosažitelné cíle

21. listopadu 2010 v 21:15 | enterona |  Život v písmenech
(Když si řeknete, že budete nejbohatší na světě a bude to váš jediný cíl, s největší pravděpodobností se vám to nikdy nepodaří. Budete zklamaní. Když budete skromnější a pro začátek si slíbíte, že nikdy nebudete žebrat, máte mnohem větší šanci. A pak můžete zkusit něco dalšího, ale postupně, s rozvahou.
Vím to. Tak proč mám sakra tolik snů a žádný z nich splnitelný?)

Tupě se usmívám, mám prý malá očička, chce se mi děsně spát, bolí mě hlavička a kupodivu si ani nepřipadám moc hloupě. Zas jsem měla jeden z nejšílenějších a tudíž nejkrásnějších týdnů.

A děsí mě, že jsem vlastně čtyři dny ze sedmi pila alkohol...

Jakmile se naučím na některé věci nemyslet, vyhrála jsem

14. listopadu 2010 v 22:11 | enterona |  Výkřiky
A nemá to být narážka na Hru, kterou můžete jenom prohrát. I když to na ni vlastně perfektně sedí.
Poznámka k minulému článku: Google přece jen není úplně dokonalý. Když jsem omylem hodila jednu holandskou adresu do překladače, kde mám nastavené automatické rozeznávání jazyků, napsal mi "Zatím nejsme schopni provádět překlad z jazyka "javánsky" do jazyka "česky".
Překladač má vůbec svoje mouchy. Pochybuji, že by můj milý kamarád chtěl na fb napsat Myšlenka St Maarten v tomto roce: Hnůj, že děti mají dobré tuk, jakmile se studie, které již platí. Možná i holandsky jsem tomu rozuměla lépe (jestli chcete... Het idee achter sint-maarten dit jaar: Mest die kinderen maar goed vet, als ze eenmaal gaan studeren hebben ze geen geldt meer).
Vážně řeším google? Viditelně se nudím.
Včera jsem byla celý den doma. Nejsem na takové počínání zvyklá, večer už jsem myslela, že se zblázním. Viděla jsem asi deset dílů velkého třesku (a začínala jsem se vyjadřovat jako ten nejšílenější z nich), počítala matiku, a co víc, dobrovolně jsem si uklidila v pokoji. Šílené.
Prosím, už mě nikdy nenechávejte celý den doma. Kdybych aspoň pomáhala babičce se stěhováním! Ale ne, já jsem byla nucena pomáhat doma. Chjo. Takže za babičkou někdy musím (fakt by mě zajímalo kdy), abych nebyla jediná, kdo ještě neviděl její krásný nový byteček...
Dneska jsem si to vynahradila a šla do čajovny. Miluju to prostředí. Nikdy jindy bych neřekla tolik takových věcí. Parádně jsme si zafilozofovaly, pomluvily úplně všechny a nejspíš hodně pobavily ty lidi vedle. Čaj je vlastně v čajovně to úplně nejmíň podstatné, důležitá je ta správná povídací atmosféra.
Naplnilo mě to optimismem. A kdo mi tu dobrou náladu zkazí, toho praštím banánem. Chachachá.
Těším se i na příští dny, i když budou pěkně zabijácké. Nebudu mít chvilku volna a proto doufám, že to bude skvělé. Vždycky jsem vlastně šťastná, že nemám čas. Teď si do tolika aktivit chci sehnat ještě brigádu.
V úterý jdu na pracovní pohovor. Jenom ta představa mi přijde hrozně vtipná. Jak se mám sakra já tvářit hezky a sebevědomě? Prý požadují příjemný vzhled. Pche. Nějak to zvládnu, oblafnu je.
Pro peníze cokoli, však to znáte.

Železná huba, holé neštěstí

11. listopadu 2010 v 21:30 | enterona |  Výkřiky
Už devět hodin mě bolí zuby a přestává mě to bavit. Kdybych se mohla znovu rozhodnout, nikdy bych nedovolila, aby mě někdo donutil nosit rovnátka. Potřebovala bych spíš to kouzlo co použila Hermiona, které jí zuby zmenšilo. Z velkých tesáků mám totiž větší komplexy než z křivých zubů.
Gmail je naprosto geniální. Věděla jsem to vždycky, ale teď mám důkaz. Napsali jste V příloze, ale žádné dokumenty nejsou přiloženy. Chcete i přesto zprávu odeslat? Jistěže ne! Děkuji ti, ó google. Nesnáším, když dělám chyby.
Čtyři a půl minuty jsem seděla, ruce na klávesnici a naprosto nehybně jsem zírala na obrazovku. Přemýšlela jsem, jestli začít psát, nebo ne. Zjistila jsem, že to beztak nedokážu, a icq jsem vypla.
Mizérie. Dnes to jde od desíti k pěti, od pěti k mínus sto třiceti dvěma a pak zpátky k deseti a ještě výš. Mám chuť si nakreslit graf nálady a celý ho popsat rovnicemi. A tvářit se přitom dostatečně jako maniak.
Neudělám to. Ještě mi trocha racionálnosti zůstala. Kdežto zbytek jsem vytřepala z kapes, a protože i přes opakovaná varování stále šlapu na kanály, nemohla jsem ty kousky normality ani posbírat...
Připadá mi naprosto střelené, že teprve teď zjišťuju, že se se svými spolužáky občas i dokážu bavit. Ještě horší je to, že jsem to zjistila kvůli matematice. Jindy těžko stojím uprostřed zlína s tolika kluky ze třídy a hádám se s nimi, co budeme dělat. A už vůbec normálně nečekám na zastávce se spolužákem a neřeším politiku brna.
Prostě to byl šílený den. Naštěstí občas i zábavně šílený. Sice jsem neměla oběd, pak jsme vybíraly správnou čokoládu (bez dostatečného množštví kakaa a cukru není dobrý nápad chodit na matematické přednášky) tak dlouho, že nám ujel poslední včasný trolejbus, a ještě jsem šla na gyros, který mi dělali obzvlášť pomalí číňani, kteří mají až moc rádi tatarku a zelí, takže jsem v důsledku těchto událostí přišla pozdě na nádraží a nechala tam kamarádku čekat. Ale naštěstí nevypadala naštvaně. Juch.
A hezky jsme si započítali a jeli jsme výtahem. Juch juch juch.
Vlastně se mi to odpoledne líbilo, i když jsem se na to těšila a to většinou znamená katastrofu. Rozhodně to bylo lepší než včerejšek, kdy jsem fakt chtěla jet na první letošní noční trénink, ale bylo mi tak blbě, že jsem radši zůstala v posteli. A ještě k tomu jsem neudělala nic užitečného (a porušila jsem přísahu s islandem a teorií velkého třesku. už asi osmkrát. bů).
No nic, kecám. Na okurky se podruhé ptát nebudu. Lidi jsou zjevně líní.
Přesně tak, jak jsem očekávala.

Čekám na osvícení

9. listopadu 2010 v 18:53 | enterona |  Výkřiky
(A pochybuju, že ten dnešní rentgen něčemu pomohl...)
Vím, že bych mohla spoustu věcí spravit, ale prostě nejsem schopná to udělat. Štve mě to.
Nálada se mi násobí. Když mě rozzlobí nějaká hloupost, naštve mě vzápětí i fakt, že jsem naštvaná kvůli takové hlouposti. Stejně tak když se usmívám a uvědomím si, že jsem šťastná, rozveselí mě to ještě víc.
Ta druhá situace je fajn, ta první moc ne.
Jo, zveličování problémů je špatná vlastnost. Kdybych brala všechno takové, jaké to je, nezamýšlela se moc podrobně, nezkoumala každou stránku věci a kdyby moje fantazie nevymýšlela tisíce dalších možností, jak to mohlo být... Asi bych potom nezveličovala tento problém a nenazývala ho zveličováním problémů.
(Jo, stala jsem se vyznavačem vědomého opakování slov. Schválně co mi řekne profesorka na recenzi, pokud ji teda napíšu.)
Četla jsem si zápisy z deníku ze září. Tehdy jsem si přála, aby bylo o pár měsíců později, protože bylo všechno velmi nejasné.
Je listopad a jsem si jistá akorát tím, že jsem fakt úplně blbá.
Děkuji za pozornost, už se budu chovat společensky přijatelně a nebudu tu brečet. Beztak mě z toho jenom bolí hlava.
Začal nám nový tréninkový rok, a tak běháme. Zatím mě to baví (trénuju pro radost!!!). Kombinace tréninku a tanečních je totiž úplně dokonalá. Včera jsem si oboje užila víc než obvykle.
V tanečních se hlavně úžasně pomlouvá. My drbeme kluky, kluci nás. Pak tančíme a některé zvěsti si vyměňujeme. A všichni jsou spokojení. Dokonce i ti pomlouvaní, protože o tom většinou neví. (Nejlepší byl spolužák, který se mě ptal, jestli náhodou kamarádka nebere drogy...)
V sobotu jsme byly pouštět draka. Zjevně jsme neměly dokonalé dětství (já lítala s drakem jenom jednou a to ještě úplnou náhodou), tak to musíme dohánět teď. Jenže ta moje igelitková mrcha byla po mně, taky líná, a nechtěla vyletět vysoko. A malé děti se nám z dálky smály, že to neumíme. Když nás to nikdo nenaučil...
Poslední dobou trpím potřebou vymývat si mozek. Ospravedlňuju tím sledování Dokonalého světa. Možná je to opravdu odpad, jak tvrdí někteří lidé na csfd, ale uklidňuje mě a to mi stačí. Když mi došly nové díly, hledala jsem další zábavu a našla jsem The big bang theory. A on to fakt není špatný seriál!
Hehe. Asi se ze mě stane seriálový maniak. Taky nějaký komplex z dětství, kdy jsem se vůbec nedívala na televizi.
Teď jsem si zakázala pustit další díl, dokud nedodělám prezentaci o Islandu. Ještěže jsem si nezakázala psát sem. To je určitě taky bohulibá činnost.
Viďte že jo?
A mám na vás otázku. Děláme menší průzkum veřejného mínění. Co byste si dali radši (uvažme, že nejste těhotní) - kyselé okurky se šlehačkou, nebo kyselé okurky s rumem?
Zatím je to dva na dva ve prospěch rumu. Chci další odpovědi.
Věřím vám.

Spatřila jsem svou noční můru

4. listopadu 2010 v 19:44 | enterona |  Výkřiky
(Šla jsem z hudebky, kam jsem byla donucena po půl roce zajít, a viděla jsem na trolejích svítící kočku. Jasně že to nakonec byl jenom chlap s čelovkou na střeše. Všechny sny se dají racionálně vysvětlit, ale až potom, co zmizí strach.)
Kdybych psala před dvěma dny, byl by ten článek děsně pesimistický. Nepřipadám si jako na houpačce, zas tak rychle náladu neměním, spíš jako bych chodila po kopcích. Nahoře je dobře, ale jdu dál, seběhnu do údolí a pak naštěstí zase vylezu na kopec.
Miluju neumělé metafory.
V neděli jsme vydlabaly Dýňáčka. Byl krásný, bohužel byl krásný jen jeden den. Pak už bylo po halloweenu a on smutkem zvadl a skončil v popelnici. A zas nemám nikoho, s kým bych trávila dlouhé večery. Fňuk.
Do tanečních se mi děsivě nechtělo. Byly děsivě zábavné. A tak je to se vším. (Jen by mě zajímalo, jestli mě to tak bavilo kvůli tomu dortu, co jsem předtím snědla, kvůli pivu, které nám o přestávce neprodali, nebo prostě kvůli tančení.) 
Včera si ze mě svět zase dělal legraci
- dostala jsem růži od milého starého pána
- kamarád si prý myslel, že jsem anděl
- šla jsem na trénink a potkala jsem tři lidi ze soustředění
- šla jsem z tréninku a potkala jsem jednoho z nich podruhé
- byly běhat tři skupiny, dvě z nich po asi deseti lidech, jenom my jsme byly tři
- málem jsme umřely
- poprvé tento týden jsem se nepohádala s mámou
- dokonce mi našla ve skříni sukni na naši super country prodlouženou
- tu sukni nosila někdy na výšce, já se do ní nenacpu ani teď
- sakra práce
A aby toho nebylo málo, dneska jsem se dozvěděla, že mě čtyřicet loupežníků podvádí s Alibabou. (A taky že Alibaba prý není ženská...) Je zajímavé zjistit, co si o vás myslí vaši kamarádi. Checht.
V zeměpise jsme brali Benelux. Konečně mi docvaklo, z čeho je ten název složený (no co, my někteří jsme od přírody trošičku pomalejší). A od té doby si zpívám Viva Hollandia. A teď ji poslouchám pořád dokola a učím se slova. Uááá.
Přestože jsem řekla, že education je na třetím místě mého hodnotovém žebříčku, škola mě štve čím dál míň. Často si odmítám psát zápisy. Skončím v pekle.
Možná je totiž kromě školního pánaboha i nějaké školní peklo. A možná ty lidi, co by jinak stáli v řadě na oběd, nezabíjí žádný vrah. Možná se přestali učit a spadli do pekla.
Co my víme.