Prosinec 2010

Svátky televize, spěchu a jídla

30. prosince 2010 v 11:19 | enterona |  Život v písmenech
Zní to hloupě, co? Je to pravda. A stejně jsou to nejkrásnější svátky v roce.

Štědrý den jsem strávila celkem nezáživným sezením u televize, vyráběním křivého svícnu, zacuchaných ozdob na stůl, lodiček, jež se potopily a ovocného salátu, který pak nikdo nechtěl. Ale i tak to bylo vlastně pěkné. Dodržela jsem dávný slib a nezapnula počítač. Až mě děsilo, kolikrát jsem si na to vzpomněla. Copak se už fakt neumím bavit nijak jinak? Sakra.

Cokoli řeknete, bude použito proti vám

23. prosince 2010 v 22:38 | enterona |  Život v písmenech
Když si budu něco hrozně moc přát, splní se to? Vím, že může. Protože pokud něco chci, tak udělám všechno proto, aby se to stalo, což je základ všeho. Pak už záleží jen na Velkém Někom. On je občas hodný a dokáže ocenit snahu.

Jenže někdy se naopak mstí. A záludně vám oplácí to, co jste řekli a udělali. Nemůžete si postěžovat, protože, koncekonců, patří vám to. 

Takže jsem vlastně šťastná, ples jsem si užila. A za ty maličkosti si můžu sama. Ať už z jakéhokoli důvodu.

Dopadne to dobře

22. prosince 2010 v 14:03 | enterona |  Výkřiky
Určitě.
A když ne, maximálně se to rozbije. Svět se nezhroutí. Zhroutím se akorát já (což nejspíš taky ne, protože proč bych to vlastně dělala) a to většinu lidí neohrozí. Ještě že tak.
Dnešek byl dokonalý. Až na zapomenutou buzolu a třikrát naražené koleno (vždycky padám na levé, takže už pekelně bolí) mu fakt nemůžu nic vytknout. A rozhodla jsem se, že zítřek bude ještě dokonalejší.
Tvrdím to i přesto, že podle naší profesorky češtiny se některá adjektiva nedají stupňovat, protože v jejich významu už je nejvyšší stupeň zahrnutý. Podle mě ale něco může klidně být dokonalejší než dokonalé.
Závěrečná třeba byla dobrá. Jako dost dobrá, možná i skvělá. Ples bude ale (racionalita mým úvahám rozhodně nechybí, chechity checht) ještě lepší. Nebudou tam rodiče. Bude tam pět set lidí, tudíž budeme namačkanější než sardinky v plechovce a vůbec si nezatančíme.
Taky fajn. Vždycky si vzpomenu, co říkal v létě můj známý. Matematici netančí. (Což je ale jenom předsudek, stejně jako že matematici jsou nudní. A to už jsme si doufám dostatečně vysvětlili. Nejsou!)
Chtěla bych chodit do třídy jenom s patnácti lidmi. Od pátku nás ve škole nebylo víc, a všichni jsou hned mnohem příjemnější. A ne, nepřiznám, že je to způsobeno hlavně Vánocemi a tím, že vůbec nic neděláme. Ve čtvrtek jsme se učili naposled, a už tehdy to bylo v uvozovkách, se spoustou filmů a povídacích hodin (a v těláku jsme hrály volejbal, jupí jou). Někteří se prý učí a píšou písemky i zítra. Chachá!
Mám tu naši školu snad i ráda. A je zvláštní, že nikdo neříká moje škola, ani když mluví jenom o sobě. Prostě je naše. Krásná. A ve tmě svítí. Skoro stejně pěkně jako vídeňská radnice.
Ve vánoční Vídni bylo samozřejmě božsky. V autobuse jsme měli tropické klima, ale venku jsme se naštěstí vrátili do zimy. Stephansdom je tak krásný kostel, že jsem už zase skoro litovala, že nejsem věřící. Viděli jsme stovky obrazů od Picassa, Michelangela, Kentridge, Schieleho, Cézanneho a dalších a dalších, a teď dlouho žádný obraz vidět nechci.
Všude tam byli češi (až jsem přemýšlela, jestli náhodou nejsme v praze), a cizí jazyk jsem použila jenom třikrát. Poprvé na chlápka, který nás označil za sestry a dvakrát nám popřál krásné vánoce. Potom jsem se ptala, jestli se v muzeu může fotit (mohlo!). A pak jsem německoanglicky žádala o weihnachts punch. Vysmál se mi prodavač i kamarádka. Ale punč jsme měly a byl úžasný. A silný. A v hrnečku za dvě eura padesát.
Chtěla jsem vám popřát dobrou noc a krásné sny. Jenže zas nefunguje internet (a i kdybych to zveřejnila dneska, nikdo si to nestihne přečíst), takže vám radši nepopřeju nic. A přepisovat to nebudu.
A už za pět hodin začíná ples. Juchuchů. Držte mi pěsti, prý tam někoho oslním.
Che, che.

S humorem zvládneme všechno

15. prosince 2010 v 20:03 | enterona |  Výkřiky
Chachá. Směju se skoro nahlas.
Při dělání referátu o veselém městu, Grazu, zjišťuju tisíc zajímavých věcí, které se ho málo týkají.
Víte, co je to travel by thumb? Stopování. Válela jsem se smíchy, když mi to konečně docvaklo.
A askfor znamená imprimaturvedoucího. Nevím, co to je, ale zjistila jsem to díky překlepu a líbí se mi to.
Na anglické wikipedii najdete tento text: OPEN Otevřeno (oh-teh-VRZHEH-noh). Snaží se tím naučit cizince aspoň nejpoužívanější česká slova a věty. Kdyby na mě někdo vyhrkl ohtehvrzhehnoh, nepochopím, co chce, ani kdyby mi to odříkal po písmenkách.
A tohle je určtitě taky základní fráze, bez které se turista neobejde: tři tisíce sedm set padesát osm (trzhih TEE-see-tseh sehdm seht PAH-deh-saat ohsm).
Až pojedu někam do ciziny, musím si ty výslovnosti vzít s sebou. A někoho poprosím, aby to zkusil přečíst. Juch.
Taky jsem se dozvěděla, že Češi jsou velmi hrdí na svoji řeč, ale většina i přesto mluví druhým, někteří i třetím jazykem. A máme prý tolik nářečí, že některým vůbec nerozumíme. Mě žádné takové nenapadá, co vás?
Jako doporučená aktivita je ve wikiprůvodci uvedená návštěva nudapláží. Prý jich je tu hodně. A taky jsme jednou z mála zemí s komínáři, což jsou nejspíš lidé, kteří ve volném čase lozí po továrních komínech. Nepochopila jsem to, ale přijde mi to vtipné. Kdo se mnou vylezete na zlínskou teplárnu? Třeba by nás potom Český svaz komínářů vzal.
Dneska je vůbec den šílených informací. Kateřina II. Veliká prý zemřela, když se chtěla vyspat s koněm, a při tomto incidentu na ni spadl jeřáb. Aspoň to říkala naše dějepisářka. Česká wikipedie mlčí, anglická se o tom vyjadřuje jako o pověsti bez důkazů. Důležité je, že to byla první letošní hodina, která zaujala celou třídu.
Echm, a právě jsem zjistila, že se dršťková vyrábí z kravího žaludku. Některé věci jsem fakt vědět nepotřebovala. Já jsem si vždycky myslela, že dršťky jsou něco jako kroupy... Teď už aspoň chápu, proč mi to nechutná.
Jachá, oni uvádí Svijany jako jedno z nejchutnějších piv!
Hodně mě to baví.
A teď to jdu konečně dodělat.

Vzduch voní stejně jako tenkrát

14. prosince 2010 v 21:40 | enterona |  Výkřiky
Nepamatuju si kdy, ale voní.
Den ode dne si připadám jako větší a větší blázen. Ve škole jsem se celý den prosmála. Už nejenom učitelé, ale dokonce i spolužáci mi říkají, že jsem drzá. Od těch učitelů mi to nevadí, oni toho nakecají (biologář mi často nadává, že jsem chcíplá, ležím na lavici a nedávám pozor, a dneska mi místo toho vynadal, že mám moc akční mimické svaly... tak ať si sakra vybere, co chce, a nejlíp moje chování nekomentuje vůbec!), ale od kamarádů už je to vážné. Měla bych se naučit chovat.
Koho by v mojí první třídě napadlo, že se mi tohle někdy stane? Já jsem byla tak hrozně milé a hodné dítě... Teď mamka vyhrabala staré výkresy a já jsem se úplně rozplývala nad těmi krásnými holčičkami bez rukou, které jsem jako předškolačka tvořila. A už tehdy jsem měla úchylku na sněhuláky, v zimě jsem nekreslila nic jiného.
Taky mě odmalička všichni nazývají šprtem. Dneska si tak konečně připadám. A užívám si to. V zemáku jsem měla minulou hodinu dva referáty, tuto jsem dobrovolně odevzdala něco na způsob písemky (nejvíc mě pobavila otázka Co dělá dánsko s přebytkem zemědělských plodin? Vyváží je do světa. A ona mi to uznala! jupíjou), a na příští jsem si vzala další referát.
Je to trapné, ale Stockholm mě bavil a Grazu jsem taky neodolala. Štve mě, že nemůžu najít, proč se do češtiny Graz překládá jako Štýrský Hradec. Jasně, ve středověku tam slovinci postavili malý hrad, gradec, a je to ve štýrsku, ale to mi jako důvod nestačí...
Dokonce jsem se dokopala napsat jednomu milému rakouskému klokanovi, jestli by mi mohl o svém rodném městě říct něco víc, než že je to po Amsterdamu největší evropské drogové doupě. Chachá. Ale pochybuju, že by chtěl odpovědět. Když jsem mu psala v srpnu, tak jsem se taky reakce nedočkala. Nevadí. (Momentálně mám navíc na fb online jiného rakouského klokana ze stejného města, ale jemu si z neznámých důvodů napsat netroufnu... Možná je to mailem jednodušší.)
K mému šprťáctví se váže ještě to, že jsem po těch čtyřech dnech doma hrozně moc chtěla do školy. A to i když mě máma přesvědčovala, ať ještě zůstanu doma, aby se mi náhodou nepřitížilo. Hehe. Nemělo by to být naopak?
Jenže ono je to ve škole mnohem zábavnější. Zvlášť před Vánocemi. Z těch sedmi hodin jsme se doopravdy učili jenom tři, a i ty mě celkem bavily.
Když mám dobrou náladu, tak se nad vysypáním koše na koberec rozesměju. Když ne, mám chuť ty odpadky rozkopat všude kolem. I tak se dá poznat, jestli je mista opti nebo pesi.
Já jsem pro tuto půlhodinu určitě opti. Viděla jsem krásný film s ještě krásnějšíma titulkama (až někdy uvidíte Plavbu Jitřního poutníka, určitě si počkejte na závěr), ušetřila jsem devět korun a zítra ráno mě čeká písemka z chemie. No řekněte, kdo by s takovými zážitky mohl nemít dobrou náladu. Sešit čeká ve škole, takže to nebudu umět. Tím líp.
Veselte se.

Dobrý den, já jsem z průzkumu trhu

12. prosince 2010 v 16:56 | enterona |  Život v písmenech
Tato věta mi v paměti zůstane ještě dlouho.

(Aneb jak jsem se snažila vydělat si na cestu do vysněného Holandska.)

Schovám se do sněhových vloček

2. prosince 2010 v 19:44 | enterona |  Výkřiky
A budu šťastná.
Vlastně ne, jsem šťastná už teď. Jsem šťastná, protože nemám čas. Když totiž mám čas, nemám náladu.
Proto nejspíš na závěrečnou nebudu mít ani boty, ani šaty a půjdu nejspíš nahatá. Na brigádu půjdu v neskutečně ohavné sukni, protože jsem nic slušného nesehnala. Nesnáším kupování oblečení, ve kterém vlastně vůbec chodit nechci.
Konečně jsem dostala aspoň trošku vánoční náladu. Prvním impulsem bylo včera koupení lístku na vánoční ples, na který se těším tak moc, že to hraničí s šílenstvím. A už teď se těším, až budu třiadvacátého neuvěřitelně zklamaná.
Taky jsem ve včerejší sněhové kalamitě jela na trénink. Zimní bundu a kozačky jsem pečlivě ukryla do závěje, pozdravili jme myslivce a vyběhli. Půlku jsme vynechaly, byla nám zima, ale bylo to krásné. A úplně nejlepší pak byl večer, kdy jsem ležela v mikině a chlupatých ponožkách pod peřinou, pila horký čaj a dívala se na film.
A dneska jsme viděly, jak se poprvé rozsvítil (velmi trapný, malý a oplocený) zlínský vánoční strom. Zpívali nám k tomu koledy, poprvé ukázali primátora a slibovali punč, který nebyl. Dokonale vánoční.
Mám problém s dárky. A mnohem víc než ten samotný fakt mi vadí, že jsem schopna něco takového říct. Dávání dárků by přece mělo být z lásky, protože těm lidem chci něco dát. Jasně že chci. Jenže nevím co. A nevím, co chci já.
Teda, mám tisíc přání, ale devět set z nich nemůžu Ježíškovi napsat. Asi by se mi vysmál, a rozhodně by mi nepomohl. Jasněže všichni na světě nemůžou být šťastní a nikdy nebude všude mír.
Kéž by byl.
Já bych momentálně nejvíc chtěla mluvit s některými lidmi. Jenže vždycky chci nejvíc to, co nemůžu mít. Buď proto, že ty lidi nepotkám, nebo proto, že jsem tak blbá, a když je potkám, tak s nimi stejně nemluvím. Můžu se tisíckrát přesvědčovat, že to tentokrát dokážu, stejně si potom budu akorát vyčítat neschopnost. Moje pobláznění se totiž projevuje tak, že neustále vzpomínám, vymýšlím alternativní reality a vyhýbám se dotyčnému. A mám z toho akorát tak blbou náladu a zkažené přátelství.
Tak mi sakra řekněte, proč já to dělám? K čemu mi to je? Zamilovanost je mrcha. Poučení z chyb nepomáhá, bo je stejně akorát teoretické.
Nebudu mít děti, koupím si kočku. A pohádku o Popelce budu vyprávět jí.
Nebo ne. Koupím si slovenskou kočku a povím jí pohádku o Popelušce. To je hezčí.