Leden 2011

Nedokážu být sama

30. ledna 2011 v 22:35 | enterona |  Výkřiky
Na společnost se zvyká dobře. Až moc.
Od pátečního večera do dnešního odpoledne jsem seděla doma. Není to zas tak dlouhá doba, a přesto jsem měla pocit, že se zblázním. Už v sobotu ráno. Ale to jsem ještě svoji divnou náladu mohla svádět na velmi zneklidňující film Black swan.
Potom jsem se pustila do výroby trhacího kalendáře, což spočívalo v psaní čísel, jmen a dnů v týdnu na papírky. Hodně dlouho jsem poslouchala hudbu a motala z drátu zvoneček. Stáhla a zhlédla jsem The social network (a během sledování devětkrát zkontrolovala facebook). Taky jsem viděla deset dílů big bang theory a osm dílů himym. Vytáhla jsem úkol do matiky a aspoň nad ním zapřemýšlela (nevymyslela). Na šest papírů jsem narýsovala čtverečkovou síť. Schovala jsem rozházené oblečení do skříně. Obrázky a hudbu jsem konečně uklidila do správných složek počítače. Snědla jsem půlku balení těch nejlepších a nejnávykovějších karamelových sušenek. Šla jsem si popovídat s rodiči.
A nakonec jsem si musela uznat, že se prostě hrozně nudím.
Dneska odpoledne už to bylo tak k nevydržení, že jsem schovala druhý rádoby zvoneček, zavřela sekající se seriál, a šla jsem běhat. Zakázala jsem si vracet se domů dřív jak za hodinu. Tu hodinu jsem strávila na průlezkách, protože jsem byla líná utíkat.
Bylo tam hrozně krásně. Bílé stromy, bílá mlha, a nikdo kolem mě. Jenomže bylo minus moc stupňů a tak trošku jsem k těm kovovým trubkám přimrzala. A spadla jsem z totemu, protože mi nějak nedocvaklo, že asi bude klouzat.
Tak jsem si doma dala horkou sprchu na zahřátí, umyla jsem si vlasy, oblíkla pyžamo a hodlala pokračovat ve žracím a sledovacím maratonu. A pak mi zazvoní mobil, že mám prý přijít do čajovny. Jenom tak, zčista jasna. Hlavně že jsem se dopoledne ptala, jestli má můj milý čas, a bylo mi řečeno, že nemá. Šla jsem ráda.
Když mamka ráno odjížděla, říkala, že můžu kamkoli, ale do půl sedmé ať jsem doma. O půl sedmé jsem odcházela. A prošlo mi to. Úžasné.
Sice mám pocit, že jsem něco hrozně zkazila, ale to už je ten můj pesimismus (snažila jsem se kluky přesvědčit, že jsem optimistka, a oni mi to odmítli uvěřit. bů).
Jednou si snad uvědomím, že když někoho pochválím, tak to není ukázka slabosti. Nějak tak. Bolí bolí bolí.
Zase mám prsty od krve. Nepomáhají ani domluvy milého. Teď mám od krve i klávesnici. Jo, vím, jsem nechutná.
Ale to ta nuda. Prosím, nenechávejte mě příští víkend doma. Nehodlám si zvykat na samotu.
Nechce se mi spát. Chci aby bylo o osm hodin víc a já mohla jet do školy.
Hrabe mi nehorázným způsobem. Měla bych přestat sledovat ty seriály, přemýšlím v angličtině a nemůžu se toho zbavit. A do té školy se doopravdy těším.
Ale ne, neučím se ráda.

Jsem

29. ledna 2011 v 12:16 | enterona |  Já, enterona
Včera jsme ve škole uvažovali nad nejkrásnějšími komplimenty, které nám kdy byly řečeny. Zaujalo mě to. Přemýšlela jsem, jakými přízvisky mě kdy kdo nazval. A o ty nejmilejší (ne nutně v tom pořadí) se s vámi prostě musím podělit. Hehe.
A až o mně zas někdo něco řekne (nebo kdyby vás něco napadlo, dejte vědět), doplním. Baví mě to.

Jsem
zygota
nejhodnější
prase
hajzl
srab
tužka
nejlepší z nejlepších
pochodující mimořádka
zlatá potvora
sobecká mrcha
kuřačka
(budoucí) alkoholik
přesvědčivá
vožungr
nymfomanka
matematička
pravěká královna
univerzální žena
mor
strašidlo Hajula
yetti
příšera
jablečník obecný
hloupá holka
puritánka
slaměná sestra
super cool skvělá
lady Vodník
matematická děvka (počítám s každým)
chlastací parťák

A taky
čtyřicet loupežníků mě podvádí s alibabou
mám krásnej hlásek
chodím nahá po škole
všude vidím koule
mám špičatý zadek
válím se jak zdechlé prase
jednou umřu na nešikovnost
vypadám jak děleno

Projevuju opačné emoce, než cítím

25. ledna 2011 v 21:43 | enterona |  Výkřiky
(Prý. Něco na tom je, asi se za ně stydím. Jak kdy. Každopádně to není moc fajn pocit, zvlášť když vám to někdo řekne.)
Jachá.
Na facebooku jsem dneska od svých přátel četla v osmi provedeních, jak byl ten den mizerný. A snižuju se k tomu, že s nimi souhlasím. Protože nemůžu najít nějakou opravdu pozitivní věc, která by můj názor změnila. Od výtvarky po tělocvik, ve škole to byla hrůza. Tedy kromě přestávek a dějepisné čokolády. Ale to jsou maličkosti.
A po škole to bylo ještě divnější. Měla jsem odvoz, který mi vlastně k ničemu nebyl, a večer jsem šla na koncert. Zjistila jsem, že nepoznám všechny bráchovy spolužáky, díky čemuž jsem jednu holku omladila o dva roky. A vůbec jsem se necítila trapně.
V trolejbuse jsem potkala kluka, z něhož bych byla ještě před měsícem naprosto nadšená. Mluvila jsem s ním přesně dvě minuty (aneb od zastávky k zastávce) a bylo to fajn. Potěšilo mě to a nic víc. Jsem ráda.
Zároveň jsem zmatená. A chce se mi děsně spát.
Ještěže jsme včera měli už definitivně poslední taneční. Už nebudu přicházet domů v jedenáct večer (úplně mrtvá, ale většinou šťastná), dodělávat v polospánku úkoly a rušit své drahé rodiče.
A ani mi nebudou další den smrdět vlasy, kabát, boty, čepice, skříňka a já nevím co všechno. Nadávali jsme všichni. Ale klidně bych šla zas.
Bylo to úžasné, jak jsme se tak sešli před vchodem, dobrovolně se nechali demoralizovat a ani nešli nahoru. Poslední taneční jsem absolvovala bez jediného tanečního kroku. A byly asi nejlepší za celou dobu. Hlavně ten pocit - už můžu všechno zapomenout, už se nebudu ztrapňovat zoufalým poskakováním na podpatkách, nebudu sedět u stolu a okatě si přát, aby pro mě někdo přišel.
Jupí jou. Ani čtyřměsíční kurz ze mě neudělal kulturního člověka. Z čehož usuzuju, že zůstanu barbarem navždy.
Viděla jsem požár. Asi bych z toho měla být spíš smutná, ale když ono to bylo tak úžasné! Uprostřed zlína hořel opuštěný (dům? to přece nebyl dům!) objekt a hořel i strom. A přijeli hasiči. A chtěli jsme kytaru a zpívat u táboráku. Jsme hrozně morbidní. Tak jsme to šli radši zapít.
Neměla bych se sázet, zvlášť když jsem přiopilá. Taky bych při té sázce neměla odcházet a povídat si se spolužákem přes zeď na záchodě. Ale byla to sranda.
Přišel i můj milý a já jsem si chvilkami připadala jak největší pako na světě. A chvilkami jako nejšťastnější pako. Normální stav.
Hloupá holka. No jó.

Všichni máme IQ 100 a jsme nadržení

23. ledna 2011 v 22:11 | enterona |  Výkřiky
Pročítala jsem si skripta ze semináře (to zní ale pořádně vznešeně) z minulého týdne a tohle mě pobavilo. Je to odpověď na otázku Jak vypadá průměrný účastník kurzu? Na blbou otázku blbá odpověď. Průměrný účastník kurzu totiž neexistuje, ale kdyby byl, tak pro něj ten popis určitě platí.
O motivaci (což bylo téma) jsme se nedozvěděli vlastně skoro nic. Zato jsme se naučili zase o trošku líp troubit na roh, zpívat s kytarou a kouřit vodárku. S mlíkem je fakt dobrá. A na dobrou noc jsme si poslechli pohádku o dvou úchylných žabácích. Juch.
Týden uběhl, ani nevím jak. Byl krásný, bylo mi krásně. Průběžně se hádám s rodiči, ač většinu času trávím bez nich. Dostala jsem domácí vězení a před jeho skončením jsem vlastně doma vůbec nebyla. K narozeninám jsem dala nejchytřejšímu milému hlavolam pro nejchytřejší, který však zjevně nelze vyřešit. Věřím, že jsem neurazila jeho ego.
V rámci mého filmového vzdělávání jsem viděla Forresta Gumpa. Jo, je to jeden z nejkrásnějších filmů. Ale možná to tvrdím jenom kvůli tomu s kým jsem ten film viděla.
Jsem děsně snadno ovlivnitelná.
Nicméně nezapomínám trénovat. Po naprosto zabijáckém středečním nočním (kdy sněžilo, takže jsme nic neviděli, bylo mokro a listí opravdu klouzalo, padala jsem po každém desátém kroku, nebavilo mě to, ale protože jsme neměli pořádnou mapu, nemohla jsem to zabalit v půlce), trošku flákacím pátku (koukání se na florbal vyhrálo nad několika kilometry v zimě) a nejvíc zabijácké sobotě (uběhla jsem tisíc sto kilometrů, hehehe), mám na nohách o zase o mnoho víc šrámů. Těším se na poslední taneční, pak už mi to bude úplně jedno.
Smysluplný odstavec, viďte.
Můj život je vlastně nudný. Aspoň na popis, já se samozřejmě bavím dobře. Jenže jsem buď ve škole, na tréninku, doma, nebo někde pryč. Čas strávený s milým nedokážu správně vylíčit. A je zatraceně těžké na něj nemyslet i jindy, takže se na máloco soustředím. I tento článek je asi děsně ubohý.
Ještěže ve škole prospívám. Mám přes sto procent z matiky a informatiky. Jsem mega dobrá, gympl je pro lamy. (A já jsem jednou z nich.)
Ráda se chlubím hloupostmi.
Veselte se.

Pavouk tě vidí

13. ledna 2011 v 21:40 | enterona |  Výkřiky
Má totiž jeden až čtyři páry očí. A nikdy nevíte, kde je má umístěné.
Včera bych ještě tvrdila, že nový rok nemá chybu, ale dneska se těch chyb nakupilo nějak moc. Byl to opravdový fujden, typický čtvrtek třináctého.
Ranní zaspání a déšť. Dvě přepadové písemky, které mi nejspíš zkazí vysvědčení. Aspoň jsme si zas jako třída měli co říct a na co společně zanadávat. K obědu knedlíky se zelím, naštěstí tisíckrát chutnější než pondělní nudle s perníkem. Čtyři hodiny učení a odchod ze školy o půl čtvrté. Zhatění plánu návštěvy knihovny a půjčení si povinné četby. Pro jejich katalog prostě neexistuje žádná kniha Opilý koráb.
Všechno je špatně.
A co jsem udělala, jakmile jsem přišla domů? Pustila jsem si Něco z Alenky. Tedy film pro děti (možná), který mi vskutku zvedl náladu svým bezbřehým optimismem s králíkem vylézajícím ze šuplíků, ponožkovými housenkami a rohlíkem plným hřebíků. A Alenkou, která je stejně hloupá jako všechny Alenky před ní i po ní. Zase se zmenšila a nechala klíč na stole. Tu scénu hrozně nemám ráda.
V půlce jsem to vzdala, zhasla jsem světlo a usnula. Na pět minut. Přišla mi sms. Ignorovala jsem ji, spala jsem dál. Na pět minut. Přišla máma, vzbudila mě a vynadala mi, že večer chodím moc pozdě spát.
Stejně jsem pořád nejšťastnější na světě.
Za poslední článek se omlouvám a zároveň moc děkuju za všechny reakce. I díky nim jsem se uklidnila. A dopadlo to líp, než jsem si kdy představovala. Pořád je to tak trochu vtipné, nejisté a občas si připadám hloupě, ale jinak je mi báječně.
Můj milý je milý.

Klepu se jak feťák v posledním stadiu

8. ledna 2011 v 21:30 | enterona |  Výkřiky
Jsem... v lese. Slušně řečeno.
Proč se sakra neumím vyjadřovat? Za pět z češtiny bych měla dostat. Nebo ze společenských věd, to je jedno.
Nejsem upřímná a nejradši hraju na schovku.
Neumím vyjadřovat emoce. Lžu. Jsem hloupá. Nechávám iniciativu na ostatních, protože jsem... Ano, jsem srab. Už zase, fix!
Brečela bych, ale po včerejšku nemám slzy.
Přišla jsem domů a z představy jídla mi bylo na blití. Ze mě mi bylo na blití.
Budete se mě ptát, co se děje? Řekla bych vám to nejraději teď. Potřebuju se vykecat, a to jsem zrovna došla z čajovny. A nikdo není na příjmu...
Zítra budu celý den jenom s rodiči. Zblázním se z toho. Předsevzetí nehádat se s nimi jsem vydržela přesně šest dní. Jestli to tak bude dál, tak očekávám šedesát jedna hádek za rok. Tralala.
Chci. Moc. Asi vím co, ale pořád nevím jak.
Poslední nevím jak dlouhou dobu si každý den říkám, že jsem hloupá. Taky si říkám Pššt!, když myslím na věci, které si zakazuju.
Kdybych si to dovolila, bylo by to lepší?
Samozřejmě žádné tišení nepomáhá. Je to ještě horší, než když jsem se celý den ujišťovala, že nebrečím, až jsem nakonec nemohla přestat plakat.
Jsem zvláštní člověk. Zajímavý. Neodhadnutelný.
Prý.
Je to moc špatné?
Mám šestnáct. Nejlepší rok života. Měla bych se snažit, aby opravdu byl.
Přeháním. Jako vždycky.
A neměla bych to pouštět na veřejnost.

Potřebuju slunce

4. ledna 2011 v 20:24 | enterona |  Výkřiky
Tak ať se mi neschovává a nezatmívá se. Všeobecné fámy mi dnes zakázaly se na slunce bez brýlí dívat, a beztak už pomalu v poledne vypadalo, že zapadne. Fňuk. A neměli jsme fyziku, takže nás nikdo nevzal do hvězdárny, takže jsem neviděla to úžasné zatmění. Na fotkách vypadá prostě jako měsíc někdy v dorůstání. Asi se podívám na oblohu v noci, však co.
Zatím je nový rok naprosto dokonalý. Včera jsem byla sice ve škole naprosto mimo, ale koho nějaká škola zajímá. Snad hodinu a půl jsme byly v knihovně a objevily jsme spoustu hrozně vtipných knížek. Nakonec jsem si nepůjčila nic o hledání partnera, ale mám doma příručku Jak poznat kamarády a udržet si je a už třetí učebnici nizozemštiny.
A něco vám řeknu, chcete? Ik ben hier. Ik je horen. Wie is daar? Plodím věty, které dávají smysl, v jazyce, který je nesmyslný. Nejsem úžasná?
Jo, hrabe mi. Kdybych mohla listí hrabat hlavou, vydělala bych si tím už pěkné prachy.
A večer jsme měli nejlepší taneční. Konečně jsem si nemusela připadat poníženě při žádání o půjčení partnera, protože jsme měli poprvé více kluků než holek. Tak jsem celý večer tančila a partneři se u mě sami střídali. A jednou se i hádali, jachachá.
Víte, jak se dneska řekne to nudné Smím prosit? Doprdele, pojď sem.
Byla to úžasná změna. Pak jsme se prošli po krásném večerním zimním zlíně a kupodivu trefili do správné hospody, kde nám nechtěli prodat pivo. Ale prodali. Heč.
Dnešek byl tak nějak vtipný od začátku do konce. Hodiny utekly rychle (strategie nevnímání výkladu je pro rychlejší běh času velmi vhodná) a za neplánovanou čajovnu jsem ráda. Jen už nikdy nevyberu skořicovou vodárku, když jsem nachlazená.
Chybami se člověk učí. Prý.
Momentálně si připadám, jako kdybych něco prožívala znovu. Svět se opakuje. Není to deja vu, je to... divné. Zatím příjemně. Ale bojím se, že žádné poučení se z chyb není, že přijdou nové chyby a zničí to úplně stejně. Nechci se zkazit, ale budu to očekávat každým dnem. Většinou jsem optimista, teď asi ne. Tohle není ani ten realismus, tohle je prostá hloupost.
Bojím se. Sama sebe?
Nejspíš.
Koho taky jiného?

Zamknu svoje srdce a sežeru klíč

1. ledna 2011 v 21:37 | enterona |  Výkřiky
Myslím, že je to nejlepší předsevzetí, jaké si můžu do nového roku dát. Akorát moje srdce nemá klíčovou dírku, takže to beztak nebude fungovat. Vlastně jako každé jiné předsevzetí.
Jsou to jenom slova. Ale co je víc?
Skvělé vánoční prázdniny jsme téměř zakončili skvělým silvestrem. Jenom co jsem vylezla z domu, obtěžkána spoustou jídla a pití, věděla jsem, že bude nejlepší, jaký jsem kdy zažila. Od rána jsem se smála a usmívám se doteď.
Zařídila jsem si putování po kamarádech, a tak se mi nakonec podařilo jakž takž se rozdvojit. Jsem prostě dobrá, né? Akorát ten noční přesun byl divný. Jeli jsme s opilým řidičem trolejbusu. Ale dojeli jsme.
Moc jsem nepila (ale zkusila jsem Absint! a větší hnus neznám) a nepřipadala jsem si moc mimo. Otázkou je, jak jsem se chovala doopravdy. Když jsem řekla, že kecám hlouposti, bylo mi to odsouhlaseno. Sakra.
Už jsem klesla tak hluboko, že ručník s sebou na spací akce nezapomínám, ale schválně si ho neberu. Nepředpokládám, že bych se umývala. Chí. Jsem prase. (A mám divné vlasy, špičatou prdel a další čtyři věci, které si nepamatuju.)
Vyřešily jsme tu životně důležitou otázku, zda jíst okurky se šlehačkou nebo s rumem. Pokud vám chutná rum, tak je klidně zapijte rumem, ale jinak jsou se šlehačkou bohužel lepší. A když do šlehačky namočíte okurky, které předtím naložíte do rumu, tak je to fakt vynikající. Akorát vám nejspíš bude lehce nevolno. Pokud vám to tedy bude chutnat a sníte toho hodně.
Rok 2010 začal dobře a skončil ještě líp. A jaký byl uprostřed?
Kolísavý. Líp to vyjádřit nedokážu.
Uvědomila jsem si dost dost důležitých věcí
- i když jsem introvert, že většího neznám, potřebuju lidi
- poznala jsem spoustu úžasných
- asi chodím ráda do školy
- a zároveň škola není moc důležitá, proto je důležité si ji užít
- totéž o životě. smysl života ještě nikdo nenašel, nemá tedy smysl jej hledat. tak se radši bavme
- ačkoli můžu svoje rozpoložení ovlivnit, přece jen to nejde vždycky
- za depkaření si můžu akorát tak sama
- štěstí je strašně snadno zničitelné, a proto bych si měla svojí momentální nálady vážit
- taky si jí hodně vážím
- možná bych se měla snažit aspoň trochu poslouchat rodiče a nebýt drzá
- přece jenom musím někde bydlet a doma je to nejjednodušší
- někdy je sakra těžké vyhovět všem
- ne vždy je špatné býti sobcem
- největší strach mám z těch nejhloupějších věcí a občas ani odvaha nezachrání situaci
- spánek je vcelku potřebný
Tak nějak zhruba. Víc mě toho nenapadá, je mi divně, právě jsem byla probuzena a umírám žízní.
Co s novým rokem? Má škaredější číslo, než ten předchozí, ale to určitě neovlivní jeho zábavnost. Já chci mít úsměv na tváři, vždy a všude.
A totéž přeju vám.