Únor 2011

Kéž by se budík navždy odmlčel

21. února 2011 v 18:28 | enterona |  Výkřiky
A já mohla navěky spát. Spát. Spááát.
Víte, ono je to tak krásné, když můžete spát. Žádné problémy s usínáním. Žádný budík. Žádné povinnosti.
Včera jsem se ráno vzbudila a usoudila jsem, že je mi moc špatně na to, abych vstala a šla plavat. Tak jsem usnula znovu, tentokrát místo medvídka svírajíce v ruce mobil. (No co, potřebuju něco držet, abych nebyla nervózní.)
O něco později jsem se probudila znovu. Posnídala jsem. Šla jsem znovu spát. Probudila jsem se na oběd. Šla jsem znovu spát.
Fajn, tady idylický příběh končí, neboť už jsem znovu nevytuhla, ale namísto spánku jsem si pustila film.
A dál? Film skončil. A já jsem zase usnula. A vzbudila jsem se až na večeři.
Potom už jsem si zakázala zalézt znovu do postele. Protože prostě čtrnáct hodin spánku denně stačí.
Stejně nechápu, jak se mi to povedlo. Většinou se budím nejpozději v devět a večer se zase převaluju hodně dlouho, než upadnu do říše snů.
Denní sny jsou stejně lepší. Zdálo se mi, že jsem žába. Nádhera. Kvákala jsem a uměla jsem plavat a žila jsem v rybníce. A taky jsem (už jako člověk) kupovala brambůrky, mluvila s osobou, která se teleportovala, a ujel mi poslední trolejbus domů. Všechno dávalo smysl a souviselo spolu.
No jo, já vím, měla bych vám přestat popisovat sny, nebo si o mně ještě pomyslíte, že jsem cvok. Což by vás jinak určitě ani nenapadlo.
Chm. Víte, co je na tom celém nejlepší? Denní spánek je jedním z příznaků mojí nemoci. Nedokážu dobrovolně ležet v posteli a nedělat nic, jenom přemýšlet, jindy, než když je mi doopravdy blbě. A taky za žádných jiných okolností nepiju čaj po litrech.
Takže až někdy nebudu chtít jít do školy, vlastně mi stačí, když si lehnu a budu pít čaj. Rodiče si budou myslet, bůhvíjak nejsem nemocná.
A nezjistí ani, jestli mám teplotu, protože jsem rozbila teploměr.
Dobře jsem to naplánovala, no ne?

Maličký problém je v tom, že jsem vlastně vůbec nechtěla zůstat doma. Chtěla jsem jít plavat, vrátit se na oběd a odpoledne zase zmizet z domu. Dneska jít do školy. A na trénink. A tvářit se zdravě.
Proč vždycky dělám to, co nechci?

Zhýčkaná pohádkami

16. února 2011 v 23:19 | enterona |  Výkřiky
Naprosto totálně.
Život není pohádka. Život není hra. Co je to život? Nevíme.
V magazínu byl k valentýnu článek, kde psaly děti, co je to láska. Většinou nic moc, ale občas to bylo i zajímavé. Nicméně. Málokdo ví, co je to láska, ale všichni víme, co si pod ní představit. To, co nám servíruje společnost.
Jsem paranoidní. Velmi. Stydím se za to (a proto vám to potřebuju říct).
Himym je doopravdy návykový seriál. Snídám u něho, obědvám, usínám. Za necelé tři týdny jsem zhlédla necelé tři řady.
A zjišťuju, že bych se měla začít dívat na české filmy a seriály, nebo se už vůbec nebudu umět vyjadřovat.
O čtení už ani nemluvím. Kromě blogů a časopisů nečtu nic. Tedy, mám rozečtenou knížku, už od vánoc a už měsíc jsem ji neviděla. Zato jsem si teď půjčila povídky malostranské a jsem rozhodnuta si je přečíst.
Zatím se to projevuje tak, že na ně obdivně koukám, když leží na skřínce.
Málem jsem je vůbec neměla. Katalog knihovny tvrdil, že tam mají snad dvacet vydání. Prošla jsem všechny regály, kde by mohly být, a neviděla jsem vůbec žádnou nerudovu knížku. Udělala jsem to znovu. Vzdala jsem se a poprosila knihovnici, jestli by mi neporadila, kde mám hledat. Vstala, přišla k regálu, vzala první knížku, kterou viděla a svými nadpřirozenými schopnostmi ji přetvořila v povídky malostranské. Jinak si to nedokážu vysvětlit.
Moje úžasná teorie o tom, jak moje podvědomí už vyčerpalo všechny náměty na noční můry a budou se mi proto zdát jen pěkné sny, bohužel vůbec nefunguje. To už tak teorie dělají, mršky neposlušné.
Nejhorší bylo, když jsme umírali hladem, v košíku jsme měli jídlo, ale někdo nám zakázal ho jíst. Ve snu tomu prostě věříte.
Dneska jsem v trolejbuse dostala pohlavek. Taky docela děsivý zážitek. Seděla jsem, pán mě praštil, vykulila jsem oči, on se omluvil a já byla v šoku ještě další dvě zastávky.
Mám hroznou chuť jít teď večer ven. Jenže... co tam. Ale už zase voní vzduch. A svítí hvězdy. A velký vůz je naopak.
Asi naboural, chudák.

Společnost nás svazuje pevnými pouty

14. února 2011 v 22:53 | enterona |  Výkřiky
A je hrozně krásné se na ni občas vykašlat. Jen to většinou nejde.
Jarní prázdniny jsem si prodloužila o dva dny nemoci. Takže mám teď pocit, že už to volno přece bude končit, když jsem tak dlouho doma. Naštěstí je vážně teprve pondělí, což slibuje ještě spoustu dobrých dní. Jupí. Tentokrát se do školy netěším.
Dneska jsem zažila nejkrásnější valentýnský den (ale kdyby měl svátek kdokoli jiný, pořád by to bylo stejně úžasné). A včera nejkrásnější věnceslavský (tady je to jméno mnohem důležitější).
Jo, dělaly jsme tři kotrmelce na náměstí. Takové šílené nesmyslné akce musíme pořádat častěji. Mrzí mě akorát, že jsem ten foťák měla vybitý, a tudíž to nemáme zdokumentované. Ale aspoň je důvod to příští rok opakovat. A řekneme to více lidem a bude z toho větší událost než pouštění růžových lampionů štěstí, které prý zapálily nějaký barák. Chachá.
Poslední dobou nějak ráda dělám kotrmelce. Nejdřív ve vestibulu školy, teď na náměstí... kam půjdu příště?
Hehe. Mám nápad. Uspořádám soutěž. Jaké je nejšílenější místo, kde jste schopni udělat kotrmelec? Rozmyslete si to a dejte vědět, jestli se chcete zúčastnit. Jachachá. Odměny budou velké. (Asi tak posměch přítomných diváků.)
Opravdu bych potřebovala přednášku o plánování, organizování a využívání času. Nejde mi ani jedno. A vlastně pochybuju, že by to nějaká přednášla spravila. Ale za pokus by to určitě stálo.
Taky bych měla podstoupit odvykací kúru od závislosti na karamelových sušenkách. Neznám nic dokonalejšího, zvlášť když k nim jím banán. A jsou fakt návykové. Nedokážu existovat vedle otevřeného balení bez toho, abych ho celé snědla. Hrůza.
Rozbila jsem první teploměr v životě. Vždycky jsem se toho hrozně bála (vždyť rtuť je jedovatá!), ale vůbec to nebylo strašné. Nádhera. Kov v tekutém stavu, no jo. A fajně by se s ním hrály kuličky.
Doufám jen, že se neotrávím. Otevřu okno a budu pro změnu doufat, že nezmrznu.
Víra je silná věc.
Určitě se mi dneska v noci nebudou zdát škaredé sny. Moje podvědomí už určitě sbírku nočních můr vypustilo celou a bude mu zas chvilku trvat, než nějaké nachytá. Do té doby chci klidně spát.
Děkuji.

Endorfiny jsou svině

10. února 2011 v 18:13 | enterona |  Výkřiky
Dilatace času taky. Ale teď bych obojí potřebovala.
Včera byl naprosto božský den a utekl moc rychle. Dnes je mi celkem špatně. Velký Někdo to asi bere jako pomstu a nechává mě, abych si to pořádně užila. Ze školy jsem prchla (potom co jsem tam objímala záchodovou mísu, což je činnost, kterou jsem ve škole nikdy dělat nechtěla), jenže táta nebyl v dosahu a v trolejbuse jsem se málem sesypala (fakt příjemný pocit, když víte, že potřebujete na vzduch, ale k další zastávce se prostě dostanete až za dvě minuty a vůbec nic s tím nemůžete dělat). A tak jsem šla pěšky. A kupodivu i v pořádku došla.
Asi pět hodin jsem spala a je mi lépe. Třeba se budu cítit skvěle i příští hodinu a budu moct jít do divadla.
Zdál se mi hnusný sen o tom, jak jsem zaspala večerní představení. Měla jsem tam jít s milým a protože jsem spala, nedala jsem mu vědět o tom, že nepřijdu, a on mi to pak hrozně vyčítal. Říkala jsem si, jaká je blbost, že bych mohla zaspat divadlo. Už mi to tak absurdní nepřipadá, ještě chvilku spát a taky bych měla po zábavě.
Už jsem přišla o písemku a určitě úžasnou přednášku o české republice. Chjo.
Nikdy se nelíbejte s někým, kdo o dva dny dřív zvracel. Pokud nejste bulimička, které by to nevadilo. I když možná je to přijatelný trest za lehkovážnost. Na nevolnost zapomenu, dobré věci si pamatuju lépe.
Dělám přesně to, co jsem vždycky odsuzovala. Včera jsem se vykašlala na trénink a navzdory domluvě ani nedonesla světla. Světel na nočních není nikdy dost, ale já si klidně dovolím dvě si syslit doma. Jsem hrozná. A trenérka mě zabije. Nemám totiž rozumnou výmluvu, a už se ji ani nesnažím vymyslet. Jachachá.
Nicméně možná je můj prohřešek lepší, než nedojít na zápas ve florbale, když máte chytat. Kdyby milý neprovokoval a neřekl, ať ho přesvědčím, že nikam nechce jít, všechno bychom stihli a nikdo by se na nás nezlobil.
A víte o je nejhorší? Je mi to úplně fuk. I to, že jsem měla být do sedmi doma a v sedm jsem se pořád válela doma úplně jinde. Pokud to prý udělám ještě jednou, mám zaracha.
Zamilovanost je mrcha. (Krásná, lákavá.) A děsně nelogická.
Kašlu na to, jestli v divadle pobliju člověka před sebou. Jdu.

Drátem si propíchni prst a pak mi řekni, co je to bolest

8. února 2011 v 15:39 | enterona |  Výkřiky
A zkus se zamyslet, jestli je fyzická horší, než psychická. Já jsem zjistila, že nejhorší bolest je vždycky ta momentální, protože je jediná opravdová.
Život je jenom o pocitech. Když vyhrajete v loterii, víte, že se stalo něco dobrého, protože máte radost. Když vás vyhodí ze školy nebo z práce, nejspíš to nebudete považovat za životní úspěch.
Nejspíš. Nebo se můžete rozhodnout tvrdit, že to bylo to nejlepší, co vás kdy potkalo. Bude to lež, když tomu budete věřit?
Co je lepší, upřímnost, nebo trošku falešné štěstí?
Vždyť na naivitě je hrozné akorát to uvědomění si pravdy... Jinak je příjemná. Určitě víc, než nesmyslné obavy. To pak jen depkaříte a vůbec k ničemu to není. Kdybych dokázala měnit náladu podle sebe, byla bych ten nejšťastnější člověk na světě. Chtěla bych to umět.
To jen tak, moc uvažuju. Ale filozof ze mě nikdy nebude, protože mě lidi neposlouchají. Chachá.
Jo, to je jeden z důvodů, proč sem píšu. Přemýšlela jsem nad tím, když tento blog objevil další z lidí, kteří o něm nikdy neměli vědět. (Ná na ná, chtěl o sobě najít nějakou poznámku, tak tady ji má. Ať je pořádně slavný, hehe.) Je to dobré místo, kde se dá vykecat. Můžu si myslet, že to lidi rádi čtou. Beztak svoje články čtu nejraději já. Vlastně je to můj osobní deníček, který je čirou náhodou zpřístupněný všem. Kdyby o mně chtěl někdo zjistit úplně všechno, stačilo by mu přečíst veškeré články. Trvalo by to pěkných pár hodin, ale obrázek mé osoby by byl dokonalý. Za ty roky se tu o mně nakupilo dost informací.
Což, ano, může být chyba.
Doufám, že není. Ostatně, proč by to někdo četl? Teprve až jednou budu známá osobnost, získá tento blog pořádnou cenu. A já budu.
Checht.