Březen 2011

Svět se hroutí

30. března 2011 v 21:32 | enterona |  Výkřiky
Moje nejčastější věta za poslední asi dva týdny.
Neberte mě vážně, ale na druhou stranu se zamyslete. Co jiného může znamenat
- zemětřesení v Japonsku
- tsunami v Japonsku
- únik radioaktivity
- komunisti chtějí vyslovovat nedůvěru české vládě
- v Libyi se pořád ještě nedohodli
- Kaddáfí má choleru a lebka mu vylézá ven (a na uniformě se mu tvoří barevné čtverečky)
- dvanáctiletá holka porodila dítě
- už několik měsíců jsem neslyšela nic o amerických reformách
- ve zlíně se rozbil trolejbus
- projevuje se nízká inteligence společnosti
- více než 60% občanů neví, co jsou podílové fondy
- penzijní připojištění si může založit osmnáctiletý student
- na náš gympl dorazila buď ekonomická krize, nebo všeobecná debilita
- vyhodili mě z autorského klubu
- lidi se při cestě do práce mračí
- moji blízcí jsou nemocní a polámaní
- je období rozcházení (zase)
- nemám milého
- přes všechny předchozí body se stále směju
- začínám se doopravdy bát o vlastní duševní zdraví
Lidi si vůbec ze všeho dělají legraci, z katastrof asi více než z obyčejných strastí.
Dneska mě všichni litujou a tváří se smutněji než já. Jsem jim za to hrozně moc vděčná. Vypadají, že jim na mě záleží. Děkuju.
Černý humor není špatný. Ti, co jsou momentálně nějakým neštěstím postiženi, by asi nebyli rádi, kdyby zjistili, že se jim smějeme, ale aspoň to znamená, že o nich víme. Zajímáme se o to. Soucítíme s nimi. K čemu jim to je? Ty vtipy aspoň pobaví.
Svět se hroutí, ale nezhroutí se. Na to je příliš hrdý.
Ale měli bychom mu pomoct. Nejen smíchem a veselou náladou, kterou vyvažujeme všechen pláč a smutek.
Konejte dobré skutky!
(Ale debatu o tom, co je to vlastně dobrý skutek, si necháme na jindy.)

Lžu o lžích

27. března 2011 v 20:05 | enterona |  Výkřiky
Milý mi řekl, že jsem lhářka. Protože mi o chvilku dřív řekl, že jsem roleta, nemohla jsem ho brát vážně.
Ale když se zamyslím... jsem. I tak, prosím, věřte mi. Lžu jenom když mám důvod nebo když se bojím.
Zase jsem nestihla rozplynout se nad minulým víkendem. Tedy, dovolte: byl fajn.
Při cestě na závody jsme se rozhodli, že na ně vlastně nechceme. Donutil nás k tomu sníh, nadměrný náklad, neskutečný řidič, morální úpadek (naší) společnosti a bezedné kelímky v kfc. My za to vlastně vůbec nemůžeme. Ale jako recese na recesi to bylo vtipné. Spali jsme u lidí, které jsem neznala, a připadalo mi to naprosto normální. Měli kocoura. V domácnostech s kočkami je vždycky příjemněji.
Další dny už jsme se bohužel běhání nevyhnuli. Někteří jsme si dokonce zaplavali v ledovém potoce.
I v lázních často nadávám, že je mi zima, doma se sprchuju téměř vařící vodou. U prvního potoka, který jsem v lese potkala, jsem dlouho váhala, kde ho mám brodit. Přeskočit nešel. Byla jsem mokrá po kolena, další vodní rýhy už jsem moc neřešila. A pak jsem se v jednom rozvodněném potoce, v němž byl ještě led, málem utopila. Leknutím jsem nemohla dýchat. Zato jsem hned začala mávat rukama - a pak že reflexy časem vymizí.
Škola mě občas doopravdy baví. Nejlepší je výtvarka, ale i dějepisy stojí za to. Konečně jsem na otázku Kdo chybí? mohla beztrestně a zcela vážně říct, že . A taky miluju, když mávám na rozloučenou spolužákům, které ještě několik hodin čeká. V pátek jsem dokonce mávala z auta všem těm chudákům chodcům. Jachachá.
Ale možná bych se mohla přestat flákat. Nejenže to neumím (zmeškala jsem úžasnou oslavu narozenin naší třídní), ale taky mám více než čtvrtinovou absenci v matematice. A to se mi vymstí.
V pátek jsem tátovi před odchodem na trénink odsouhlasila, že pak půjdu rovnou domů. Po zabijáckém běhu a ještě zabijáčtějším fotbalu (s nafukovací pannou uprostřed pole), kdy jsme místo do míče kopali sami do sebe, jsme se přesto rozhodly navštívit hospodu. A nelitovala jsem. Kdybych šla kamkoli jinam, asi bych byla smutná. Takto jsem byla akorát další ráno děsně unavená, neboť jsem vstávala v pět. Fuj.
Naštěstí jsem se ve žlutém autobuse cestou do Brna stihla probrat. Na internetu nám slibovali film Ať žijí rytíři, průvodkyně nám tvrdila, že se budeme dívat na Rozpuštěný vypuštěný, a nakonec pustili Kung-fu Pandu. Navíc s námi jednali jako s dospělými nad 26 let (teda jednali s námi normálně, ale platili jsme víc). Málem jsem se urazila, přece nejsem tak stará. Ale za to báječné černé kafe bez cukru (divně se na mě dívala, pche) jsem jim to odpustila. I to, že do mě ta ženská vrazila pokaždé, když procházela kolem. Jakože tam chodila pořád.
S mými hodně bývalými spolužačkami jsme probloumaly kus Brna (konečně jsem se podívala do centra a zjistila jsem, jak vypadá Špilberk) a dostaly se až na fakultu informatiky. Účastnily jsme se Intersoba. Vřele doporučuju, báječně jsem se bavila celý den. Jen na konci jsem už byla děsivě unavená, uchozená a upřemýšlená.
Ale nebyly jsme poslední, a to se cení. Už vím, jak se pozná uvařené vajíčko od syrového (někteří s nimi točili, jiní čichali, nám stačilo zjistit, že je jedno nakřáplé). Když svítíte na červenou fixu zavřenou v krabici od bot červeným světlem, je na černobílém monitoru světlá. Paovce doopravdy existuje (tohle jsme prohlásily za největší úspěch dne). Pneumatika je prý úplně to samé jako šálek od čaje (a věřte nebo ne, je to pravda, na oboje potřebujete maximálně sedm pastelek - a proto má země tvar koule, aby se lépe dělaly mapy). Kdybyste chtěli udělat společnou fotku úplně všech lidí, vešli by se do pelhřimovského okresu. Život je hra. Buňka s méně než dvěma sousedy umírá na osamělost.
A tak. Dokonalé to bylo. Navíc - u některých lidí je úplně jedno, jak dlouho jsem je neviděla, pořád jsou stejně báječní.
Dneska se spokojeně flákám a přestávám se bát zítřka. A poslouchám Tomáše Kluse a přemýšlím, koho za tuhle nákazu uškrtit. A viděla jsem Gympl. Nechápu, kde pro ten film vzali inspiraci. Jestli jsou v Praze fakt takové školy, jsem hrozně ráda, že bydlím ve Zlíně. Což jsem vlastně i tak.
Buďte veselí veselí veselí. Co nejvíc.

Chce se mi smát

16. března 2011 v 21:30 | enterona |  Výkřiky
CHa cha cha cha cha chachachachacha.
Nejenže se mi chce, já se rovnou i směju.
Uznávám, jsem lehce opilá. Očekávám, že se mi můj milý bude příštích pár týdnů smát. Momentálně je mi to úplně jedno.
V pondělí jsem byla na sportovní prohlídce. Od té doby se chlubím, jak velkou mám kapacitu plic (často kouřím vodárku, nehraju na flétnu a téměř neběhám, a přesto moje plíce přijmou čtyři a půl litru vzduchu. Nejspíš to není moc, ale nemám nic jiného, na co bych mohla být tak hrdá), a tvrdím, že jsem najela na trénovací režim.
Po pondělním odpočinkovém tréninku jsem téměř nemohla chodit, a po úterním plavání jsem téměř nemohla chodit ještě víc. Tralala. Ale dneska pršelo a kamarádka slavila narozeniny. Prostě jsem nemohla jít v noci do lesa.
Ještě v poslední školní hodině jsem prohlašovala, jak je svět plný katastrof. (Za čímž si tedy pořád stojím - japonsko poznalo snad všechny zemské hrůzy, dneska našli mrtvé tělo aničky a ještě ke všemu nakonec nepojedu do holandska. Bů.) Pak se ale vše k dobrému obrátilo - měla jsem pizzu, vypila jsem flašku malinové vody (ano, vody bez k, přísahám!), vyrobila jsem pár drátěných pružinek a ověřila jsem si, že milého maminka se opravdu vždy domů vrací v té nejméně vhodné chvíli. Ale co už.
A svatý petr vyslechl má přání, zapršel a nechal mě jít do hospody. A měla jsem pivo. Heč. A celou dobu jsem byla ještě jakž takš v pohodě, ale pak jsem utíkala na trolejbus a ječela na jednoho účastníka, ať uhne, a pak se mi celou cestu domů točila hlava. Fajn pocit. A měla jsem sluchátka v uších a nahlase jsem se smála. Ale nevadilo mi to. Nikoho jsem koneckonců nepotkala a sama jsem se přes hudbu taky moc neslyšela.
Mám pocit, že jsem teprve teď (v šestnácti letech, jednom půroce a třech dnech) došla do puberty. Kašlu na školu, lžu rodičům, neplním žádné povinnosti ani sliby, poznávám spoustu dobrých lidí, raduju se z alkoholu, domů se vracívám docela pozdě a jsem neustále relativně veselá.
Neplatí to vždycky, samozřejmě. Dneska jsem třeba ve škole dávala pozor. A taky jsem seděla s nohama na stole.
Jak kdy, víte...

Unikátní jako všichni kolem

13. března 2011 v 20:46 | enterona |  Život v písmenech
Tak jak se vám líbí baťovské půldomky?
Tyto? Vždyť jsou to jen červené kvádříky, co na tom vidíte?
Ale no tak se na ně pořádně podívej, vždyť jsou krásné.
Jo, tam ten je unikátní jako všechny kolem.

Velmi nepřesné a navíc kurzívní překlad. Ale bylo to echtovní!