Duben 2011

Kapky nocí II.

26. dubna 2011 v 20:24 | enterona |  Básničky
(Kapou hezky popořádku.) Víte, často nemůžu spát. A co lepšího se dá v noci dělat, než hrát si na skládání básniček?
Patří k sobě a přece je každá zvlášť.

Dívám se přes růžové brýle

22. dubna 2011 v 23:25 | enterona |  Výkřiky
Svět je hned ještě krásnější.
Píšu si články sama pro sebe. Je to relativně zábavné. A navíc můžu psát cokoli, protože mě to vždycky bude bavit číst. Jachachá. Takže jsem vlastně ráda, že to nikdo nečtete.
Zato můj článek na stránkách naší školy si přečetlo už sedm set lidí a pochválili mě za něj dva učitelé. Nepochopím. Kamarád má pravdu, že jsou to žblepty.
V angličtině jsme posuzovali pravdivost výroků - Krávy žerou myši. Banán je červený. Láska je víc než peníze.
S prvními dvěma jsem se sice snažila souhlasit, ale nikdo mi na to neskočil. Kdežto ten třetí je asi pravdivý. Za peníze si lásku nekoupíte, ale láskou můžete získat peníze. Takže umět milovat je asi důležitější než vydělávat prachy.
Už první den prázdnin odpoledne jsem se k smrti nudila. Možná jsem přece jen měla jet na soustředění, ač kašlu a není mi nejlépe. Když mi bude blbě doma, je to horší, než když je mi blbě někde jinde. To si musím příště uvědomit.
Ale nakonec to není tak strašné. Opalovala jsem se na terase, umyla jsem okna a smažila jsem palačinky. Typické prázdninové činnosti.
Taky jsem roztřídila mapy za poslední rok. A naučila jsem se krmit koně! Jsem prostě dobrá, no. A na dně šuplíku jsem našla perníkovou medaili. Nejspíš pěkně prastarou, neboť už jsem dlouho nic nevyhrála. Asi ji radši nebudu jíst.
Už jsem se registrovala na cteni-pomaha.cz. Je to úžasné. Dala jsem svou virtuální stovku kuřeti, snad pomůže. A nejvíc mě pobavilo, když jsem správně odpověděla čtyři otázky o švejkovi, kterého jsem před třemi lety nedočetla. Chachá.
Po víc jak dvou měsích jsem dnes viděla babičku. Cítím se blbě. Bydlí ve zlíně a já se za ní prostě nezastavím. Role vnučky mi fakt moc nejde. Zato dceru teď dělám poslušnou, milou, hodnou. Sedím doma a povídám si s rodiči.
Částečně zkouším taktiku kamaráda - zůstaňte doma tři měsíce a rodiče vás pak pustí všude. Tři měsíce to nevydržím, ale třeba bude stačit týden. Chachá.
Těžko.

Největším trestem je vyloučení ze skupiny

18. dubna 2011 v 20:07 | enterona |  Život v písmenech
Jeden z poznatků z víkendu.

Měli jsme poslední seminář zážitkové pedagogiky. Ač jsem na kus chyběla a vůbec nás tam bylo málo, tvrdím, že byl ze všech nejlepší.

Kapky nocí

14. dubna 2011 v 21:14 | enterona |  Básničky
Dnes již lehce minulé. Z probděných večerů a nocí.

Vzorky tapet vybereme v dohledné době

13. dubna 2011 v 22:06 | enterona
Minulý týden jsem hodněkrát měla pocit, že mě klepne. Dneska jsem málem létala, jak veselá jsem byla.
Upadám níž a níž a před týdnem jsem dvakrát seděla v hospodě a neodolala jsem ani pivu. Áchjo. Ale musím říct, že hospoda je nejlepší místo, kde se s někým začít (zase normálně) bavit. A macháček je nejlepší hra, pokud se hraje s dvanáctistěnkama a padají vám velká hejna indiánů.
Přišla jsem pozdě domů, ale nikdo mi nenadával. Rodiče byli v šoku, neboť si bráška na matematickém soustředění přelámal nohu. A o mě se téměř nestarali. Ani jsem nebyla ráda... je mi ho líto.
V pátek jsem jela na matematickou soutěž. Lidi se mi smějou, že můj program je buď matematika nebo orienťák. Kecají.
Strávila jsem den s příliš inteligentními lidmi, kteří byli přitom i celkem zábavní. Jen jsem si s nimi moc nepopovídala, protože na mě byli čtyři a já jsem neměla sílu se zapojovat. Taky mluvili hrozně potichu a já blbě slyším. A ptát se pořád, co říkali, mi bylo trapné.
Pak jsem doufala, že mi večer zlepší náladu posezení v čajovně. Dvakrát jsem se tam otočila a vyšla zpátky ze dveří, až napotřetí jsme tam už konečně zůstali. A když jsem potom vycházela, marně jsem zhluboka dýchala a do kroku si zpívala je to v pohodě. Utírala jsem slzy a těšila jsem se, že až se dostanu domů, padnu na postel a budu se moc zhroutit.
Došla jsem domů, umyla jsem si obličej a za půl minuty dorazili naši. Věděla jsem, že nesmím panikařit a stěžovat si před rodiči. Bráška mě uklidnil. Neumíral. Uf.
Stává se mi, že na někoho povědomého zírám a nemám tušení, kdo to je. Je to přinejmenším otravné. V trolejbuse jsme na sebe s jedním klukem kývli. Až když vystupoval, vzpomněla jsem si na jméno. Na soutěži mě jeden kluk zdravil, jenže mi ani nikoho nepřipomínal. Při vyhlášení řekli město odkud je, a mi to docvaklo. Jenže když jsem ho viděla minule, měl dlouhé vlasy. Teď si oholil hlavu. Dneska jsem potkala týpka z tanečních a taky jsem na něj hleděla asi deset minut, než jsem ho poznala. Lidi se mění... Někteří až moc.
Závody byly krásné. Šíleně foukalo, málem jsme zmrzli, vykrváceli, umřeli někde v půlce kopce, ale jinak jsme se smáli a já jsem vyhrála, ač jsem byla jedenáctá.
Ráda dobrovolničím. Je mi jedno, co dělám, nevím, proč to dělám, ale vždycky se dokážu nadchnout. Naposled jsem sbírala odpad. Nemělo to žádný smysl, nic jsme z toho neměli (co je komu po tom, jak vypadá okolí naší školy?), ale aspoň mě to opravdu bavilo. Kdy jindy najdete plynovou masku starou bůhvíkolik let?
Konec.
Chm. Nestojí to za nic, co?
Ale svět je krásný.

Promarnila jsem den

5. dubna 2011 v 20:19 | enterona |  Výkřiky
Amici, diem perdidi, řekl Titus a F. Gellner to použil v jedné z básní. A já se k nim přidávám (ač se mezi takovými velikány cítím značně neviditelná).
Dodatek k minulému článku: Slova toho můžou změnit hodně, pokud jsou dostatečně silná (krásná/krutá, doplňte dle vlastního uvážení).
Přežila jsem dva rozchody během jednoho týdne. Jsem dobrá, hehe. A beru to málo vážně...
Dneska jsem se tak zabrala do matematiky, že jsem čtyři hodiny téměř nevnímala. Když jsme skončili, připadala jsem si jak probuzená ze snu. Problémy všedního světa zmizely. Zajímalo mě jedině, proč je ten úhel pravý, nebo jaký bude ciferný součet výsledku, když od součtu všech pěticiferných čísel (s ciframi 4, 5, 6, 7 a 8) jedno odečteme (je to 33). A pak že matematika není zábavná.
Jinak jsem měla ve škole jen dvě hodiny sexuální výchovy, které ještě pořád ze slušnosti říkáme výtvarka. Úžasný den.
Přemýšlela jsem, do jakého okamžiku svého života bych se chtěla vrátit. Když mi bylo šest, seděla jsem s kamarádem na svahu porostlém pampeliškami a pak jsme dolů váleli sudy. Netuším, nakolik je ta vzpomínka reálná. Ale ačkoli se tam vrátit nemůžu (a vlastně bych ani nechtěla), doufám, že někdy podobné místo najdu. S podobným šílencem, který se mnou bude chtít válet sudy.
Co se týče budoucnosti, již za devatenáct let budu smrdět spolu s budoucím prezidentem. Vlastně je pěkné mít takto nalajnovaný život.
V Kroměříži mají úžasnou mluvící tabuli, která umí více jazyky než většina z nás (mluví plynně i holandsky a čínsky!). Ta zlínská zná jen češtinu, angličtinu a němčinu. Ubohé!
Běžela jsem v podzámeckých zahradách, skončila jsem šťastně druhá a mám na čele podřinu ve tvaru fleku od borůvkové marmelády. V celém parku to vonělo česnekem, bo jsme jim pošlapali všechny ty krásné květiny. Neměli nás tam pouštět.
V dubnu vládne dynamická oblačnost. A před deštěm se oteplí. Jo!
Včera jsem po městě chodila jak nějaký pobuda celá mokrá. Smála jsem se všem těm suchým lidem s deštníky. Ten svůj jsem potom schovala do tašky. Na co ho zbytečně nosit, když jsem měla umytou hlavu? Déšť voní! A tak mi teď voní vlasy, heč.
Zato mokrý tartan neuvěřitelně páchne. A nemám ráda atlety, kteří na mě pořvávají, že v první dráze se nekluše, když se snažím uběhnout co nejrychleji osmistovku. Ne každý je holt tak rychlý jak oni...
Ještě teď mě bolí lýtkové svaly, ač dnes celý den jen sedím. A piju kakao proti křečím. Cheche.
Najděte sílu a usmívejte se.

Slova nic nezmění

1. dubna 2011 v 22:11 | enterona |  Výkřiky
Píšu příběh a píšu ho od konce. Je zajímavé zjišťovat, jak vlastně začal.
Dala jsem si na nástěnku velkou cedulku Nežer pořád ty sušenky! Nicméně to mělo spíše opačný účinek a závislost vyhrála. Tak jsem to škrtla a napsala tam sežráno. Byly dobré.
Je sen věštecký, když se vám zdá o něčem, o čem víte, že se to stane? Jedna část mého podvědomí to říkala té druhé, která to ještě nevěděla... a stalo se to další den.
Když jsem v lednu vyráběla trhací kalendář, nedodělala jsem ho celý. A už tehdy jsem věděla, že odpočítávám víc než jen dny. S posledním listem skončilo ještě cosi.
A proto ho teď budu raději doplňovat, až se zase bude blížit ke konci. Stejně to není až taková sranda, jak jsem čekala. Ale mám trhací kalendář po dnech, splnil se mi sen.
Lidi jsou hrozně milí. Ve středu se mě všichni snažili povzbudit. A radili mi - běž domů, sedni si a breč. Nebo že hlavně nemám trávit večery doma. Jenže co jiného asi můžu dělat? Přišla jsem domů už ve tři. Protože byla asi desetiminutová přeháňka, použila jsem to jako ubohou výmluvu, proč nejdu na trénink. A nechala jsem se ukolébat knížkou a prospala jsem odpoledne.
Zdály se mi sny živější než já a probouzela jsem se hozně pomalu. Ležela jsem na poušti, bylo mi horko a umírala jsem žízní. A nebyla jsem schopna v tom polospánku vstát a jít si pro vodu.
Slíbila jsem si nedepkařit. Pokud zrovna nespím a nezdá se mi, jak mi volá smutná teta, že se rozešla se strýcem, tak se mi to celkem i daří. Věřila jsem tomu.
Jsme zlí. Pět let jsme pomlouvali jednoho spolužáka. Pak nám přišla nová spolužačka, a tak pomlouváme ji. Vůbec nechodí do školy a máme tedy spoustu příležitostí (a přesto mě jednou slyšela na záchodě). S tím spolužákem jsme šly dneska na pizzu. A bylo to fajn. Třeba k nám jednou najde cestu i ta nová.
Vesmír je nekonečně zajímavý.
Učitelé slavili den učitelů, a aby kuchařky stihly oslavu, končili jsme o dvě hodiny dřív. Luxus gympláků.
Sedm kilometrů uběhnu za 40:17. Je to pomalu, ale přesto jsem na sebe hrdá. Nevzdala jsem to, ač se mi vůbec nechtělo utíkat. A přemýšlím, že si to napíšu do životopisu, protože je to určitě jedna ze základních charakteristik člověka. Vy nevíte za jak dlouho uběhnete sedm kilometrů? A jak bez toho prosím vás můžete žít?
Ptala jsem se brášky, jestli si budu moct půjčit kolo, až tu příští týden nebude. Rodiče chcou jet na výlet. Řekl mi, že ne, vždyť můžu jít pěšky. Jasně, to našim určitě budu stačit.
Po půlhodině jsem si nasadila sluchátka a hudba pořád hrála.
Apríl voní. Dneska jsem se po dešti vyhřívala na slunku a užívala jsem si tu dokonalost pocitu jara. Nic mi nechybělo.
Jsem zvrácená a šťastná.