Květen 2011

Běžte do lužních lesů a utopte se v bažinách

29. května 2011 v 22:50 | enterona |  Výkřiky
Brečím. Protože jsem pitomá. Protože ječím na rodiče a oni ječí na mě a vůbec to nemá pointu.
A mamka mi dala facku. Prostě krásné zakončení krásného víkendu. Ještěže ten byl krásný doopravdy.
V pátek jsme měli šifrovačku. Nakonec slavila aspoň maličký úspěch. Sedm týmů, z nichž šest došlo do cíle. Jsou dobří. Ale největší sranda stejně byla chodit po náměstí a shánět týmy. Ahoj, nechceš jít dneska večer šifrovací hru?
Pak jsme se snažili jako vzduch rozvířit a splynout s davem. Mně se to nedařilo, všichni mě našli. A na stanoviště jsme si nevzaly šifru, takže jsme tam šly celkem zbytečně. Ještěže jsou organizátoři tak hodní.
Vůbec jsem působila jako skvělý rušivý element. Pokazím všechno, na co šáhnu. A ani na to nemusím šahat.
Seděly jsme v továrním areálu před jednou budovou, objednaly si pizzu, hledaly záchod a působily trošku jako bezdomovci. To já ráda. Kamarádka navíc vypadala jako těhotný dělník těsně před porodem.
Po troše zmatků jsme dorazili ke kostelu, kde byl cíl. Týmy už dávno odešly, čekali jsme jen na poslední dva opozdilce, kteří si užili i pořádnou bouřku. Někteří pořadatelé skončili příliš brzy, a aby si ukrátili volnou chvíli, šli pít. S jednou z nich jsem pak šla poslouchat duchovní písně v rámci Noci kostelů. Divím se, že nás tam vůbec pustili. Ale mám poutní pas!
Opilí lidé jsou vtipní, i když v sobě sama nemám ani kapku alkoholu. Opilost se přenáší i vzduchem. Pozorovala jsem to v pátek i v sobotu, pokaždé naprosto střízlivá. Chachá, lepším se.
Měla jsme zakázáno pařit (najdeme si všechny kluby v Bruntálu, vyberem ten nejlepší a bar' zůstane doma, protože má ráno důležité závody! dokonalé, checht), ale Baru BarBar jsem prostě neodolala. Škoda, že vypadal tak nebezpečně a přesídlili jsme radši do mírumilovného společenského domu, odkud jsme svým zjevem a precizním tancem vypudili téměř všechny místní.
Dobře jim tak.
Ráno před odjezdem na závody jsem si řekla, že budou skvělé. Byly. Jak prosté!
Ne že by se mi dařilo v lese, zase mi dvakrát křuplo v kotníku a párkrát jsem se ztratila. A jak jsem nikdy na velikonoce nebyla vymrskána jalovcem, dneska mi to splatily všechny ty odporně pálící smrčky. Jau.
Včera jsem dostala horký čaj s rumem, dneska jsem si dala točenou zmrzlinu. Oba dny bylo pěkně, jen pokaždé jinak.
Tralala. Je mi líp. A rodiče už spí.

Věnujte se jenom jedné věci

26. května 2011 v 22:35 | enterona |  Výkřiky
Jinak toho (podle naší trenérky) budete litovat. Nikdy nebudete v ničem nejlepší a budete se muset spokojit s průměrností.
Já jsem ráda průměrná. A navíc nemám moc oborů, kterým bych se věnovala. Spíš se nevěnuju ničemu.
Jo, možná jednou budu litovat. Nicméně cílem mého života je, aby moje poslední myšlenka byla právě, že ničeho nelituju. Ono je to beztak k ničemu.
Jsem špatný scénárista vlastního života. Ale žádný lepší není.
Jak se mám? Dobře. Nic nedělám a přesto se pořád něco děje. Dnešek byl do jistého okamžiku (kdy mi volali rodiče a zkazili mi odpoledne) velmi vtipný den. Zvlášť tedy volné hodiny, kachnička na klíčích a můj zvonící zadek.
Věčně si zpívám nějaké záhadné neznámé melodie. Byla jsem na kamarádčině koncertu a zjistila jsem, že většina z nich pochází ze skladeb, které jsem třeba rok hrála denně na flétnu. Zaryly se mi do podvědomí, bez toho abych věděla, co jsou zač. Bylo fajn je znovu objevit ve správné podobě.
Kdybych nechodila do hudebky, přišla bych o spoustu dobrých běhacích melodií. Na nic se líp neutíká po lese než na tárárárárárá rá tárárárárárá rá tá ra tá ra tá ra tá ra tá ra tá tá ra tá... Věřte mi.
O víkendu jsem na vlastní kůži poznala, jak jsou Pardubice krásné město. Akorát tam nejsou žádné pořádné diskotéky, hospody zavírají před půlnocí a zachránil nás jen nějaký zapadlý poloprázdný music bar (s nejdokonalejším světlem). Akorát jsme se pak trošku ztratily (a já málem umřela strachy... nenávidím tmu!) a já se ještě mnohem víc ztratila v neděli v lese. Takže mám pro příští víkend zakázáno pařit. Chach. Uvidíme.
Vždycky mě zajímalo, co se stane s mrtvolkami přejetých zvířat na ulici. Před týdnem někdo přejel kosa na ulici před naším domem. A už vím, jak zmizí. Bude se zmenšovat tak dlouho, dokud ho auta nerozjezdí úplně. Baví me sledovat ten průběh.
Ač se mi nechce spát, měla bych. Zítra asi vůbec nestihnu přijít domů a neměla bych usnout někde ve městě.
Veselé sny vám přeju.

Kapky nocí III.

19. května 2011 v 21:24 | enterona |  Básničky
Mám se dobře, neboť se mám pořád čemu smát. A s (hořkým?) smíchem si připomínám dávné doby.

Kolika způsoby může doběhnout jeden kůň?

15. května 2011 v 21:36 | enterona |  Život v písmenech
A v kolika pořadích může doběhnout pět koní?
Já už to dopočítávat nebudu... éé... no dobře, 541 způsoby.
Vím to. Ale neptejte se mě proč.

Přitom - není důležité vědět ŽE, ale PROČ. Škoda, že to nejde vždycky a že si to ani ve škole mnohdy neuvědomují. Pořád se budeme učit spousty dat úplně bezdůvodně.

Byla jsem na matematickém soustředění (pro matematické talenty, ale já jsem padavka, ne matematický talent). Já na svém třetím, moje spolubydlící mi vyjmenovala devět výběrových pobytů jen za tento školní rok. A to se divím, že jsou všichni o tolik geniálnější.

Jsme hodně ideální skupina

9. května 2011 v 21:19 | enterona |  Výkřiky
Juch!
Bylo to tak krásné a zábavné a úžasné, že to ani není možné. A víte proč? Protože ty špatné části člověk radši rychle zapomene.
Co na tom, že jsem se úplně celou první noc klepala zimou (prý jsem i třásla s postelí), když tu druhou mi bylo teplo? Měla jsem na sobě dvě mikiny, spacák, peřinu a ještě ovčí kůži a nikdy se mi nespalo lépe.
V našem pokoji se vůbec spalo dobře. Chtěli tam spát snad úplně všichni, o jednu původně neobsazenou postel se v průběhu dne ucházelo pět lidí. A já jsem se cítila hloupě, že jsem ji nechtěla nikomu předat, protože jsem kamarádovi slíbila místo v mém pokoji. Za lízátko. Jo, ráda se nechám uplatit, kašlu na problém korupce.
Květináč jsem neměla, nebyl potřeba. Karty jsem nakonec našla, a kdyby mi jednu kamarádka neschovala do kapsy, byla by ta hra téměř dokonalá. Dobře, jen téměř. Ale i tak - lidi mě poslouchali, tvářili se, že rozumí mému vysvětlení pravidel, že jim hra nepřipadá jako naprostá hloupost, dokonce vypadali i že chtějí běhat a vyměňovat karty.
Bavilo mě to. Jo, chci být instruktorkou zážitkové pedagogiky a chci jet na školní výlet a splňovat poslání Atmosféry a seznamovat lidi a učit je poznávat i sebe. Jsou to sny. Ale i sny se dají žít.
Dostala jsem žlutý papír a cítím se důležitě.
Když jsem si hrála na vlka, který chtěl zabránit medvědovi, aby ukradl vlajku, spadla jsem a pak mě celý den bolel kotník. A všichni se mi snažili co nejvíc pomoct, drželi mi dokonce i vlasy. Málem mě rozmazlili úplně. Naštěstí jsme šli večer při elévské zkoušce okruh lesem a já jsem se musela naučit chodit. Ve středu budu už i běhat.
A dali mi vojenské obinadlo, které vypadá jako lepící zelený krepový papír.
Zkouškou nás strašili, mělo to být těžké a strašně podstatné. Jednu otázku jsem nevěděla (průběh, pocity, poznatky, příležitosti! a teď už to budu vědět, slibuju), ale u zbytku jsem se celkem bavila. I když to bylo v noci v lese a v noci v lese mám vždycky depku.
Když v hustníku ztratíte ruku, nezkoušejte se tou druhou drbat na hlavě. Hlavně pokud v ní držíte bubínek a kus bambusu. Málem jsem tak splnila přání pořadatelů, kteří nás chtěli připravit o končetinu a jedno oko.
I na plivání vody přes brčko můžete mít talent. Čili by se při takových hrách mohli projevit i lidi, kteří jinak nevynikají. (To hádám... my totiž vynikáme všichni, jsme ideální skupina.)
Jsou dva druhy lidí. Jedni se podceňujou, druzí se umí pochválit. Ty první ostatní chválí více než ty druhé, až to občas působí jako jen uklidňující slova. Ale i tak jsem za ně byla ráda.
Ač to bylo tak krásné, uronila jsem i slzu. Jen nevím, jestli kvůli smutným písničkám, nebo kouři z táboráku.
A při loučení jsem k tomu občas taky neměla daleko. Dostala jsem mnohem víc než těch povinných osm objetí za den a domů se mi nechtělo. Bylo tam smutno, prázdno, ticho, nikdo se nesmál, bráška se díval na hokej a nePukal a rodiče jsem ani nestihla. Usnula jsem u učení, protože jsem k tomu měla opravdový odpor.
Odstřihnout se od reality na začátku akce umíme dost dobře. Ještě bychom se měli naučit vracet zpátky do obyčejného světa.
Ale je to vůbec nutné?

Potřebuju květináč

5. května 2011 v 22:25 | enterona |  Výkřiky
Hrabe mi vítr ve vlasech.
Tak lehoučce.
V pondělí jsem byla naštvaná, v úterý otrávená, včera veselá a dneska vlastně ani nevím. Těším se na zítřek a zároveň se hrozně bojím, že se něco pokazí. Teda spíš, že já něco pokazím. A nepokazím to sama sobě, to je na tom nejhorší.
Třeba nemám květináč. A nemám staré karty, takže si zničím nové. Moje chyba, že všechno dělám na poslední chvíli (v pondělí jsem slíbila, že najdu svoje potrhané karty a málem jsem si na to nevzpomněla ani dneska).
Měli jsme Majáles. Hororový. Ano, pořadatelé měli téma dotažené do nejmenších detailů, takže nám zajistili téměř nepřetržitý déšť po celý den. Většinu lidí to moc nebavilo, já jsem zneužívala všechny cizí deštníky v okolí a svým beztak zmoklým zjevem jsem strašila malé děti. Bylo to fajn. Akorát byla doopravdy škoda, že všechny ty kostýmy nádherných mrtvých nevěst nebyly pod střechou z deštníků vidět. Mě to aspoň nemuselo mrzet, neboť jsem vypadala jako každý jiný den (až na ještě bledší tvář a horší kruhy pod očima).
Vymýšlíme šifrovačku. Na začátku nás bylo kolem dvaceti, všichni tak nadšení, že jsme se museli mírnit. Však máme ještě čtyři měsíce, když všechno uděláme teď, co budeme dělat potom? Teď jsme na schůzce byli čtyři plus velký organizátor, a nadšení jsme sice pořád, jenže máme týden na vymyšlení zbytku šifer a doladění detailů. Vzhledem k tomu, že jsem nic nevymyslela za ty tři měsíce a z toho týdnu budu doma dva dny... je to zábavné.
Ale aspoň jsme si dobře popovídali a sdělili si i ty nejšílenější nápady. Miluju, když mě lidi poslouchají, přestože navrhuju hrozné hlouposti. A vypila jsem litr kofoly. Mňam. A spala jsem úplně normálně, heč. Už si zvykám.
Denně si opakuju kouzelnou formulku Nepotřebuju spát. Jsem sice dost unavená, ale nemůžu/nechci (je psaní článku na blog fakt až tak důležité?) zalézt do postele brzo.
Tak. A teď si jdu dočíst zbytek skript k zážitkové pedagogice, přičemž zjistím, že náš hravý program na zítra má milion chyb a můžeme to zabalit.
Nebo to můžeme risknout.

Zichr je zichr

2. května 2011 v 22:53 | enterona |  Život v písmenech
(Je mi jedno, že se to asi píše jinak, i že to s článkem zrovna moc nesouvisí. Mi se ten obrat prostě líbí. Chích.)

Pomoc. Nevím, co mi kdo udělal, ale dneska jsem se pohádala snad se všemi, s nimiž jsem mluvila. Nijak tragicky, ale stejně jsem hrozně nepříjemná. A mám chuť všecky zmlátit, ne-li přímo zabít.
Ale jinak jsem stejně milá jako vždycky.