Červen 2011

Osobnostně jsem v pořádku

29. června 2011 v 13:37 | enterona |  Výkřiky
Říkal můj šéf, když mi dělal zpětnou vazbu na instruktorský výkon.
Mám už pár týdnů prázdniny. Neoficiální, zato úžasné.
Byla jsem na výletě s primány. Jako elévka, napůl instruktorka a pomocná síla. Servisman jsem nepřekonatelný, ač věčně hledám správný materiál a nechala jsem zmoknout fixy.
Od začátku roku (vlastně tak od své sekundy) nadávám na primány, jak jsou malí a praštění. Ačkoli letošní jsem občas chválila, třeba když si se mnou jen tak plácli na chodbě. A teď jsem zjistila, že vlastně vůbec nejsou špatní.
Hlavně byli velmi kulturní. Měli kytaru a hráli u táboráku, navíc někteří sledují Big Bang theory a Červeného trpaslíka. Co jsme dělali v primě my?
Taky byli snadno namotivovatelní a dělali cokoli, co jsem jim řekla. Nikdy bych nevěřila, že je bude bavit snad půl hodiny podbíhat a přeskakovat lano. Bavilo je to. Miluju je.
Jeli jsme krásným autobusem. Měl na sobě logo naší organizace, byl dvoupatrový a seděli jsme u stolečku s (nesvítící) lampičkou. A dokonce jsem seděla vedle hudebkáře, kterého jsem už dva roky nezdravila. A nebylo to ani moc zlé, nabídl mi třešně jako úplatek. Jen navím za co.
Ač jsem nikdy před lidmi pořádně nemluvila, hry jsem uváděla jen před svými známými, vůbec jsem nebyla nervózní. Asi jsem na to neměla čas. Pravda, když jsem měla za dvě minuty vymyslet nějakou hru, kterou děcka zabavím, než se dostanou do jeskyní... trošku jsem panikařila. Ale zvládla jsem to, chachá.
Oni horolezli, stříleli z luku, běželi orienťák a hráli si, a já jsem pořád měla pocit, že nestíhám. Většinou to nebyl jenom pocit. Pořádně jsem potrénovala, když jsem neustále pendlovala mezi chatkou a dějištěm programu. Instruktor prý nemá běhat, ale jinak bych to fakt nezvládla. Však co, tak jsem si tam pobíhala pro radost.
V chatkách nebyly zásuvky, což všem vadilo. Mně ne, ale chápu je. Taky tam měl signál jenom T-mobile, s čímž jsem opět jako jediná neměla problém. Holt si umím vybrat správného operátora. A provolala jsem kvůli tomu fůru peněz.
Když jsem jedné holce vyndávala klíště (zdravotnice nebyla v dosahu), zjistila jsem, že je to jediné, co ze zdravotnictví zvládám. Udělám si kurz první pomoci. Škoda jen, že osmnáct mi bude až za dlouho...
Podle zpětnovazebních dotazníků, které účastníci vyplňovali cestou domů, jsem skvělá, cool, vtipná, hodná a vymýšlím supr hry. Upřímné to moc asi není, ale potěšilo mě to. Třeba se nenudili.
Chci jet zase. A klidně si na to i dlouho počkám.

Strach se musí překonávat

20. června 2011 v 22:40 | enterona |  Život v písmenech
Juchajdá. Byla jsem na vodě a neutopila jsem se. Co víc říct?

Jakou barvu má strom?

11. června 2011 v 23:58 | enterona |  Výkřiky
Žiju hloupými otázkami.
Ale - zkuste se nad tím zamyslet. Každý ví, jak takový strom vypadá. Přesto někteří řeknou hnědou, a jiní zelenou. (A pak jsou tu takoví exoti, kteří se vám snaží namluvit, že stromy jsou fialové... bez nich by byl svět nudný.)
V obchodě mi prodavačka řekla, že prý se oblékám na svůj věk až moc smutně. Pche. No a co, že jsem měla černé tričko? Pořád mi na uších visely vesele zelené náušnice.
Podobně je to i se světem. Ne, jistě, svět není jen dvoubarevný. I tak někteří lidé vidí víc ty zářivé barvy a život je baví. Ti druzí jsou smutní a utápí se v šedi. Je to očima? Nebo má každý jiné zrakové nervy? Nebo to s optikou vůbec nesouvisí?
Realista řekne, že kmen je hnědý a listy zelené. Ale jinak z toho optimistu od pesimisty asi nepoznáte.
No a co, že zas píšu blafy. Možná by bylo lepší, kdybych doopravdy kopírovala, aspoň ty myšlenky telepaticky. Mám šílenou chuť si s někým povídat a bojím se, že za chvilku začnu mluvit i na toho pavouka, co mi leze po skříni. Už jsem zapomněla, jak je pro mě děsivé strávit celý víkend doma s rodinou.
Ten minulý to ještě šlo, to tu aspoň byla babička. A v sobotu jsme pořádali závody (což, jak jsme se všichni shodli, je mnohem zábavnější než účastnění se a běhání), takže jsem neměla nouzi o milé lidi. Navíc jsem se cítila důležitě. Měla jsem totiž pořádnou funkci - nedělat téměř vůbec nic. Jen jsem čas od času ukázala na krabičku a jinak jsem provizorním klimatizovaným slunečníkem provokovala uvařené závodníky.
Týden předtím jsem navíc žila opravdu kulturně, takže není divu, že mi to teď chybí. Byla jsem šestkrát v kině (dva filmy nestály za nic, dva byly pěkné a dva naprosto úžasné), jednou v divadle (na dokonalé detektivní komedii, ve které vraždil detektiv a odmítl to přiznat), na koncertě Čechomoru (na náměstí jsem tolik lidí nikdy neviděla) a Kryštofa (z druhé řady jsem dokonale viděla, Krajčo mi připomínal mého strýce a měl skvělé skákací boty). Ještě jsem z auta viděla ohňostroj a slyšela jsem hudbu z mrakodrapu po celou cestu domů. Miluju Zlinfest! A těším se, až budu v důchodu a budu chodit na dětské filmy už od rána.
Prakticky nám skončila škola. Donutili nás naučit se na posledních pár písemek a pak nás poslali domů. Zítra jedeme na sportovní kurzy. Jedu na vodu a nechce se mi tam. Ač vidím strom zeleně a po třech letech snahy bych už snad mohla být dobře vyučeným optimistou.
Je zvláštní, že mě vůbec neděsí, že v létě pojedu do německa s kopou naprosto neznámých lidí, ale mám panickou hrůzu z týdnu stráveného se spolužáky. Včera jsem měla děsivou náladu a to jen proto, že mám obří stan, bydlím v něm sama a budu tak zabírat spoustu místa zbytečně. Malichernosti!
Nepomáhá mi, když hledám na svém životě dobré věci. Ale když se snažím najít nějakou opravdu špatnou, uvědomím si, že se mi nic strašného neděje. Zase jsou to ty různé úhly pohledu.
No nic. Měla bych jít spát dřív, než řeknu něco, co si chci nechat pro sebe. (I pavouci to můžou poslat dál, nikdy nevíte, kdo je největší drbna v okolí...)

Kapky nocí V.

4. června 2011 v 20:32 | enterona |  Básničky
Na víc nemám. Tyhle jsou staré, ale píšu dál. A chci, aby někdo četl...
Každá sloka je sama, každá o stejném a o jiném. Popisujou můj život lépe než obyčejný deníkový zápis. Smutek poznání, vzdaný sen, a-

Kapky nocí IV.

1. června 2011 v 21:56 | enterona |  Básničky
Nechápu. Sebe, svět, nic. Ale zajímám se.