Srpen 2011

Se vším smířená

31. srpna 2011 v 21:20 | enterona |  Výkřiky
Je poslední den prázdnin. Už zase.
Před dvěma měsíci jsem fňukala, že nechci prázdniny. Nebyly špatné, přesto jsem ráda, že začíná škola.
Jsem divná? Jsem přece jenom šprtka? Asi jo. A?
Vlastně - nebyly špatné... Byly dobré, hodně dobré, místy úžasné, jen pár dní nestálo za nic. Dřív jsem všechno donekonečna hodnotila a porovnávala, dneska se mi nechce. (A to jsem včera večer položila tolik rekapitulujících otázek...) Jaký to má smysl?
Je zábavné pozorovat, jak se měním. Nebo jak si myslím, že se měním. Už jsem byla i tak sebevědomá a namyšlená, že bych si zasloužila facku. Sama si ji nedám a ostatní se taky bojí. Možná je to chyba.
Jsem smířená a zároveň flegmatická. Konečně jsem přijala fakt, že ne všechno je podle mých představ. Nejčerstvěji to, že tolik milých lidí (a hlavně jednoho) už nikdy neuvidím. Že to není fér? Ale je.
Sny se můžou plnit. Někdy. Záleží na tom, jestli chci. A hlavně jestli chce Někdo.
O prázdninách bývám otrávená z nejistoty a neustálého očekávání akcí. Ve škole jsem ještě otrávenější z každodenní stejnosti. Je fajn to střídat.
Těším se na lidi, které jsem nikdy neměla ráda. Těším se na ranní vstávání, znuděné sezení v hodinách, nadávání na profesory.
Užijeme si to. Tvrdím to beze špetky víry a emocí. Prostě jo.
Předposlední rok. Budou nám připomínat maturitu čím dál víc. Nebojím se. Proč taky? Pořád ještě dva roky zbývají. Autoškola mě taky neštve. Vysměju se spolužákům a oni se vysmějou mně. Naplní nás to endorfiny. Juchá.
Jsem šťastný člověk víc, než by se mohlo zdát. Když už se prý nezdám.

To ona říkala!

29. srpna 2011 v 10:47 | enterona |  Život v písmenech
Stýská se mi. Po lidech, po cizích jazycích, po nepochopitelných matematických pojmech, po géniích, kteří jsou i přes svou inteligenci zábavní, po neustálé (klučičí) společnosti, po neskutečné německé kuchyni a těstovinách s jahodami, po krutihubové kávě, po všudepřítomných komárech, údajně teplém vedoucím a nádherném jezeře. A po nekonečnu dalších věcí.

Áchjo. Měla bych přestat jezdit na matematická soustředění. Před návratem jsem měla chuť skočit z mostu, včera jsem celý den depkařila.

Jak dobře neumím psát

19. srpna 2011 v 0:15 | enterona |  Život v písmenech
(psáno 17. srpna ve večerních hodinách)
Havlíčkův Brod/ LŽŠ je pro mě momentálně nejoblíbenější zkratkou. Letní žurnalistická škola Karla Havlíčka Borovského je totiž název celkem děsivý, ač zdejší pobyt splňuje všechny faktory. Počasí se umoudřilo a poznáváme Havlíčkův Brod za horkého slunce. O žurnalistice mluvíme pořád a na novináře si přinejmenším hrajeme. A že je to škola? Nikdo nepochybuje, i když je to škola konečně zajímavá a někdy i zábavná.

První den mě to tu (vlastně tam, protože pro čtenáře nikdy není nic zde) sice bavilo, ale děsily mě veškeré výpovědi loňských účastníků o náročném programu a nedostatku spánku. Zítra (předčasně) odjíždím a spát můžu jít kdy chci. Teď je sice půlnoc, ale píšu si jen pro radost, stejně na pokoji nemáme internet. Jinou práci beztak nemám.

Jestli je to tu namáhavé, tak hlavně psychicky, vždyť pořád jen sedíme a posloucháme/píšeme/mluvíme. Přesto neustále umírám hlady a žízní. A piju tři kávy denně, kteréžto množství většinou spotřebuju tak za měsíc. Nejsem vlastně ani moc unavená, jen mě prostě baví pít kafe.

Psát dobře se tu asi nenaučím, na to jsem tu příliš krátkou dobu. Ale něco si odnesu určitě. Dneska nám v prvním odstavci článku (o aukci obrazů dětí ze speciální školy) šéfeditor Lidových novin zkritizoval každou formulaci hned z několika hledisek. Až po šesté opravě odstavce byl spokojený, zbytek článku pak ani moc neřešil. A text nám vyjde! Jachá!

Koupím si kvůli tomu Havlíčkobrodský deník. Už jsem tady přečetla Literární noviny (po negativní přednášce Petra Bílka jsem musela) a MF Dnes (o kterých vesele tvrdím, že je čtu i doma, aččasto končím u největšího titulku). I kdybych se naučila jen sledovat (a kriticky číst) média, bude to mít smysl.

Jsme na novinářském kurzu. Zatím s námi besedovaly mnohé známé i méně známé (však neméně důležité) osobnosti. A téměř všichni říkali, že žurnalistika je zaniklé řemeslo a že tištěné noviny do dvou až dvaceti let vymizí. Lidé s optimistickým pohledem na svět jsou ještě vzácnější než dobří novináři.

(psáno dnes)
Zlín/ Sedím doma. Mám vybaleno a zase sbaleno. Snědla jsem smažené houby a za osmnáct až dvacet čtyři hodin zjistím, jestli byly jedlé.

V hlavě mi pořád zmateně blikají zážitky. Bylo jich dost a stály za to. Potkala jsem neskutečně inspirativní lidi a teď jsem je opustila, abych dneska poznala snad stejně zajímavé účastníky, tentokrát kempu matematického.

V Havlíčkově Brodě jsou všichni lidé milí. Upozornila mě na to spolubydlící, mé zkušenosti to potvrdily a ochotu obyvatel si pochvalovala i moje máma. Nejvíc jsem si z místních oblíbila paní v čokoládovně a pivovarskou servírku.

Ač jsme měli zakázaný facebook (na erárních počítačích byl zablokovaný), dneska dopoledne jsme se v naší printové skupině vzájemně žádali o přátelství. I s vedoucí a pod dohledem hosta. Tralala.

Stihla jsem jen přepsat a upravit rozhovor s Rudolfem Chmelem. Slovenský politik mě zaujal už při googlování informací o hostech a po besedě s ním jsem si mohla splnit svůj asi týdenní sen. Mluvila jsem s tím velmi milým postarším pánem, on ochotně odpovídal a i přes značnou nekvalitu mých otázek nakonec rozhovor vypadá jako rozhovor. Aspoň podle nějaké definice toho pojmu.

Pořád nevím, zdali chci být novinářkou, ale z účastníků určitě nejsem jediná. Tak snad to někdy zjistíme.

Žiju podle plánů

13. srpna 2011 v 22:32 | enterona |  Výkřiky
Většinou. A dokonale mi to vyhovuje. Je totiž krásné, když něco řeknu a ono se to stane.
Prázdniny... Krátí se. Říkala nám to matikářka, kterou jsme potkaly na náměstí, i třídní, u které jsme dneska čtyři hodiny seděli.
Nevadí mi to. Vlastně mi škola začíná zítra - žurnalistická, stále ještě letní. Pak mám týden matematiky pár kilometrů od Berlína. Nedokážu se rozhodnout, kam se těším víc.
A píšu aspoň sem, abych nevyšla ze cviku. (He, he.) V rámci přípravy na setkání nejen s tiskovými atašé jsem poctivě studovala současnou slovenskou situaci, jazykový zákon a maďarský zákon o dvojím občanství (a přečetla jsem několik textů od slovenského podpredsedy vlády, který za námi přijede) a taky názory amerického novináře na českou republiku (potkáme vydavatele Fleet sheet, o kterýchžto novinách jste možná neslyšeli, ale četl je i Tomáš Baťa junior).
Pro popříští týden bych měla počítat a opatřit si anglicko český matematický slovník, ale jsem na to nějak moc líná. A že jsem se chtěla naučit skládat rubikovou kostku? Ani jsem ji nenašla.
Jsem strašný člověk, jestli to ještě nevíte.
Každopádně byl tento týden příjemný. Opět se projevila má úchylka na svítící a zvuky vydávající přívěšky na klíče, a tak mám do sbírky ke kočce a kachně ještě kníkajícího tučňáka. Jsem zamilovaná do svých klíčů. Je to normální?
Včera se splnil jeden z mých snů. Spolu s dalšími dvanácti lidmi jsem pustila papírovou lodičku po Dřevnici. Jachá! Řeku jsme nakonec příliš neznečistili, všechen papír (kromě nejkrásnější obětní lodě) jsme vysbírali a šli jsme to jako praví námořníci zapít kofolou do přístavu. Vraceli jsme se vstříc zapadajícímu slunci. Došla jsem do centra z místa, které je sice ve Zlíně, ale vždycky jsem ho považovala za příliš vzdálené. Přitom je to vlastně kousek. A dobře jsem si popovídala s téměř neznámým člověkem, kterého chce kamarádka neustále zabít a já teď už vůbec nechápu proč.
Dneska jsme se spolužáky vpadli k naší milé pochroumané třídní. Donesli jsme tři bonboniéry a všechny je snědli. Slyšeli jsme mnohokrát bít její rodinný orloj. Poslechli jsme si všechny možné historky - třeba jak ji přepadli v metru v Paříži a ona boxovala do namakaného černocha. Popsala nám i spoustu svých zlomenin a jiných úrazů. V životě asi nemá moc štěstí, ale rozhodně neztrácí humor. Směje se hlasitěji než spolužačka, o které kdysi prohlásila, že její smích je jak zvuk hasičské sirény. Lepší učitelku bychom si nemohli přát.
Jen mě mrzí, že jsem kvůli té návštěvě zase nezastihla babičku. Přišla k nám domů, aby mě viděla, a já jsem zase byla pryč. Achjo.
Jsem strašná. Zas a ještě jednou.
Už mám snad konečně sbaleno. A kdyby ne úplně, mám šátek, čelovku a hláškovník, což mi k týdennímu životu bohatě stačí.
Užívejte zbytek prázdnin s úsměvem.

Kapky nocí X.

11. srpna 2011 v 19:34 | enterona |  Básničky
Psala jsem to kvůli dvojverší, které tam nakonec není. A je to smutnější než já.

Jeden den ze dvou stran

10. srpna 2011 v 11:59 | enterona |  Život v písmenech
Ráda o sobě říkám, že jsem optimistka a že na všem hledám dobré stránky. Ne vždy je to pravda. Vlastně je to pravda málokdy, ale to není důležité.
Včera jsem měla dopoledne s opravdu špatnou karmou:

Svět se nehroutí, ale!

8. srpna 2011 v 22:08 | enterona |  Výkřiky
Je nějaký vratký. Už zas.
Jasně, jsou prázdniny, mělo by být dobře. Jasně, je. Jen tomu něco chybí a něco přebývá.
Mám brigádu. A mám neskutečný odpor ke vstávání před půl šestou a jízdě na kole (v dešti). Ještě pár dní a budu nenávidět veškeré konzervy meruněk, na které lepíme etikety. Nejvíc se mi líbí rozkazy typu Zpomalte, máme to na celý den! Bohužel některé věci nedokážu dělat pomalu (pak totiž usínám). Čas běží neskutečně kulhavě a rádio Čas je neskutečně otravné, když ho člověk poslouchá týden v kuse. Přeskládala jsem už dvě tuny žampionů, a co je divnější, nebolí mě z toho svaly.
Zato mám ruce plné puchýřovité vyrážky. (A napadlo mě, že vím, jak se asi cítil Voldemort, když sáhl na Harryho Pottera. Bolí to.) A nevím z čeho. Z divného lepidla v práci? Ze skořice? Z mirabelek postříkaných něčím chemickým?
Máma mě nutí jít ráno k doktorce. Nechci. Nevím, jak nejít na brigádu, a navíc... že jsem měla černý kašel mi doktorka řekla půl roku poté (předtím na mě vyzkoušela všechny prášky, které ji napadly). A doporučila mi nenechat se očkovat proti té klíštěcí nemoci, proti které to jde. I když mám za rok klíšťat snad sto.
Nevěřím jí. Ale mám vyrážku i na chodidlech, takže tam asi půjdu.
Buď jsem špatně vychovaná, nebo jsem mrcha od přírody. Když vidím někoho, kdo očividně potřebuje pomoc, nikdy mě nenapadne mu ji nabídnout. Naše sousedka (sedmdesát plus) strávila celé odpoledne a večer venku na lavičce, protože si zabouchla dveře a nemohla domů. Večer si jí naštěstí všimla jiná sousedka. Já jsem kolem prošla čtyřikrát tam a zpátky a prostě mě nenapadlo, že něco není v pořádku.
Paní v Lednicko-Valtickém areálu spravovala svému synovi kolo. Viděla jsem je. Nezeptala jsem se, jestli pro ně nemůžu něco udělat. Budiž mi omluvou, že nahodit řetěz stejně neumím. A díky, že táta jo.
Moje snaha udělat každý den něco malého pro dobro světa ztroskotala hodně brzy.
Jsem pořád malé dítě svých rodičů a ráda s nimi jezdím na výlety. Možná proto, že v sobotu to byl první výlet po dlouhé době. Možná proto, že na výletě jsou milejší. A možná jsem jenom divné dítě naší generace.
Prý se svět bojí další krize. Takže se možná přece jen hroutí, aspoň částečně. A Šmoulové dostali v novinách jen 40%, což je pro mě nejhorší zpráva letošních prázdnin. Ale Harry Potter naopak stál za to, 3D mozkomoři byli totiž zatraceně roztomilí.
Babička chce do domova důchodců v Pačlavicích. Že nevíte, kde jsou Pačlavice? Nebojte, to neví ani babička.
Měla jsem na špičkách prstů ještě spoustu písmenek o tom, proč je svět špatně, ale asi jsem je někam otřela. Nevím. Je mizerně počasí, ale to jste si už všichni všimli.
Zoufale se těším na zítřek odpoledne. A pak na pátek. A od soboty mi zase začnou pořádné prázdniny. A pak bude škola, juchajdá!
Vstávat budu později a bude to větší sranda než lepení etiket.
Smějte se.

Kapky nocí IX.

3. srpna 2011 v 21:00 | enterona |  Básničky

Odpusťte mi ještě jedny. Soumrakové, večerní, noční... nepršelo, ale vůně okamžiků kapala všude kolem mě.
Výjimečně trošku míň osobní.