Září 2011

Kapky nocí XII.

30. září 2011 v 19:32 | enterona |  Básničky
Doopravdy noční. Jen trošku jiné a někomu jinému.

Týden v ráji?

27. září 2011 v 21:12 | enterona |  Život v písmenech
Modré blyštivé nekonečné teplé vlnité hluboké nadnášející průzračné chutně slané moře. Žhnoucí slunce. Vždy modrá obloha. Horké prašné vysoké skály. Cizí lidé mluvící snad všemi babylonskými jazyky. Absolutní volnost nicnedělání.

Byla jsem v Řecku.

A slečně už bylo osmnáct?

17. září 2011 v 18:44 | enterona |  Výkřiky
Jistě, vždyť jsem měla nedávno narozeniny. Ve třeťáku nikdo nemůže slavit sedmnáctiny, to by musel jít do školy příliš brzy a to je hloupost.
Osmnáct mi není... Nastává spor a tudíž asi neexistuju.
To je tak, když jdete na pivo do hospody pod školou.
K narozeninám mi popřálo nečekaně moc lidí osobně a hodněkrát víc lidí přes facebook. To druhé je jednodušší, lidi to stojí asi deset vteřin času, facebook jim to ještě připomene a dá na zeď odkaz... Ale i tak to potěší. Skutečná slova jsou milejší, ale někteří tu možnost nemají. Nejlepší byli stejně lidi, kteří mi přáli o den až čtyři později. I dneska. Chachá.
Rodiče mě zklamali a nechcou mi k narozeninám jako dárek dovolit modré vlasy. I když, ne že bych čekala něco jiného.
V pondělí jsem snad po půl roce navštívila babičku. Bylo fajn ji zase vidět. A měla bych k ní jezdit častěji.
Mimo jiné jsme se dívaly na ms ve volejbale. S ruskem jsme prohráli. Pak jsem se dívala doma na zápas proti polsku a zase jsem se nedočkala výhry. Fňuk. Ale hráli dobře.
Ještě jsem neztratila nadšení ze začátku školy. Je tak krásné vidět pořád tolik lidí! A potkávat je na chodbách a připadat si jako zdravící stroj, který téměř na každého kolemjdoucího vybafne ahoj... Baví mě i hodiny, ač nejméně v osmi týdně nedávám pozor. Ostatní jsou zajímavé. A i spolužáci jsou se mnou ochotní komunikovat.
Doufám, že mě to nepřejde. Nechci se vzdát. Ne letos, ne předposlední rok.
Budu se učit německy! Ve škole nám otevírají kroužek a já jsem konečně rezignovala. Tíměř všichni mí známí umí mluvit tím podivným jazykem. Chci jim rozumět. Němčina není až tak škaredá.
Zítra odlétáme na Rhodos. Jen já a rodiče. Možná to bude nuda, co já vím. Ale bude tam moře. Slunce. Celé dny nicnedělání. A beru si spoustu knížek a blok a budu číst a psát. A válet se. Mám nové plavky, jsou růžovo žluté a nepochopitelně krásné.
Jachá! Těším se. A kupodivu už mám sbaleno.

Kapky nocí XI.

14. září 2011 v 17:29 | enterona |  Básničky
Nevěřím, že věřím v Něj.

Kupte si pastelku

9. září 2011 v 21:25 | enterona |  Život v písmenech
Mám novou úchylku. V prohlížení papírnictví se vyžívám už dlouho, nejraději mám takové ty spíše výtvarnické potřeby. Tam člověk najde tisíc věcí, o kterých sice netuší, k čemu slouží, ale které vypadají zajímavě. Včera jsem si koupila zelenou pastelku a dneska se z ní celý den radovala. Je měkká, dobře píšící a hlavně krásně zelená.

Osmdesát osm krásných kanálů

1. září 2011 v 21:18 | enterona |  Výkřiky
A nebo krásnější strč prst skrz krk.
Mám sdílnou náladu. Jsem emocí plná jak zahradní konev před večerním zaléváním.
Právě jsem položila mobil. A minutu jsem se jenom bezmocně smála. Nahlas, to mám tak ve zvyku. Pořád tomu tak nějak nevěřím. I když dneska je tak zmatený den, že bych se nepovažovala za blázna ani kdyby se mi roztančily kaktusy na parapetu.
V sobotu mi volal instruktor, jestli nechci jet na adapťák. Odpověď byla jasná okamžitě, chci, nakonec i rodiče souhlasili. Pak ticho, žádné další info. Doteď mi nechybělo. A najednou jsem zjistila, že jedeme na jiné místo, s jinou školou (aby to bylo zábavnější, budeme někde u Blanska s brněnskou základkou) a v týmu máme jiného člověka. Nebudeme mít moc materiálu, a tak mám vymyslet improvizovatelné hry s tužkou a papírem.
Ještě pořád mě trhá smích.
Navíc netuším, kdy zítra odjíždím na závody. Přitom potřebuju jít do školy na co nejvíc hodin a měla bych si sbalit věci a uklidnit se. Přece mě nemůže rozhodit, že mě o víkendu čeká uběhnout deset kilometrů, což jsem neuběhla za celé prázdniny.
Největším kiksem dne ale pořád zůstává procházka po trhu. Měla jsem koupit švestky. Tak jsem prošla trh tam a zpátky, našla ty nejvíce vyhovující označení pravé švestky (jak máma nazývá jakýsi speciální druh švestek, který ale mně připadá stejný jako všechny ostatní). U stánku nikdo nebyl. Nabrala jsem si plný sáček, zvážila, zjistila, že mám kilo a prodavač mi začal doopravdy chybět. Paní vedle mi řekla, že majitel jel odvézt auto a nechal stánek být. Tak mi to zvážila, já jsem si sama určila cenu, nechala jsem tam peníze a odešla. Majitel se pak musel divit.
Kdybych nebyla tak strašně čestná, ukradnu to a nikdo by si toho nevšiml.
A koupila jsem si náušnice! Stříbrné kroužky za celých devatenáct korun. Juchachá.
Ve škole nám zástupce ředitele v růžové košili s růžovou kravatou přečetl školní řád, povykládal pár zajímavostí a změn a po dvaceti devíti minutách nás pustil domů. Proč každý den není takový?
Doma jsem byla velmi akční a veselá. Uklidila jsem si školní šuplík a našla jsem spoustu prázdných sešitů (takže jich mám nakonec mnohem víc, než potřebuju), naučila jsem se tři akordy na kytaru (nicméně zní tak falešně, že mě to brzy přestalo bavit) a zjistila jsem, že na flétnu hraju i po dvou letech bez hudebky pořád stejně dobře.
A pak jsem udělala zásadní chybu a zapnula jsem počítač. Čtyři hodiny jsem chatovala, ač jsem už tolikrát usoudila, že je to k ničemu. Jenže tentokrát se to dobře obhajovalo učením angličtiny. I když na konci už jsem dělala tak debilní chyby, že mě i dotyčný holanďan začal opravovat. A poslal mi holandský jazykolam.
Achtentachtig prachtige grachten.
Zkuste to říct - ch je stejné jako g a oboje musíte chrochtat. Já jsem nedošla dál než ke druhému slovu, protože mě ten zvuk vždycky rozesměje. Časem se to naučím.
Ideální na zlé chvíle.