Říjen 2011

Kapky nocí XV.

25. října 2011 v 22:42 | enterona |  Básničky
Když nevíš co, řekni to básničkou...
A příště to zkusím říct tak, abych to našla aspoň sama.

Malá každodenní prvenství

23. října 2011 v 22:07 | enterona |  Výkřiky
Když se daří, dokážu se radovat z čehokoli. A ráda se chlubím. Hehe.
Dnes jsem se poprvé po týdnu vzbudila bez bolesti v krku. Jak krásné to bylo!
Navíc jsem si večer tak usilovně přála, aby se mi o někom nezdálo, že... aspoň v tom snu nehrál hlavní roli.
Poslala jsem svůj první francouzský mail. Naštěstí jen jako domácí úkol do doučování, takže nevadí, že to nedává smysl. Doufám. Stejně to je asi lepší než moje mluvené věty...
Bydlím u sebe v pokoji už sedm let a teprve ode dneška mám záclony. Vlastně mám zatím jen jednu a ještě k tomu to není opravdová záclona, ale i tak mě to těší.
Hrála jsem kulečník. A ač mi to vůbec nešlo a kazila jsem i úplně jasné šance, vyhrály jsme! Jen jednou, ale kdo se na to ptá...
Pochopila jsem, jak se na kytaru hrajou tóny. Podle not. A umím zahrát Černé oči, jděte spát! A kdybys měla má panenko. A další jednoduché písničky. Mám z toho druhé vánoce a těším se, až pochopím akordy.
Padaly mi brýle. Vzala jsem na ně kleště. Už mi nepadají, heč.
Byla jsem na závodech. Trať jsem neběžela, radši jsem se prošla v nádherném, sluncem prosvíceném podzimním lese. A měla jsem v cíli opravdovou radost, i když byl můj čas suverénně nejdelší.
Máme kabelovku a tedy spoustu zbytečných televizních programů. Je to pořádný rozdíl oproti těm měsícům, kdy jsme televizi vůbec neměli. Procházela jsem celý seznam 360 nebo snad ještě více položek, většina je kódovaná a nefunguje. Doufala jsem v anglický Disney channel, tak ten bohužel nemáme. Zato funguje asi šest holandských programů! A je hrozně vtipné je posloucha. A vědět, že tak ti lidi doopravdy mluví...
Začala jsem svého milého holandského penfrienda učit česky. Chachá. Vyčasovala jsem mu asi tři slovesa a on sám odhadl, jak se časuje další. Čeština nějaký řád! Pofidérní, ale přece.
Normálně k nám nikdo nechodí, a tento týden už jsem měla tři návštěvy. A snad mě čeká další.
Mimochodem, kdybyste chtěli vědět cokoli o magických čtvercích, ptejte se. Vím víc, než vůbec tuší český internet. Je to hodně dobrý pocit.

Checht. Normálně si hraju na skromnou, tak mi to protentokrát odpusťte.

Kapky nocí XIV.

17. října 2011 v 19:48 | enterona |  Básničky
Jedna lehce zamilovaná, ač sama neví do koho.

Jezdíme na kruhovém objezdu bez odboček

14. října 2011 v 22:54 | enterona |  Život v písmenech
Nějak tak si připadám. Historie se opakuje v nekonečných cyklech. Pokud nejsme buddhisti (jakože nejsem, protože jím ráda maso), nemáme šanci se z tohoto koloběhu vymanit. I když oni to vztahují na reinkarnaci, možná by meditace pomohla i proti časovým smyčkám v jednom životě. Co jiného tomu může zabránit?

Začínám si vážit tepla domova

11. října 2011 v 21:42 | enterona |  Výkřiky
Neb venku začíná být pořádná lezavá zima a je krásné přijít domů ke kamnům.
V neděli večer jsem měla na tváři zlínského turbošneka rozmazaného deštěm a větvemi, seděla jsem na zastávce a nohy se mi klepaly zimou. Celý víkend jsem byla venku, s ostatními poskakovala, tančila, dělala dřepy a stejně mě zahřál až výborný svařák. Povzbuzováním jsem si vyřvala hlasivky, takže jsem včera jen chraptěla a skřípala. V trolejbuse jsem nemohla ani poprosit o dovolení a ve škole se mi lidi smáli. Pak jsem šla zase běhat a hlas se mi dal čerstvým vzduchem dopořádku.
Už si můžu i zpívat. A bolí mě prsty od kytarových strun, které jsem si konečně zašla koupit. Sympaticky ztřeštěný pán mi zkontroloval kytaru a poradil, že bych na ní občas mohla utřít prach. Chachá, to už nebude potřeba, protože se na ni doopravdy naučím hrát. A běda mi, jestli ne.
Taky jsem si koupila buzolu. Se západem vpravo. Ale jinak je úžasná a barevná.
Dneska jsem se radovala z volného odpoledne. A strávila jsem ho jedením orienťáckých perníčků, pitím burčáku (který ale vůbec není tak dobrý jak by měl být), čtením, studováním francouzských zvířat (čímž jsem téměř zdvojnásobila svou slovní zásobu, checht), chemie a matematiky (nicméně s teorií čísel si počkám na zítra, nechci se zbláznit hned).
Škola mě ničí. A stejně si radši naberu další dobrovolné činnosti navíc, než abych měla opravdové volno. Nechápu sama sebe. Šprtatím.
A zítra uvidím kamaráda! Věta nesmyslná, jasně, uvidím ve škole spousty kamarádů. Ale uvidím kamaráda, kterého jsem neviděla déle než měsíc a intenzivně se těším už ty dvě hodiny, co to vím. Jachá. Matematika prostě sbližuje! Nikdo mi to nevymluví.
Akorát jdu pak k zubaři, takže si stejně nestihneme popovídat...
Tož tak. Je mi fajn.

Kapky nocí XIII.

7. října 2011 v 19:49 | enterona |  Básničky
Z jednoho dávného večera doma na terase, ze svým způsobem krásné cesty přes noční rakousko, kdy mi bylo strašně do breku a nemohla jsem spát, a ze včerejšího nadšení, že špatné dny odešly.

Co je komu po cizích starostech

6. října 2011 v 20:18 | enterona |  Výkřiky
když má těch vlastních každý dost. Ale protože sdílená frustrace se snáší lépe (jediná pořádná věc, kterou si pamatuju z psychologie z prváku, checht, a používám ji pořád), je lepší si pořádně postěžovat ostatním. Jsem zas naštvaná a zdrcená hloupostmi a otravuju tím okolí. Jenže je mi pak líp, a jsem egoista, žádný altruista, tak co...
Chjo. Dneska jsem měla konečně pořádnou psychohygienu (zato včerejší trénink neměl vůbec žádný pozitivní efekt, cosi se divně mění). Šla jsem do hudebky. Nebyla jsem tam přes půl roku. Voní to tam stejně, jsou tam pořád stejné fotky, stejně odrbaná židle, na protější zahradě ženská věšela prádlo, z vedlejší třídy se ozývalo vrzání houslí... přesně jako před tím půlrokem i před deseti lety. To místo je úplně v pořádku.
Zato umřel Steve Jobs. Prý. Je mi to líto, neb byl mou nejoblíbenější postavou z (co já vím) technického byznysu. Ze stejné oblasti znám jinak jen Billa Gatese (a toho si kvůli vtipům už nikdo nemůže úplně vážit) a Marka Zuckerberga (který jen vymyslel facebook, no a co (ač mu vděčím za mnohé)). Nikdy jsem od Applu nic neměla, ale na té firmě se mi líbí hodně věcí. Hlavně název, který je prý po Jobsově oblíbeném ovoci, protože zaměstnanci nedokázali včas vymyslet lepší jméno.
Blbnu, nebo ve škole přibývá práce. Nebo obojí. Každopádně mě to štve a trávit dny učením nikterak nenaplňuje mou představu o správném středoškolském životě. Připadám si jak největší šprt na světě a možná jím i konečně jsem.
Ale můj život přece jen není tak strašný, jak o něm ráda referuju. V sobotu jsem na závodech měla langoš s tatarkou a večer jsem viděla a slyšela Horkýže Slíže. Což bylo bezesporu více než fajn.
Na závěr vám chci dopřát něco veselejšího než mé znuděné kecy. Zamilovala jsem se do písničky. A sereme, ha a he...