Listopad 2011

Nade vše miluji slunce na modré obloze

28. listopadu 2011 v 19:13 | enterona |  Výkřiky
Okamžik, kdy včera ráno vysvitlo, byl beztak nejkrásnější z celého minulého týdne.
V pátek jsem měla šílenou depku z nepotřebnosti. Na škole nás nechcou, do dne otevřených dveří se nezapojíme, kamarádka nám neřekne zajímavé událsoti... tak co se pak dá dělat. Zalezla jsem si doma do postele, bojkotovala všechny povinnosti a koukala na big bang. A bylo mi dobře.
V sobotu jsem byla nucena ze svého osamělého štěstí vystoupit a jet na oddílové zakončení sezony, tentokrát s tématem hvězdy hudebního nebe i pekla. To byla zas jednou akce!
Po ranních extrémních zmatcích jsme jeli nakupovat. Nějaká paní do mě vrazila a místo omluvy vypískla Prrr! a odešla. Tím začal můj záchvat smíchu, kterého jsem se nezbavila téměř po celou dobu v supermarketu. Kupovali jsme třicet pět půlek chleba (prostě ne osmnáct bochníků, ale třicet pět půlek. nemůžu z toho doteď), kečup, hořčici a minerálky. Naštěstí k našemu pikniku někdo přidal i maso a spousty buchet a pomazánek. A perníkové lampionky! Mňam.
Našla jsem zásadní rozdíl mezi mysliveckou chatou a skautskou klubovnou. Myslivci potřebujou půllitry a sklenice, kdežto skautíkům bohatě stačí hrnek na čaj. Tak jsme pili pivo z hrnků a zavařovacích sklenic a víno z plecháčků. Chutná to stejně, jen to vypadá hůř.
Orienťáci mívají strašně zvrácené oslavy. Ale - co by to bylo za oddíláč, kdyby nikdo nezvracel (ale letos prý jen z nepitné vody), kdybych netančila ploužák objímajíce opilého kluka, kdybych neodháněla ženatého muže, kdybych nepobíhala venku bez mikiny (a pak se divím, že jsem nachlazená) a kdybych se ráno nevzbudila se špatným pocitem. Byla by to nuda, a neměla bych celý rok na co zapomínat.
Každopádně co se týče osobního ztrapnění, jsem na tom letos mnohem lépe než dříve. Aspoň jsem nehledala ledoborec, nejedla jsem o půlnoci ze smutku okurky, ani jsem nešlápla spolužákovi na hlavu.
Ráno jsme si vesele zametli, vytřeli, uklidili a jeli jsme domů. S litrem a půl piva v petláhvi, neb bečka naražená o půl jedné se prostě nevypije. Máme poučení pro příště.

Jak cenný je dobrý pocit

23. listopadu 2011 v 21:18 | enterona |  Výkřiky
Někdy je svět plný špatných zpráv a mám dobrou náladu. Někdy se všechno daří, a přesto se cítím mizerně.
Navíc jsem ztratila schopnost radovat se z prostého zírání na obrazovku počítače a bezduchého sledování jednoho dílu komického seriálu za druhým. Tedy seriál mě třeba baví, jenže vždycky otravuje takové to svědomí, které by snad chtělo pracovat. Je slabé, ale i tak otravné.
Pondělí bylo zábavné. Dozvěděla jsem se, že nejsem normální. Nic nového, a zároveň zajímavá informace.
Večer šli rodiče na koncert, tak jsem očekávala, že si v prázdném bytě třeba zahraju na kytaru. Nebo se zahrabu do peřin a budu se učit, stejně jako by byl někdo doma.
A místo toho jsem dorazila domů s kamarádem (který se mým kamarádem stal to odpoledne) a dvě hodiny jsme si povídali, než jsem ho s lítostí vyprovodila. Vlastně nijak zvláštní, ale stejně jsem se strašně smála a rodičům se radši nezmínila. Ta jejich představivost!
Jinak už cítím Vánoce. V pondělí i dnes si spolužačka zpívala koledy, to se pak tomu pocitu nedá ubránit. Musím napsat Ježíškovi. Tralala. Beztak už mám dárek vybraný, s novou přehrávačkou snad konečně nebudu v trolejbuse poslouchat ty samé písničky pořád dokola.
Včera jsem usínala s bolavýma nohama (po celodenním nenáročném sedění) a ještě bolavější hlavou. Vzbudila jsem se s chutí vyvraždit celý svět. Dá se to nazvat i náladou běžte všichni do Hustopeče (omlouvám se zdejším Hustopečanům, ti můžou jít kamkoli jinam). Moje psychické stavy kolísaly kvůli jedné pozitivně naladěné spolucestující do školy a druhému naladěnému naopak ještě negativněji než jsem byla já. Ještě že je mám.
Ve škole byla zima. Strašná. Co je mi po ekonomické krizi, chci aspoň trochu tepla, když se máme soustředit! Pche. V matice jsem nevydržela, na záchodě udělala dvacet dřepů a zahřála si ruce pod vodou. Beztak mi to na dlouho nepomohlo... Zítra si prý spolužáci berou deky, tak jsem zvědavá, jestli to někomu z důležitých docvakne.
Zástupci ředitele mají samozřejmě perfektně vytopenou kancelář.
Možná řeším prkotiny. Ale mít splněné fyzické potřeby je naprosto základní!
Veselte se.

Kapky nocí XVI.

19. listopadu 2011 v 22:23 | enterona |  Básničky
Veselé jak život sám.

Co se dá dělat

17. listopadu 2011 v 20:59 | enterona |  Výkřiky
Zítra jdeme do školy. Všude je smog a navíc mrzne. Nemám šanci pochopit funkci dutých zrcadel. Život je plný dobrých zpráv a špatných pocitů. Hniju.
Jak jsem se minule radovala, že budu hrát v orchestru... tak jsem dneska zjistila, že nebudu. Aspoň ne v kostele o vánocích. Ale za Nohavicův koncert je to přijatelná daň.
Byla jsem na půlnoční premiéře Rozbřesku. Prý je to hrůza, já jsem se bavila dobře. A doporučuju, tedy pokud vám nevadí romantické výlevy a pohled na krev...
Byla jsem i na Klusovi. A lepší koncert jsem nezažila, i když se jim pokazilo, co se pokazit mohlo.
A byla jsem taky na oslavě narozenin. Na velmi filosofické oslavě, kde lidé probírali politickou situaci a já od té doby přemýšlím - Jaký je rozdíl mezi snem a opileckou realitou? A usuzuju, že skoro žádný. Akorát sen si sní člověk sám, kdežto realitu je lepší si pamatovat.
K úpadku mé osoby přispívají i tréninky. Nejde mi to. Kdysi jsem rozuměla mapě a běhala jsem pomalu. Pak jsem začala trénovat, chvilku jsem se orientovala relativně dobře a rychle. Pak jsem se víc a víc ztrácela, ale ještě jsem se občas rychle dokázala vrátit. A posledních x měsíců či let dělám špatně všechno a navíc mi to trvá pekelně dlouho.
Kromě veškerých faktů jsem i pocitově hrozná. Hned se rozezlím a pak mě to tak mrzí, že jsem ještě otrávenější.
A přitom je někdy úplně dobře!
Nicholas Winton říká, že když něco není úplně nemožné, tak vždycky existuje způsob, jak to udělat.
Já si to nemyslím. Ale zní to pěkně a možná bych to mohla občas vyzkoušet.

Unavená k pláči a usmátá ke spánku

7. listopadu 2011 v 22:52 | enterona |  Výkřiky
Tak nějak zase nemám morálku na psaní. Školní časopis, orienťácké stránky, do toho už se mi nechce dlouho, ale vlastní blog? No tak, co se to se mnou děje?
Chm, měli jsme prázdniny. O prázdninách se dá dělat tolik věcí kromě sezení u počítače! Slavila jsem narozeniny (podruhé), jela do Olomouce (a zlepšila si latinskou slovní zásobu a poznala další pěkné město a tak) a strávila den s příbuznými. A zabila jsem mnoho chvil pseudomatematickými úvahami a pak se mi zdálo o trojúhelnících. A viděla jsem druhý film za tento školní rok. Jak ubohé! Kde jsou jen mé plány o sepsání seznamu filmů základního vzdělání?
Pak nastal nejpříšernější týden s mnoha testy, šílenou únavou a otráveností, kdy jsem byla nepříjemná i na ty nejpříjemnější lidi.
Ale! Jsem instruktorka zážitkové pedagogiky. Mám to opět potvrzené, a co víc, dostala jsem výplatu. (A do Holandska letos opravdu pojedu a jestli ne, tak ty peníze snad vyhážu oknem...)
Měla jsem druhou doučovací francouzštinovou lekci a to české povídání potom bylo mnohem zábavnější.
Zjistila jsem, že oběd je důležitý prvek dne a že se nedá nahradit milou návštěvou hospody, jedním pivem a hrou Bangu.
Málem jsem pak usnula na semináři, ale ani zívání mi nezabránilo blbě kecat. Normálně si neuvědomuju, že povídám nepodstatné hlouposti, polopravdy a drby. Ale když mluvím s někým tak jednou za měsíc až půl roku... dojde mi, že jen plýtvám drahocenným časem.
Ve Zlíně asi vážně není nic k vidění. V rámci průvodcovství večerním městem jsme udělali okruh od nádraží k radnici a od radnice k nádraží. Opilci u trafiky jsou stejně nejzajímavější atrakce.
Jednou jsem šla spát ve dvě ráno, s úsměvem a nedodělanými úkoly. A jednou jsem padla do postele už o půl deváté a rodiče se tomu tak divili, že mě radši vzbudili...
Uznala jsem, že filosofie je za jistých okolností zajímavá. Třeba při písemce, když si můžeme povídat o čemkoli jiném a usmívat se na celou třídu. A vlastně i jindy, protože Sokrates byl borec a Aristoteles zase pigeonholes everything (to slovo je boží! díky za něj, fleet sheet!) a právě to rozškatulkovávání všeho mě na něm fascinuje. Zařadili jsme ředitele do deseti kategorií a asi by se mu většina našich úsudků nelíbila.
(reklama pod čarou bez čáry - čtěte fleet sheet's final word)
Hraju v orchestru na flétnu! Sice jen ve školním, sice nejdu slyšet, sice hrajem zase tytéž koledy co už několik let... ale chlubím se tím, kde se dá. Raduju se. A to jsem to vždycky nesnášela.
Mám úchylku na příliš inteligentní lidi. I tak se dá shrnout část pátku. Checht. Jela jsem na výlet. A byl příliš krátký.
Moje kreativní část se po třech hodinách jakože kreslení vybila na hodně dlouho. Ale oslava (narozenin, třetí) stála za to, i když jsme ani moc nepily. Doufám, že navždy zůstanu ženou.
A vám mi nezbývá než popřát, abyste byli se svým pohlavím taktéž spokojeni.