Okamžik, kdy včera ráno vysvitlo, byl beztak nejkrásnější z celého minulého týdne.
V pátek jsem měla šílenou depku z nepotřebnosti. Na škole nás nechcou, do dne otevřených dveří se nezapojíme, kamarádka nám neřekne zajímavé událsoti... tak co se pak dá dělat. Zalezla jsem si doma do postele, bojkotovala všechny povinnosti a koukala na big bang. A bylo mi dobře.
V sobotu jsem byla nucena ze svého osamělého štěstí vystoupit a jet na oddílové zakončení sezony, tentokrát s tématem hvězdy hudebního nebe i pekla. To byla zas jednou akce!
Po ranních extrémních zmatcích jsme jeli nakupovat. Nějaká paní do mě vrazila a místo omluvy vypískla Prrr! a odešla. Tím začal můj záchvat smíchu, kterého jsem se nezbavila téměř po celou dobu v supermarketu. Kupovali jsme třicet pět půlek chleba (prostě ne osmnáct bochníků, ale třicet pět půlek. nemůžu z toho doteď), kečup, hořčici a minerálky. Naštěstí k našemu pikniku někdo přidal i maso a spousty buchet a pomazánek. A perníkové lampionky! Mňam.
Našla jsem zásadní rozdíl mezi mysliveckou chatou a skautskou klubovnou. Myslivci potřebujou půllitry a sklenice, kdežto skautíkům bohatě stačí hrnek na čaj. Tak jsme pili pivo z hrnků a zavařovacích sklenic a víno z plecháčků. Chutná to stejně, jen to vypadá hůř.
Orienťáci mívají strašně zvrácené oslavy. Ale - co by to bylo za oddíláč, kdyby nikdo nezvracel (ale letos prý jen z nepitné vody), kdybych netančila ploužák objímajíce opilého kluka, kdybych neodháněla ženatého muže, kdybych nepobíhala venku bez mikiny (a pak se divím, že jsem nachlazená) a kdybych se ráno nevzbudila se špatným pocitem. Byla by to nuda, a neměla bych celý rok na co zapomínat.
Každopádně co se týče osobního ztrapnění, jsem na tom letos mnohem lépe než dříve. Aspoň jsem nehledala ledoborec, nejedla jsem o půlnoci ze smutku okurky, ani jsem nešlápla spolužákovi na hlavu.
Ráno jsme si vesele zametli, vytřeli, uklidili a jeli jsme domů. S litrem a půl piva v petláhvi, neb bečka naražená o půl jedné se prostě nevypije. Máme poučení pro příště.