Prosinec 2011

Za rok zase?

28. prosince 2011 v 23:30 | enterona |  Život v písmenech
Vánoce byly. Prý poslední. Říkají Mayové - tedy neříkají Mayové, ale všichni ti lidé, co si z nich dělají legraci a tlumočí jejich vědomosti do všechního světa.

Tak se žije tady u nás

21. prosince 2011 v 23:00 | enterona |  Život v písmenech
na severu - když není máslo jíme heru - v bělském lese běhají mamuti - jsme jednou nohou v maléru. To bude hit, vážení, já to cítím! Když člověk píše písničky tak dlouho jako já, tak to musí cítit.

Viděla jsem Jarka Nohavicu. Na vlastní oči. Když jsem psala na fb, jak se těším, spousta přátel se mi vysmála - že ho vidí, jak venčí psa, sedí v kavárně u Rybiček nebo ho potkávají v tramvaji. Závidím? Trochu. Ale jim to pak není vzácné. Kdežto já se třepala radostí.

Malý výlet na zahrádku

16. prosince 2011 v 23:08 | enterona |  Výkřiky
Nebo jednoduše - všechno jde do kytek.
Ale to vás beztak nezajímá. Budu veselá. Snad už jsem smířená se vším. (Ač mě dostalo, když se mi kamarádka omlouvala, že chodí s klukem, který se mi dávno líbí. Vždyť to přece není důvod k omluvě a k lítosti, ne? Můj problém, nic víc.)
Nejvíc mě pořád vytáčí, že ani v polovině prosince nesněží. Vánoční Vídeň totiž ztratila polovinu z vánoční atmosféry, když tam bylo počasí jak v březnu (a při pohledu ze zavřeného okna klidně jako v červenci). Ale byly tam stánky s jídlem, s punčem a se spoustou trhových maličkostí. A v Albertině byl René Magritte a Muzeu moderního umění dvoumetrový modrý plyšový pavouk. Zamilovala jsem se do obou.
Akorát náhodně se zapínající vysavač a výtahová šachta bez výtahu mě děsily. Některé budovy jsou zvláštní. Sama bych se doopravdy bála - navíc ztracená mezi německy mluvícími lidmi, kteří mi sice rozumí, když si objednám weihnachts punch, ale já už nerozumím jejich reakci.
Dneska jsem asi páchala pokus o sebevraždu kávou. Cheche. (Není to dobrý humor, ale vždyť víte, bez smíchu bychom taky hned umřeli.) V semináři mě nejdřív vytočila vlastní neschopnost a potom i učitel, a tak jsem v rozčilení naházela do hrnku několik lžiček nescafe. Pak se mě dvě spolužačky ptaly, proč tam mám toho kafe tolik. Mi to ani nepřišlo, tedy dokud jsem se nenapila. A dokud jsem nebyla nabuzená a plná energie a neklepala jsem neustále nohou. To ale dělám často i normálně, tak nevím, jestli to byl taky důsledek.
Každopádně jsem pak měla ze všeho ohromnou radost. A to je fér. Konečně něco bylo fér.
Utvrdila jsem se v podezření, že skládání rubikové kostky je silně nakažlivé a tudíž nebezpečné a společnost by se tomu měla bránit. A píšu to, přestože už jsem taky podlehla. Ještě před dvěma týdny jsem absolutně nechápala, jak někdo vůbec rubikovou kostku může složit. A teď to zvládnu i za dvě a půl minuty, když se daří. Hehehe.
Je to momentálně tak jediné, co mi nepřináší akutní pocit méněcennosti.

Kapky nocí XVII.

12. prosince 2011 v 21:37 | enterona |  Básničky
Kéž se jednou zbavím snů.

Předvánoční bláznění

6. prosince 2011 v 23:26 | enterona |  Výkřiky
Které vlastně s Vánoci zatím nemá moc společného. Dárek mám jen jeden, a navíc nevím pro koho.
Jeden matematický příklad jsem dneska počítala dvě a půl hodiny a ani tak jsem ho neumlátila k výsledku. Udělala jsem se soustavou rovnic vše možné a nemožné, ale nenapadlo mě to základní - prostě je sečíst.
Aspoň jsem se celý den nemusela učit. A zároveň jsem se přece jen naučila na písemku z biologie. Vedle byla totiž hrozně ukřičená paní, která svým žákům popisovala srdce.
V knihovně jsem si půjčila knížku, kterou jsem si půjčit vůbec nechtěla. Došlo mi to, až když jsem vyšla ven.
Z prvního patra jsem omylem sešla do přízemí, a do druhého jsem pak musela zbytečně šlapat dvojnásobek schodů.
K vrcholu mé mimóznosti - dala jsem si do uší sluchátka a teprve po několika minutách mi došlo, že jsem nezapla žádnou hudbu.
Na trhu jsem si koupila hrušku. Obří hrušku. Kráčela jsem si vesele městem a chřoupala, jenže jsem stejně musela půlku vyhodit, protože byla dřevnatá. A mám ráda svoje rovnátka.
Sháněla jsem bílé kalhoty. V jednom obchodu měly všechny urvaný knoflík na zapínání. Ve druhém byly převeliké velikosti. Ale nakonec jsem jedny bílé tepláky, které pak už nikdy nevyužiju, našla. Jachá.
Poslední týdny pořád tvrdím, jak málo mám času. Teď mám naopak času víc než dost. Kupodivu. A už jsem konečně došla k poslednímu dílu himym i bbt. Měla bych si najít novou zábavu.
Dostala jsem od Mikuláše dvě Kindervajíčka!
V Holandsku neslaví svátky. Tedy nejenže je neslaví, oni ani neví, co to je. Hrůza. A když se o to takový člověk začne zajímat, má pak najednou svátek pětkrát do roka.
Zdobila jsem perníčky. A kupodivu to nevypadá moc katastrofálně a navíc jsou jedlé.
Vánoce!!!
(Akorátže jsem místo koled ze zvyku poslouchala Kluse.)

Borka s Unkou se mají báječně

4. prosince 2011 v 19:02 | enterona |  Výkřiky
Jsem asi ujetá, ale nemůžu si pomoct. Na škaredém jménu Barbora je nejkrásnější, kolik různých patvarů se z něj dá vytvořit.
(Jen mě naštvalo, že z Unky se tak snadno vytvoří Šunka. Tak si říkat vážně nenechám.)
Prý jsem bohém. Pche. A taky jsem se oklikou dozvěděla, že jsem děvka a feťačka. Což NEJSEM. Jak milé, když mě urazí člověk, kterého téměř neznám a o kterém jsem si myslela, že je sympatický. Jak naivní jsem! Moje představa ideálního světa a víra, že všichni lidé jsou hodní a milí. A že když si lidé chtějí rozumět, tak si rozumět budou. Jak hrozné je zjištění, že tohle všechno není pravda.
A co hůř - je strašné zjišťovat to zas a znova a stejně to pořád nechápat.
Sázím na upřímnost a po včerejším přátelském povídání ničím začínající sociální vazbu. Štvu tím sama sebe, ale na nic jiného nemám nervy. I ta včerejší schůzka mě málem zabila, tak otrávená jako před ní jsem už dlouho nebyla. A potom naštvaná, i když mě většina lidí vytočit nikdy nedokáže.
Ale dost už o mém slabém společenském vychování. V pátek večer jsem po relaxaci v orchestru (děláme tam s kamarádkou vždycky největší bordel a dirigent nás musí okřikovat. Jenže my si někdy musíme popovídat!) šla na koncert Polemic a Sto zvířat. Dosud jsem nepochopila, co jsem zrovna já dělala na takovém koncertě, ale hráli skvěle. A to jsem o Zvířatech v minulosti minimálně dvěma lidem řekla, že je ta hudba hrozná a že se mi nelíbí. Hehehe.
Jako protiváha k minulému článku - jsou na světě naopak věci, které se měnit můžou a je to dobře.
Máma se jako vždy bála, že mě někdo o půlnoci ve městě přepadne. A tak se mnou telefonovala celých dvacet minut cesty. Kdyby mi někdo chtěl ublížit, tak mu to nejspíš nezabrání, ale bylo krásné necítit se sama.
Včera jsem se večer šla s kamarádkou družit se spolužáky. Znám je šest a kus roku a zároveň je některé neznám vůbec. A přitom byli v pohodě, zábavní a klidně nás vzali s sebou do hospody.
Proč jsem tolik let svého života odmítala komunikovat? Proč jsem se bála poloznámých lidí? A proč se jich vlastně bojím částečně pořád? Jsem hloupá!
Slíbila jsem si ale, že přestanu říkat takové to zoufalé - jsem hloupá, jsem škaredá... Jo, učitel v psychologii měl pravdu. Dělám to proto, aby mi to lidi vyvrátili. Možná vědomě, možná nevědomky. A jen málo lidí odpoví tu nejkrutější a přitom jedinou správnou věc - Ano, jsi.

Můžu se vzdát?

1. prosince 2011 v 20:58 | enterona |  Výkřiky
Jestli oni ti staří řečtí filosofové neměli pravdu. Bojíme se smrti, přestože ji nikdy nepotkáme a tedy nám nemůže ublížit. Ženeme se za spoustou věcí, které nám k ničemu nejsou. Marnost nad marnost!
Jít po škole na pivo je jednodušší než jít se učit. A co je cenější? Popovídat si s kamarády, nebo si zapamatovat další informace? A co bude užitečnější v pozdějším životě?
Sedět doma a u filmu pojídat chipsy je rozhodně jednodušší než běhání v nočním lese. Tady je odpověď jasná, a přesto jsem dala přednost té zbytečnější aktivitě. A dodívala jsem se na Big Bang, přestože už týdny tvrdím, že na nic nemám čas.
Mám vždycky radost, když se po letech objasní nějaký problém. Dnes jsem se konečně dozvěděla, co znamená glide reflection. I když nemůžu říct, že by mě v posledních měsících posunutá souměrnost moc štvala, spadly ze mě aspoň nějaké starosti.
Přišla jsem na doučování a už jsem měla na stole čaj. Prý stejně nic jiného než černý nechci. To jsem vážně tak předvidatelná? A kamarádka mi nosí hrušky, protože ty zelené tvrdé miluju. Chm. A nudící se spolužačku jsem dneska přesvědčila, aby mi nakreslila sněhuláka. A ještě pořád chci mít modré vlasy. A mám úchylku na pištící a svítící klíčenky.
Jsou na světě věci, které se nesmí měnit.
A vůbec. Jsem v životě jakž takž spokojená a bojím se, že jakákoli změna mě rozbije.
Třeba se mi vůbec nechce na sobotní povídání s známým-neznámým. Jako bych snad měla málo lidí, které bezmezně miluju.
Stejně se mi nejvíc stýská po těch, které neznám a znát nemůžu.
Dneska jsem o jednom klukovi prohlásila, že ho nemám ráda, protože je to hrozný rasista. Pořádně jsem s ním nemluvila několik let. Ale pak mi bylo trapné stát v trolejbuse vedle něj a mlčet. Pro tu chvíli byl fajn. Zvláštní.
V tělocviku jsme cvičily pozdrav slunci. Když mi bylo deset, uměla jsem to.Teď jsem nedokázala splnit polovinu kroků. Stárnu, blbnu, nešikovním.
Mám krásné vyhlídky do budoucna.