Leden 2012

Hledám kouzelnou fazoli

25. ledna 2012 v 20:53 | enterona |  Výkřiky
A až ji najdu, vyšplhám do nebe. Jenže - já ji nikdy nenajdu. Protože jsem bordelář a bordeláři si to nezaslouží.
Tralala. Pobolívá mě hlava, zničila jsem šňůru k počítači, kalkulačka už zase nefunguje, zítra umřu hlady a je mi báječně.
Je parádní vědět, že se o mně někomu zdá. Fakt, v noci, ve snech. Bylo by to parádnější, kdyby dotyčný bydlel blíž než (podle googlovských map) 1045 kilometrů - 10 hodin a 10 minut daleko.
Taky mě těší, že o sobě pořád zjišťuju nové milé věci. Za posledních pár dní vím, že
- umím lhát (a jsem na to patřičně hrdá a snažím se toho nezneužívat)
- vypadám jak děleno (už jsem to slyšela tolikrát a pořád nechápu)
Čtu učebnici sociální psychologie (už jsem se rozplývala, začínají mě jen štvát ty pravopisné chyby tam) a našla jsem krásnou definici: Sociální vztah mezi dvěma individui povstává, když existence nebo aktivita ovlivňuje jednání nebo duševní stav druhého.
Teoreticky mám vztah i s Barackem Obamou!
Prý nám jedno rozhodnutí může změnit život. Prý bych si měla na příští rok zvolit takové předměty, z jakých chci maturovat, jaké se mi budou hodit na přijímačky na vysokou, abych pak mohla pracovat. Proč se mi to tvrzení nezamlouvá? Proč si nemůžu studovat, co mě baví, a neřešit, co přijde? Jak můžu vědět, co budu chtít za rok?
Nechci se rozhodovat. Nemám životní vizi. A ztrácím se ve světě větších lepších lidí.
Jan Burian je islandský fanatik a písničkář a podle mámy takový malý kulatý pán. Zpíval nám místo školy a dokázal nás rozesmát - a takových lidí si vždycky cením, i kdyby jinak za moc nestáli a měli podivně uzrálé názory. Tvrdil, že přes osmdesát procent lidí je hloupých.
Našla jsem novou lepší cestu ze školy. Šla jsem vstříc zapadajícímu slunci, po kolejích, po opuštěné silnici, mezi továrními budovami. Jak může takový prostor existovat v krajském městě? A co je divnější - jak je možné, že jsem tam nikdy nebyla?
Zmeškáváme tolik dobra v životě.

S některými lidmi je lepší vyběhnout

21. ledna 2012 v 20:35 | enterona |  Výkřiky
protože se s nimi nedá vyjít. (Výrok babičky.)
Chce se mi spát. Strašně. A to jsem prospala celé odpoledne. Škoda, že ne celou noc.
Nechce se mi sedět v obýváku s babičkou a dědou, i když jsem se na ně těšila.
Nechce se mi dělat ani nic jiného. Písemky příštího týdne mě děsí, a to vím jenom o dvou. Seminárka do psychologie mě děsí ještě víc, přestože na ni mám ještě pořád měsíc a kousek. Jenže když se mi nechce, tak ji asi jen tak nenapíšu.
Dost školy. Je víkend. A včera večer jsem pořád někoho kritizovala, že se baví o škole. Pak přešli k horším tématům, tak už jsem radši mlčela.
Byli jsme na konci světa a slavili. Venku bylo plno sněhu a v chatě netekla voda (dokud jsme ráno nezjistili, že nemáme jak umýt nádobí a nepřesvědčili majitele, že by ji mohl zapnout). A bylo to báječné.
Pro mě bez večerních předsevzetí (kamarád prohlašoval, že tentokrát nepije a nevydržel to ani mnou tipovaných dvacet minut) a ranního špatného pocitu.
Zato s troškou méněcennosti večer - tašku mi na kopec vynesl kamarád, neb jsem ji nemohla ani zvednout. Vylily se mi v ní dva džusy a krabička s pomazánkou taky rupla. Neumím zavazovat nafouknuté balonky. A k dovršení všeho jsem shodila vodárku, a s mým štěstím jsem se divila, že hned nezačalo hořet.
Nejzábavnější byl spolužák, který všem přítomným čtyřem holkám vyznával lásku. O něco méně vtipné mi to připadalo, když jsem se pořádně zamyslela. Jak bych se já mohla někomu smát?
Jenom chechtajícím se lidem se dá smát bez výčitek. Smích je totiž nakažlivější než zívání. A to je co říct.
Tak se veselte a smějte.

Všechno jsem slunci dal

14. ledna 2012 v 23:47 | enterona |  Výkřiky
všechno krom svého stínu. (J'ai tous donné au soleil - tous sauf mon ombre. Guillaume Apollinaire)
Dva verše z Alkoholů mi visí nad postelí a vlastně nevím, čím mi tak učarovaly.
Každopádně mi slunce strašlivě chybí. A kdykoli vysvitne, mám hned dobrou náladu. Bože, já se tak těším na jaro!
Nebo na zářivou třpytivou zimu. Včera jsem se provinila nadšením nad sněhovou vánicí a rychlými změnami počasí (od nečasu k modré obloze a zase zpátky, aby nás svatý Petr nerozmazloval). A začalo pořádně sněžit a fučet, zrovna když jsem se náhodně rozhodla jít běhat. A ty jinak krásné vločky nám padaly do očí a uší a pod kapuci a vítr nám bral kyslík od úst. A stejně to bylo jaksi úchvatné.
Bohužel zbělely jen kopce, zbytek Zlína zůstal skoro stejně nudně mokrý jako pořád.
Ráda si povídám o počasí. A nemyslím si, že je to poslední téma k hovoru, když už lidé nemají o čem mluvit. Dneska jsem (po třech měsících! proč mi to táta nemohl říct dřív?) zjistila, že máme bbc world v televizi a dívala jsem se na počasí. A v Africe mají až 35 stupňů!
Ale beztak jim tam taky prší, tak co.
Když jsem včera přišla domů naprosto fyzicky zničená, uvědomila jsem si zajímavou věc. Když překonám počáteční odpor a udělám něco na první pohled nepříjemného (učím se, trénuju), přinese mi to nakonec větší radost, než kdybych místo toho dělala jednoduché věci (sledovala film, povídala si v hospodě s kamarády). Jako by z čisté zábavy byly vždycky výčitky. Není na tom nic převratného, ale donutit se přiznat si to, mě stálo dost času. Che.
Protože i když mě bolely ruce a nohy a ucho, usmívala jsem se. Jak jsem na to jen mohla zapomenout?
Snažím se myslet psychologicky. Do našeho školního semináře jsem zamilovaná čím dál víc. Díky včerejšímu jsem zjistila, že jsem asi strašný egoista (když o sobě píšu jakože veřejně) a taky že mám problém poznat svoje tělové já. Při fotbale jsem totiž neustále ztrácela nohy.
A půjčila jsem si úplně rozkošnou knížku (jen mě trochu znervóznilo, že z ní vylezlo něco, co se nápadně podobalo mšici). Je nejspíš psaná na stroji, má obal z lepenky, na něm nadpis načmáraný obyčejnou fixou, je secvaknutá koněm a celá taková milá. A nejvíc mě fascinuje, že vysvětluje sociální psychologii relativně srozumitelně.
Veselte se co nejvíc. Jaro přijde!

Nový rok mě baví

8. ledna 2012 v 21:04 | enterona |  Výkřiky
Vlastně to není stoprocentně pravda, ale to víte, když jsem slíbila ten pozitivní přístup...
Za tento víkend jsem udělala tolik věcí do školy, že konečně zas sama sebe obdivuju. Cheche. Ale u psaní protokolu do fyziky a kreslení obvodů v malování jsem se musela držet, abych nezačala na počítač sprostě řvát. Mrzelo by nás to oba a on by mi to pak ještě dlouho vyčítal. (Taťka se po mém reptání ptal: A to bys to vážně v dnešní době chtěla kreslit rukou? Jo, vyznávám praktické a jednoduché způsoby práce.)
Dokonce jsem sehnala i zimní boty, které mají sice do ideálních vysokých teplých kozaček hodně daleko, ale na tuto zimu stačí.
V pátek jsem viděla velblouda! Živého! Chlupatého! U kostela! A neplival!
A byla jsem v divadle na prý nejlepší komedii - Brouk v hlavě. Chechtala jsem se jako už dlouho ne. Smutné bylo jen to, že si jeden herec zlomil malíček. Ale sláva zlínskému divadlu, které dokáže i z neštěstí dělat fóry! Pane doktore, není vám něco? Vždyť vy vypadáte úplně jinak!
Večer jsem zkoušela nový způsob usínání. Místo recitace Havrana jsem myslela na veverky a věřila, že se mi o nich bude zdát. Houby. Zase mi do snu vlezli kluci, pche, ještě pár nocí a budu nadosmrti všechny muže svých snů nenávidět.
A kde že je ta radost ze života? I přes můry jsem se konečně pořádně vyspala, tralala.
První týden byl plný plánů a taky plný rezignací na ty staré.
Budeme chodit plavat, abychom neměly černé plíce a nadváhu.
Půjdu běhat. Chm. Venku prší... bolí mě záda... máme jít kopce? no fuj. Zůstala jsem doma a usnula už po pár řádcích knížky.
Fakt se naučím francouzsky. Letos se to zatím projevuje tak, že se bavím popisováním oblečení cestujících v trolejbuse. A už umím i části těla, abych mohla komentovat i jak mají barevné uši.
Kulturní deník budu psát a knížky číst dřív než poslední večer - plán je to už starší a ještě jsem to nevzdala. A Kafka píše zábavně, i když tolik lidí tvrdí opak.
Taky si navždy udělám pořádek v aktovce, neb jsem v pátek zažila největší trapas letošního roku, když jsem (opilá kávou a šíleně hyperaktivní a roztržitá, ano, už zase) někam položila klíče a do jejich hledání zapojila všechny ty hodné kamarády, kteří na mě čekali. A z jedné kapsy aktovky vytáhli třeba půl roku staré kradené modré fáborky (proč jsem je vlastně tehdy brala do školy?) nebo ponožky (čisté! ale přece jen). Hlavně že jsem o den dřív přemýšlela, jestli bych ten bordel neměla vyhodit. Checht. Tak už se stalo.
Vykašlu se na minulost. Všechno, co bylo, bylo loni nebo dřív. A to je nejlepší výmluva, juch.
Berte tento článek jako motivační příručku pro stereotypní znuděný zbytek roku.

Kapky nocí XVIII.

4. ledna 2012 v 21:02 | enterona |  Básničky
Další malé kapky. Výkřik náhlé radosti z ničeho.

Bylo dobře, bude líp

1. ledna 2012 v 22:22 | enterona |  Výkřiky
Má oblíbená slova plná optimismu. A mottem příštího roku bude You can get it if you really want, protože jo a protože si písničku s tím textem už tři dny zpívám.
Zas nám skončil rok. A zas nám začal nový. Je to prosté a v jednoduchosti je krása.
Krása byla i v ohňostrojích a netopýrovi, který vylekán uletěl. V tom, jak jsme řvaly odpočítávané vteřiny a všechny si vzájemně začaly přát krásný nový rok. V sms od kamaráda a telefonátu od člověka, kterého jsem skoro rok neviděla a neslyšela. V kofole a chlebíčkách a hlavně v lidech, kteří mě drželi vzhůru až do šesti ráno a byli veselí jako já.
Teoreticky se mi líbilo i ranní probuzení, když někdo prohlásil, že sněží. Spadly dvě sněhové vločky a já jsem si uvědomila, jak strašně unavená jsem. Tak jsem vzdala čekání na další bílé z nebe a plácla jsem sebou zpátky na koberec.
V rámci koncoroční nostalgie jsem pročítala staré hláškovníky. Až jsem se divila, kolik niterných žvástů v nich je. A jak se v průběhu měsíců jejich význam mění - třeba věta On mě snad nikdy nezklame. Od upřímnosti k nejtěžší ironii a možná zase zpátky.
V loňském roce jsem tak jako pokaždé udělala spoustu divných a nepochopitelných věcí. Za spoustu se hodně stydím, ale je fajn vědět, že vlastně ničeho nelituju. Asi jsem příliš mladá a hloupá na to, abych litovala střeleností.
I když - některé věci mě přece jen mrzí. Třeba že se chovám nepříjemně i ke kamarádům a jsem náladová až běda. Moc se to neshoduje s mou vizí úsměvného klidného života. Ale to se zase zlepší, nebojte.
Předsevzetí si dávat nebudu, nelíbí se mi to slovo. Vždyť se tomu každý vysmívá, protože nikdo nikdy žádné předsevzetí nedodrží.
Zato mám spoustu přání. A věřím na zázraky, takže se aspoň některá splní.