Březen 2012

Lozím tam, kam nemám

28. března 2012 v 20:38 | enterona |  Výkřiky
Vážně by mě zajímalo, proč takové hlouposti dělám. A ještě jsem z toho (v rámci možností) nadšená.
Žiju si tak báječně jen díky šťastným náhodám. Ale ono dostat se mezi studentskou matematickou elitu po haluzi není úplně ideální. Dvakrát čtyři a půl hodiny jsem seděla zavřená ve třídě a koukala střídavě do papíru se zadáním a z okna na zvolna plynoucí Orlici a trolejbusy jezdící za ní. Mohla bych za tu dobu udělat spoustu užitečnějších věcí. Naštěstí hledat mezi spoustou myšlenek nějakou smysluplnou (bez šance) bylo docela zábavné. A čas plynul mnohem rychleji než při normálním vyučování.
Našla jsem živý ideál člověka - vyhrává (nejen) matematické soutěže, při frisbee běhá rychleji než ostatní a disk chytne i když je to očividně nemožné, hraje na klavír a nejspíš ještě na něco, je milý, pěkný a zábavný.
Nepochopím to. A takových je na světě spousta.
Připadala jsem si méněcenná, ale vlastně to bylo ohromně motivační. Jsem blbá, ale nechci být blbá - tak se holka snaž.
Jet tam byl jeden z mých splněných snů. Těšila jsem se i na kulturu - prohlídli jsme si památky v centru Hradce Králové, navštívili příšerné divadelní představení a vtipné loutkové muzeum (kde pouští animace, co musí umět herec, a nejdůležitější je nechat si upadnout čelist) s připraveným rautem (dejte mi hruškový džus a ovocný špíz a jsem spokojená).
A pak jsme se v šesti zapomněli v jídelně a ostatní nám ujeli výletovým autobusem na Kuks. Potlačila jsem pocit křivdy a vzteku, vzdala veškerou snahu o společenskost, vykašlala se na spolubydlící a šla na soukromý výlet. V budově univerzity jsem si se zdejší nejlepší archeologožkou vypila kávu a vyslechla si pár normálních slov. Navštívila jsem knihovnu a zamilovala se do nekonečných regálů a kulatých okýnek. V oddělení časopisů jsem našla nejlepší čtení na záchod - časopis Urologie.
Ač jsem šla se svým orientačním nesmyslem sama, šťastně jsem se vrátila k ostatním. Hráli jsme noční frisbee se svítícím diskem a jak největší blázni běhali po parku. Na hotelu jsme se váleli na chodbě, zpívali s kytarou a procházel kolem nás náš ředitel a později i vysokoškolští profesoři v pyžamu. Několik hodin jsme vydrželi hádat hádanky. A přežila jsem dokonce kontakt s klukem, který naši konverzaci začal slovy: Nejsi náhodou příbuzná s ***? Smál se mi, že se snažím nejít v bratrových stopách a vůbec mi to nejde...
Bylo to tragické a zábavné. A jsem strašně ráda, že jsem doma. Živá a zdravá.

Mluvím jako ze sudu

25. března 2012 v 11:41 | enterona |  Život v písmenech
Říkala doktorka. Miluju doktory. Jak se dá lépe strávit dopoledne, než čekáním na nosním-ušním-krčním, kde v ordinaci řvou malé děti?

To jsem se tak ve čtvrtek ve čtyři ráno vzbudila s divným pocitem. Vzápětí mi došlo, že mám zalehlé ucho. Začala jsem panikařit. Jsem srab a bojím se píchání uší, naštěstí jsem vyvázla jen s antibiotiky. Juchajdá. Mám se vyhýbat slunci, kyselým věcem a společnosti.

Úsměv

21. března 2012 v 16:39 | enterona |  Básničky
Kéž by to šlo a svět byl tak jednoduchý, jak si ho napíšeme.

Předstírám léčbu

19. března 2012 v 20:51 | enterona |  Výkřiky
Už pár týdnů se strašně těším na jeden březnový týden a považuju ho za pomalu nejdůležitější v roce. A co tedy vyvedu? S lehkou bolestí v krku si jedu na výlet s nemocnými lidmi a běhám v lese a koupu se ve studeném potoce - a vrátím se se zkříženými bacily. Pa-rá-da. Chacha.
Na dnešek jsem spala krásných deset a půl hodiny. A ráno jsem přesvědčila mámu, že je mi dost dobře na to, abych mohla do školy. Jenže když mě odpoledne znovu přemlouvala, že bych měla zůstat v posteli... tomu už se nedalo odolat.
Takže jsem si zařídila vlastní asi tak dva dny studijního volna. A začíná se mi to líbit, tralala.
Nicméně sportovní víkend na čerstvém vzduchu byl skvělý. Tolik slunce a tolik lidí jsem viděla! A dokonce se kolem nás točilo malé roztomilé tornádko.
V trolejbusech Hradce Králové se míjí doby dávno minulé s modernou - jízdenky buď procvaknete cvakátkem nebo je zakoupíte esemeskou (případně kartou). A pořád si stojím za tím, že je to město divné. Kulaté. Co na tom, že je Zlín vesnice postavená kolem hlavní cesty? Pořád je to přirozenější než staré kolečko v novějším kolečku v kolečku sídlišť. No nic, líbilo se mi tam.
V pátek jedu do Prahy a do Vizovic - a nemůžu se rozhodnout, kam se těším víc.
Tož tak.

Jaro!

12. března 2012 v 22:11 | enterona |  Výkřiky
Mé nejmilejší.
Je tak nějak... pozdě. První den uteče pomalu a s každým dalším se běh času zrychluje - a u mně to platí pro cokoli.
Při přidání posledního článku jsem měla ještě krásné jarní prázdniny, na zemi byl sníh a nejvíc mě děsila seminárka.
Už mě nic neděsí, škola mě občas i baví, byla jsem dvakrát v hudebce a párkrát i na tréninku. Jinak se stále vesele válím. A raduju se ze začátku jara - slunce svítí už brzo ráno, kvetou sněženky a můj čerstvě přesazený kaktus, v lesích je po roztátém sněhu bláto a ani bez kabátu už venku nezmrznu.
Na začátku jara kromě počasí taky miluju, jak se mi zaplní víkendy. Konec zimní nudy! Byla jsem na Slovensku v Šaštíně, přežila pět tréninků (v téměř absolutní rovině v zlatohnědém lese), trochu bloudění, spoustu smíchu a Kontaktu.
A byla jsem s kamarády na chatě, vlastně skautské základně na konci světa kousek od pravěkých lovišť mamutů. Netekla nám voda, jedli jsme nedobré špagety a snad ještě horší guláš (a chutnalo nám!), spali jsme v luxusních propadajících se postelích (co na tom, že po dvou) a bylo to parádní. Vytáhli jsme si ven stůl a židle, zabořili je v kopci do bláta a při opalování hráli karetní hru. Šli jsme do vesnice na zmrzlinu a děti se nám v cukrárně smály, a smály jsme se i my, když jsme na pánském záchodě kradly mýdlo a vešel tam zmatený stařík. Zas jsem jednou viděla lidi, co na kytaru opravdu umí hrát a mám na dlouho zásobu motivace. Domů jsem přijela zablácená a smradlavá, zato pořádně vyhrátá a odpočinutá.
Občas si v neděli povídám sama pro sebe, protože mi chybí neustálá společnost. Naštěstí do do pondělka odeznívá, a tak si nepřipadám jako moc velký cvok. Jenom malinko.
Brou noc.