Duben 2012

Nejlepší brigáda

15. dubna 2012 v 19:49 | enterona |  Výkřiky
Za víkend jsem přečetla dvě knížky. Poznala jsem tři řidiče trolejbusů, s jedním si potykala a on mi aspoň v hrubých rysech nastínil svůj život se vstáváním ve tři ráno a sklony k samomluvě. Spočítala jsem mnoho lidí a ujela asi 230 kilometrů. Denně jsem osm hodin seděla a zírala s okýnka. Vlastně jsem měla každou hodinu dvacetiminutovou přestávku, kdy jsem si ve stoje četla, abych neměla úplně otlačený zadek. Byla jsem v malé plechové budce (kdybych ji viděla jindy, buď bych si jí nevšimla, nebo bych netušila, k čemu to sakra může sloužit) na konečné, kde mají řidiči záchod a kuchyňku. Míjela jsem spoustu známých a mávání na ně patřilo k nejveselejším chvílím.
Aneb průzkum městské hromadné dopravy. Platí nám za flákání. Co víc si přát? I ti řidiči mi záviděli. A pokračovat budeme ve středu místo školy. Jachachá.
Ale jsem z toho téměř nicnedělání divně unavená. Včera jsem šla spát kolem desáté a myslela na holku, která mě střídala. Její odpolední směna končila až v jedenáct.
Takže jsem si užila včerejší Černý den. Symbolicky sama v davu trolejbusu. A k večeru příjemněji s holkama a s nudlema u vietnamců. Základní myšlenka (najít si budoucího partnera - kamarádka poznamenala, že by to byl pěkný konec Jak jsem poznal vaši matku: šel jsem 14. dubna na nudle a hned jsem věděl, že je to ta pravá) se poněkud vytrácí, ale důležité je něco slavit. Kdykoli, jakkoli. Jen mě mrzí reakce některých. I na tom je totiž vidět, jak se můj svět od loňska změnil a jak moc je to (údajně nebo doopravdy) moje chyba.
Morální dilemata už ze své podstaty nemají řešení. Tedy tím ideálním je samozřejmě vyhýbání se složitým situacím. Jenže, co když se něco jen tak stane? Veškerá lítost je pak marná a zbývá jen čelit následkům.
Jsem svině, jsem děvka, jsem už ani nevím co. No, ono to snad zas přejde.

Potmě

10. dubna 2012 v 17:57 | enterona |  Básničky
Říkají, že láska prochází žaludkem.

Chybí jen kousek

7. dubna 2012 v 18:01 | enterona |  Výkřiky
A budeme bůhví kde.
Málem jsem zabila sousedovic kočku. Vylekala jsem ji, když jsem vyšla z domu, a ona málem skočila pod auto. Neodpustila bych si to. Nevím, proč lidi tvrdí, že vlastní zvířata máme rádi, ale cizího psa bychom klidně nakopli. Jak kdo.
Zahrávám si s vlastním zdravím a dýchací soustavou. Není to moc zábavná hra. A zjevně nejsem sama, polovina naší třídy kašle a smrká a s takovou za chvíli zničíme dalšího učitele. Třídní se nám ještě pořád nevrátila (hlavně že měla přijít nejpozději na konci října) a už nás asi ani nechce vidět... Áchjó. Ještě že je teď volno.
Dva cenné dny prázdnin jsem strávila v posteli (ženy v ní prý tráví 30 % času denně, já jsem vylézala jen na jídlo). Neudělala jsem vůbec nic užitečného. Jen jsem se dívala na romantické filmy. Česky! Zhýralost. Nebo spíš neschopnost stáhnout si to v angličtině.
Máma mi zakázala otrávit se průduškovým čajem. Ale když on je tak dobrý! Beztak jsem nemocná jenom abych měla důvod ho pít. Ale dneska mi táta z lékárny donesl nechutné cucací pastilky, takže se asi ráda brzy uzdravím.
Je to téměř jako před rokem. Velikonoční prázdniny zabíjím doma. Bráška leží v obýváku, protože po operaci nevyjde schody. Jsem zdeplá a nevidím světlý bod v blízké budoucnosti. (Jsem schopná napsat slovo nevydím a chvíli na něm nevidět nic zvláštního.) Samozřejmě že je jich tam spousta.
Nesmyslně se těším do školy. Protože - příští pátek jdeme na pivo!
Čím delší je pauza, tím horší je znovu začít. A o to víc si pak uvědomím, jak se mi stýskalo. Ať už se jedná o cokoli. Byla jsem na koncertě dětí z hudebky. Byla jsem i v hudebce a poslouchala hudbu z Pána Prstenů, na cédéčku s živým sólem příčné flétny.
Děsí mě, jak málo stačí, abych o něco důležitého přišla. Začne to nenápadně a skončí, no, bůhví jak.
Jasně že v padesáti nemůžu mít stejné známé jako teď. Ale musím je už teď začít ztrácet?
Blbnu už i na internetu. Jsem zamilovaná do facebookového okýnka. Zvláštní, že někdy mají pravdu kamarádi, které skoro neznám.

Před usnutím

1. dubna 2012 v 12:06 | enterona |  Básničky
Jindy vlastně ani nepíšu. A taky (kromě tiché recitace či poslechu Havrana) neznám lepší způsob usínání.