Květen 2012

Na tváři lehký smích

27. května 2012 v 21:45 | enterona |  Výkřiky
a v srdci ještě mnohem více zvoní.
(Nejspíš nepovedená parafráze Seifertova Na tváři lehký žal, hluboký v srdci smích.)
Měla jsem nabitý týden a jsem z něj kupodivu nabitá energií, ač trochu unavená. V úterý a středu jsem byla v maturitním bufetu - skvěle jsem se najedla, uklidnila a vyděsila jsem se při pozorování maturit a popovídala jsem si s učiteli. Všichni moji kamarádi prošli a to je to hlavní. Ale bála jsem se i za ně.
Ve středu ráno jsem běžela školní orientační závody - a po mnoha letech jsem skončila na stupních vítězů. Škoda, že jsem nestíhala a nemohla jsem se na ně postavit a spolužák mi snědl cenu. Ale mám diplom a jsem šťastná, i když byly výsledky předem celkem jasné. No a co.
Ve čtvrtek nastala naše dlouho připravovaná šifrovací hra. Poměr organizátoři - soutěžící byl mnohem lepší než loni, měli jsme na startu neuvěřitelných deset týmů. (Brácha se v sobotu ráno vrátil z jiné šifrovačky a říkal, že šlo jenom čtyřicet skupinek. Jenom!) Ač jsme se snažili, mělo to pár nedostatků, jako třeba neexistující organizátory a neviditelné dětské hřiště, ale snad se jim to líbilo. Nám určitě - daly jsme si zmrzlinu, šly na záchod do hotelu, objednaly si pizzu na křižovatku dvou ulic a lozily po průlezkách. A domů jsem šla za tmy, telefonovala jsem s mámou a ona se mě asi po deseti minutách ptala, jestli náhodou nevím, kde má mobil. Zcela vážně.
V pátek večer jsem šla do divadla. Na Oresteiu jsem se těšila a těžce mě zklamala - plastové kyblíky v antické tragédii vážně nepřekousnu. A navíc jsem usínala a svítilo mi světlo do očí. Když jsem se konečně po téměř čtyřech hodinách dostala ven, měla jsem takovou radost, že jsem utíkala na trolejbus, abych byla brzy doma. Měla jsem obyčejné boty bez podpatku, nicméně jsem tak šikovná, že jsem na rovné silnici spadla a narazila na tvrdou zem a ještě tvrdší obrubník. A od té doby jen těžko zvednu pravou ruku. Patří mi to, no. Jak říká děda, za ženskýma/chlapama a trolejbusy se prý neběhá.
V sobotu jsem po mnoha zmatcích (typu mámino - nemůžeš jet sama, zbytečně bys dělala problémy) přijela večer do Vlčnova. Kamarád tam bydlí, jeho milá u něj odpočívá po maturitě a jiný kamarád taky přijel na návštěvu. Šli jsme do búd, poslouchali folklorní kapely, pili víno a přitom si povídali o škole a dávali si hádanky. A dneska jsme viděli Jízdu králů, přesně tu, která je na seznamu unesca. Je to velká sláva, ale pořád je při ní ve Vlčnovských ulicích méně lidí, než když mají slevněné mléko. A ve stáncích prodávali tradiční plastové hračky a hrál tam jihoamerický indián (prý místo holandské dechovky, která tam jezdila minulá léta).
Na krála, matičko, na krála!

Protože některé dny jsou lepší než jiné

21. května 2012 v 23:15 | enterona |  Výkřiky
Tak se mi teď daří báječně.
Dneska jsem ve škole měla tři hodiny, podívala jsem se na maturitu z angličtiny a dostala bezmála dva tísíce.
Miluju maturity! Ale vyděsilo mě, když jsem si uvědomila, že přesně za rok mě to čeká. Budu sedět jako oni teď na chodbě a třást se před vstupem do třídy a při mluvení pak podupávat podpatkem.
Vrátila se ke mně má láska ke čtení. Pročetla jsem celé odpoledne a jsem za to neskutečně ráda.
Pátek byl jedním z nejlepších dnů v roce. Protože 18. květen je takovým vždycky. Možná protože je magický, možná protože ráno vstanu s úsměvem a očekávám krásný den. Možná kdybych to dělala pořád, fungovalo by to, možná by to časem ztratilo své kouzlo. Kdo ví.
Každopádně jsem po letech snění na vlastní oči spatřila a hlavně na vlastní uši uslyšela Epicu. Uši mi téměř ohluchly kvůli nádherné hudbě a oči téměř osleply kvůli skvělým světelným efektům, ale - stálo to za to. Byli krásní. A holandští.
Na závodech jsem po půl roce vytáhla svoje masochistické boty, které mi do masa rozdírají nohy. Ještě že mám nový životní vzor - kamarádčinu kamarádku, která neměla půlku palce a pořád se smála. Mám co dohánět, šla jsem tragicky pomalu a opatrně a stejně to k ničemu nebylo.
Už mě neovládá to absolutní nadšení z dvoudenních závodů, všechno se časem ohraje. Ale viděli jsme hokej a slyšeli fotbal a smáli se opilým známým i sami sobě a bylo to fajn.
A hlavně bez starostí. Ne že bych jich měla moc, ale já odjakživa umím udělat s malého neproblému přímo katastrofu. A tak sedávám po večerech u počítače a nenudím se, ale pořád něco řeším. Utíkají mi z toho nervy a mívám pocit, že zešílím. Taky pak nemůžu usnout, protože jsem na to příliš unavená.
Chachá, buď umřu při pádu ze skály, nebo umřu stresem. Začínám sázet spíše na druhou variantu.
Mohla bych na bláznění ze snahy o organizaci spousty věcí aspoň svádět svoje neúspěchy. Dneska se mě učitelka ptala, jestli jsem zamilovaná, nebo proč jsem tak pokazila písemku z matiky. Zamilovaná ne, ale zblázněná bezesporu. Teď zbývá pár možností:
zjistit do koho a najít ho
zjistit do koho a přestat se s ním bavit
zavřít se do klece a nevylézat
přemýšlet jen nad vymyslitelným
usmát se a hodit to za hlavu.
Ono se to vyřeší.
(Chtěla bych někdy potkat ó velké Se, které vše zvládne a vše udělá.)

Poezie je umění ztrácet drahocenný čas

11. května 2012 v 23:59 | enterona |  Výkřiky
J. Seifert - Na vlnách TSF (konečně jsem se do toho pustila)
Čas letí rychle (i bez poezie), to už jsme si řekli mnohokrát.
Dávno jsem dobrigádničila a příští pondělí konečně dostanu peníze. Bude to dobrý bonus k hodinám příjemného ježdění trolejbusem a méně milého postávání na zastávce a ptaní se lidí, kam a proč jedou. Nicméně jsem se jednou ptala anglicky a ještě teď se uchechtnu, když si vzpomenu. Mám ráda cizince.
Měla jsem pěkný hrací víkend, z něhož jsem si odnesla pár odpovědí a trochu jistoty do života a především skoro dvě stovky básniček o moři a alkoholu. Pěkný běhací víkend, kde jsem zjistila, jak neskutečně marný běžec jsem, a odřela si kůži na nohách o úžasné, ale ostré skály. A nakonec pěkný matematický víkend, kde jsem byla zase jednou ve svém živlu, ač mezi cizími, a hlavně jsem si připadala chytrá, protože jsem výjimečně všemu rozuměla. Navíc jsme vylezli na Praděd a s borůvkovým knedlíkem jakožto prémií to byl ještě hezčí kopec než dřív.
Taky jsem zmeškala poslední zvonění milovaných tříd a zkazila rodičům výlet do Prahy.
A pořád jsem se ulívala ze školy. Posledního dubna jsme měli Majáles (hlavně že jsem se loni smála, že mají v Brně majáles v dubnu), který pro mě znamenal opalování a řev v průvodu, tedy pěkný den. Na prvního máje jsem se tradičně usmívala na děti, tentokrát moje práce spočívala v ukázání na chodník a na křídy. Rok od roku se více flákám a víc mě to baví.
Potom byly maturity a my jsme šli radši do kina a do divadla, abychom nemuseli myslet na to, co nás za rok čeká. Díky škole za ten nápad!
Dělo se toho moc. Ale hlavní je, že je na světě krásně, tak si to někam napište.
Děkuji tečkařům.