Sama nevím, proč to dělám

7. června 2012 v 23:12 | enterona |  Život v písmenech
A právě takové věci mě nejvíce baví, ač - opět - nechápu, proč vlastně.
Taky nechápu, proč mi mozilla už týden tvrdí, že blog má chybu serveru a že nemůžu napsat článek. Dneska mi to počítač ve škole vyvrátil a tak to zkouším v opeře.
Protože vám/sobě chci popsat, jak jsem pronikla do zákulisí Zlín Film Festivalu, největší akce, kterou v našem městečku za rok máme. Je to dlouhé a vyčerpávající.



Přihlásila jsem se jako dobrovolník, už někdy v březnu. Vůbec mě neznervózňovalo, že mezi ostatními nadšenci nebudu nikoho znát - nadšení, jak všichni víme, bourá veškeré zábrany. Tento fakt mi totiž plně došel až v pátek odpoledne, když jsem prchala ze školy, abych stihla úvodní schůzku. A když jsem vlezla do místnosti plné cizích lidí, kteří se nejspíš vzájemně znali, protože se smáli pro mě nevtipně zkomolenému příjmení. A tak jsem se jak ten největší vlezloun pořád na něco vyptávala sousedky a snažila se navázat přátelský kontakt. Nefungovalo to. Pak jsem zjistila, že to mají jako třída povinně a že se jí tam vůbec nechce být. Prý to bude otrava.

Nechápala jsem - vždyť to bude úžasné! Dostala jsem funkci plac, která na papíře vypadala úžasně, a nosila jsem krásnou cedulku (s hnusnou fotkou) s nápisem STAFF. Připadala jsem si důležitě. A konečně si pamatuju, co je stuff a co je staff.

Měla jsem mít denně svačinu a pití a tři vstupy do kina zadarmo. Jednou jsem bez výhrad dostala čtyři lístky. Miluju lidi, kteří neumí počítat. Nestěžovala jsem si. Na koncert Anny K. jsem taky dostala o dva lístky víc. Bála jsem se, aby si o mě nemysleli něco špatného. Pak jsem zjistila, že děcka vykrádají sklad. Tak jsem taky kradla oplatky a pití, protože kdo nekrade, nejen že není čech, ale jako by nebyl vůbec. A když začne jeden, ostatní se rádi přidají, protože už jim to nepřipadá tak špatné. Kde to jsme?

V pondělí bylo Odpoledne s Lesy ČR. Seděla jsem na stanovišti s pánem, který se tvářil důležitě, ale možná důležitý nebyl. Každopádně měl skvělé sako. Děti u nás skládaly speciální puzzle - list nějakého stromu vyrobený z jeho dřeva. Bohužel tu dokonalost málokdo ocenil.

V úterý jsem asistovala při nejstarší doprovodné akci - Malování na chodníku. Rozdávala jsem lidem letáčky s pozvánkou do vinotéky. A dvě starší dámy mi to upjatě vrátily, protože do vinotéky nechodí. Nu dobrá, mi je to jedno. Měly jsme na tuto (echm) práci být dvě, jenže má společnice byla příliš útlocitná a nechtěla obtěžovat lidi. Já si zase říkám, že to můžou klidně u nejbližšího koše vyhodit.

Hlavně když se do nějakého skladiště odpadků trefí. Po skončení akce jsem uklízela parkoviště poseté vypitými fruky a obalů od oplatků. Někdo by měl rodičům vysvětlit, že by měli dětem vysvětlit, že odpadkové koše mají na světě nějaký účel.

Ve středu jsem měla volno. Do školy nám totiž přijel na besedu Jan Švejnar a já jsem ho chtěla vidět. Zajímavá volební kampaň a rozhodně nejlepší beseda, kterou jsme kdy na gymplu měli. Mohli jsme si zanadávat na státní maturity a poslouchal nás někdo důležitý!

Ve čtvrtek jsme na filmových ateliérech chystali prostřední na pártyový večer. Měli jsme být čtyři, dorazily jsme ale jen dvě pomocnice. A protože se schylovalo k dešti, řekli nám, že máme vyklidit veškerý binec z ateliéru rodiny Horových ze Znamení koně. Paráda. Takový bordel jsem neměla ani v pokoji a to se tu minulý týden vážně nedalo hnout. Před zkázou jsme zachránily mnoho rekvizit a ještě za to byly náležitě odměněny. Viděly jsme osvětlovací kabinu a visuté lávky u stropu a za zametání si vysloužily pozvání na večer.

Tak jsme se staly hosty na velkolepé Irské párty. U vchodu jsme se náležit vysmály hosteskám, kterým jen spadla čelist, když viděly, že se jdeme bavit, nikoli pracovat. Daly jsme si výborné víno a ještě lepší maso, poslechly perfektní hudbu a viděly irské tance. Okukovaly jsme lidi, ale nenašly jsme žádnou patřičnou hvězdu. Nejspíš proto, že se ve světě celebrit vůbec neorientujeme a je nám jedno, kdo je kdo. Mně ještě víc než té druhé.

Jsem strašná oportunistka. Mám ráda věci zadarmo a nadšeně vítám každou možnost zážitku a jedinečné zkušenosti. Až si někdy připadám hloupě. Ale - co jiného jsme, než sloučenina toho, co jsme zažili?

V pátek jsem se zúčastnila dlouhé a nudné zkoušky na závěrečný galavečer. Předstírala jsem, že jsem primátor města Zlína, generální ředitel Českého rozhlasu a spousta dalších více méně známých lidí. Na neurčitý pokyn režisérky jsem přišla k panu Čenskému, popřála neexistujícím divákům dobrý večer a oznámila, kdo v té a té kategorii vyhrál. Ráno jsme si filmy museli vymýšlet (a tak cenu získala kromě Mojí mluvící nohy i Moje mluvící hlava), odpoledne už jsme měli text natištěný na krásných papírech.

Nejvíc mi pila krev má spolukomparzistka, která, ač budoucí herečka, šílela nervozitou. Byla na pokraji kolapsu jenom proto, že měla vyjít na jeviště a říct pár slov. Neuklidnilo ji ani to, že vůbec nikoho nezajímáme my, že jsme prostě jenom nějací náhodní lidé, kteří něco řeknou, aby si to kameramani a moderátor a všichni naplánovali. A je úplně jedno, jak to řekneme. Já jsem byla jaksepatří klidná a mezi slušně oblečenými jsem klidně chodila v riflích a triku. Pan Čenský nám stejně řekl, že jsme dobré.

Po celém jakš takš euforickém týdnu přišla sobota s desetihodinovou směnou v obchodním centru. Skládala jsem s dětmi LEGO. Zjistila jsem, že je ta stavebnice mnohem složitější, než když jsem byla malá a měli jsme pár základních barev a kostky asi jenom obdélníkové. Ale složila jsem si gympl a byla jsem celkem spokojená. Učila jsem se trpělivosti a nicnedělání, což bych vlastně dávno měla umět ze školy. Naše vedoucí byla čaromura (řekl kamarád a naprosto to sedělo) a naštěstí brzy odletěla. Zábavní byli za celý den akorát tři možná šestnáctiletí kluci, kteří si nadšeně sedli ke stolu, složili dům, vzali si dětský časopis a zmizeli. A pak sedmák, který tam okouněl celé odpoledne a byl mile ukecaný.

Pak bylo půl šesté večer a my to zabalily. Odnesla jsem si úchylku - automaticky se usmívám na každé malé dítě, které potkám. A čekám, že mě osloví Paní a bude něco chtít. A Lego zase pár let nechci vidět.

Příští rok do dobrovolnického formuláře napíšu, že jsem krásná, slušně vychovaná a úplně blbá. A budu hosteska.

(Berte s rezervou. Stala se ze mě svině.)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Keneu Keneu | Web | 8. června 2012 v 1:17 | Reagovat

jů, už druhá osoba které mohu závidět, že bydlí (skoro) ve Zlíně a dostane se na festival...

2 Skalík Skalík | 12. června 2012 v 3:52 | Reagovat

Moc pěkné! a abys neřekla, tak tady je jedna *tečka* :-)

3 Meruňka Meruňka | Web | 13. června 2012 v 11:05 | Reagovat

závidím ti irský večírek...

4 Martin Martin | Web | 11. července 2012 v 0:31 | Reagovat

Zajímavé.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama