Červenec 2012

Dobří lidé, dobrý kraj

30. července 2012 v 21:25 | enterona |  Výkřiky
Putovali jsme po kraji, jedli chleba s tvarohem, zpívali a spali na louce pod lipou. Poslouchali jsme příběhy lidí a hledali ty vlastní. Potkali jsme na pohled obyčejnou vesnickou babičku, která žila měsíc v Japonsku. Postavili jsme ohradu pro kozy, vysekali kus akátového pralesa a dostali za to hostinu jako pro krále. A večer jsme hodovali u kulatého stolu na dávno zříceném hradě. Nad růžovým obzorem létali ptáci, v noci svítily hvězdy na každičkém kousku oblohy a někteří znali jména alespoň některých z nich. Byla nám zima, ač jsme spali blízko u sebe. Ráno jsme dlouze mlčeli a třásli se v lehkém mrholení. Dostali jsme jablko, ale mohli jsme ho sníst jen při naprostém soustředění na každý jeho detail. Chutnalo výborně. Vnímali jsme i nedostatky ve vesnici, později na ně upozornili a snažili se je převést v krásu. Vžili jsme se do útrap emigrantů a skrývali se pod seníkem. K ránu nás při hlídce vyrušilo jen stádo srnek - ale jaké by to bylo tehdy? Měli jsme ztratit své blízké. Tolikrát mě myšlenky donutily k pláči! A lidé zpátky k úsměvu. Cizí lidé, bez jakéhokoli odůvodněného vztahu ke mně, bez příslibu navrácení, na mě byli hodní. Zapálili mi uvnitř oheň nadšení a já jsem dokázala svítit ostatním. A v mém lese rostly růže - měla jsem pocit, že dokážu cokoli. Později jsem celá zablácená stála sama v sadu, opírala se o strom a cítila, že nezmůžu vůbec nic. Že mám příliš jednoduchý život a přesto se s ním neumím prát, nevím, kam směřuju a nemám cíl. Zato mám - opět - lidi, jimž můžu hlavu položit na rameno a oni ji nesetřesou, ale pohladí. A obejmou mě, když spadnu z výšky a věnujou mi mořské mušle díků za překonání absurdních strachů, protože ví, že mě tím utěší a já příště po žebříku vylezu s větší odvahou. Učili jsme se být přímí a upřímní. I já jsem začínala chápat, že pravá slova stojí za překonání nepříjemností. Ale stále hledám správnou odpověď na otázku, kolik chyb chci sama sobě dovolit. Osud mi dal druhou šanci, jenže kolikrát to udělá ten nelidský? Nad ohněm stále zněla prostá melodie, krásná a otravná jako komáří bzučení. Oni byli muži - a my jsme byly ženami. Byli silní a krásní - a my jsme byly starostlivé a krásnější. Hledali jsme se zvlášť a našli se dohromady, neboť jinak to nejde. Tančili jsme, dokud nám nedošly síly. Chtěla jsem se neustále překonávat, ale zradila mě hlava. Bolela - nějaký skřítek mi lanem z vlastních stesků škrtil mozek. Vydržela jsem až bolest symbolickou, od níž k úlevě stačilo dát ruce dolů a už si více nepřipadat jako anděl. Létat neumím, a přece někdy létám.
Dostala mě tam poezie - nebo aspoň střípek z ní. Vrátila jsem se plnější. Se spoustou odhodlání a neschopná zapomenout.

Hekticky, mám se hekticky

11. července 2012 v 0:09 | enterona |  Výkřiky
(Líbí se mi to slovo.)
Ach, je to taková úleva, když mi zase v mozille funguje blog. To tu možná zase něco napíšu.
Žiju hekticky. Tak moc, že mám v zážitcích poněkud zmatek.
Ale co - školní rok skončil a víc vědět nepotřebujeme. Před oním nejbáječnějším dnem (tedy tou ubohou čtvrthodinou, kvůli které se půl roku učíme) se toho stalo spoustu - výlet do Prahy s národním a cimrmanovým divadlem, zdravotnický kurz, díky kterému už nepřemýšlím, co bych dělala, kdybychom nabourali, ochutnávka vín, po níž stejně cítím akorát tak obecnou chuť vína, jedna nepopsatelná oslava... A stejně jsem ráda, že to skončilo.
Připadám si tak volná, bez ranního vstávání a školních povinností!
A proto jsem první týden strávila na matematicko-fyzikálním táboře. Přestože jsem se v poslední hodině fyziky šíleně radovala, že je poslední. Naštěstí jsou přednášky jinde mnohem lepší než ve škole, takže jsem přežila i čtyři hodiny fyziky po sobě. Jinak jsme pořád chodili do kopců (a že jich v Beskydech je! sice nízké, ale prudké pořádně), prohrávali všechny možné míčové hry, rozbíjeli si kolena a ve volném čase skutečně počítali.
Hrála jsem u táboráku na kytaru. A zjistila jsem, že přesně kvůli takovým chvílím jsem se na ni začala učit hrát, mnohem víc mě baví brnkat si doma sama pro sebe. Taky jsem si musela ukousnout nehet, abych vůbec zmáčkla strunu. A stejně jsem hrála falešně a zpívala ještě hůř, naštěstí byli všichni tak shovívaví, že si nestěžovali.
Poslední ráno jsme chtěli vidět východ slunce. Lezli jsme opět příšerný kopec, navíc v polospánku, a o to byl prudší. Podívaná stála za to. Slunce mělo sice zpoždění, ale krásné mraky pro nás byly přijatelnou omluvou.
A pak to náhle skončilo. Bylo to parádní jako vždy, ale úplně jinak. Nesplynula jsem s tou skupinou. A bylo tam moc holek.
Zítra jedu zas jinam. A to bude teprve legrace.
Snad se vrátím.