Srpen 2012

Štěňátka pod skalami

22. srpna 2012 v 22:39 | enterona |  Výkřiky
Už pár dní jsem zpět ze čtvrtého (a posledního) tábora letošního léta. Jsem spokojená a trošku překvapená - navzdory všem předpokladům a nespočetným pádům jsem přežila bez jakékoli vážnější újmy (no a co, že mám sedřenou půlku nohy).
Běhat orienťák je zábava. Máme skvělou průpravu na horolezectví a carvingové lyžování, běh přes překážky, skoky do dálky a občas i na plavání. Orientační běh je novodobý mnohoboj. (A už by ho na tu olympiádu fakt mohli zařadit.)
Zdokonalovali jsme se ale i v jiných sportech. Frisbee nám s mým malým a lehkým diskem příliš nešlo, beach volejbal se nám dařil vlastně ještě hůř, ale bavil nás ohromně. A s badmintonem jedem do Ria, protože trénujeme s železobetonovými raketami se zlatým výpletem (limitovaná edice!) a sázíme na podání s perfektně pokrčenou nohou (jedině levou).
Místo plavání v Máchově jezeře jsme jedinkrát skočili do místního brouzdaliště a místo Máchova památníku jsme navštívili muzeum Čtyřlístku v Třeskoprskách. Děti byly nadšené. Já jsem zjistila, že si stěží pamatuju jména hlavních postav. A už nic víc.
Vzala jsem si s sebou kytaru a pak na ni ostatní hráli víc než já. A zdeptali mě, protože mi zase ukázali, jak nedobře brnkám. Čímž mi nakonec ještě udělali radost, protože doma hraju jako o život a baví mě to ještě víc.
Viděli jsme poslední kousky olympiády (ach, co já budu ten rok a půl dělat?) a spoustu padajících hvězd. Taky jsem si uvázala stužku, respektive kousek obalu od piva, na dřevěného Pařízka v parku a spočítala jsem správně schody ve věži. Ačkoli obloha, strom i Bezděz slíbili splnit má přání, lépe ještě neběhám. Ale to přijde. A hlavně to druhé se splní!
A taky budu do roka těhotná. Říká hradní kaple.
Bývávalo nás na táboře na čtyřicet dětí. Letos deset maličkých a sedm nás, kteří jsme (někteří právem, jiní moc ne) byli považování téměř za vedoucí. A tak jsme chodili spát dlouho po večerce a energii jsme čerpali odpoledními stodvaceti pěkně všichni v jedné postýlce. Opravdová vedoucí zavírala oči před odpadky v naší chajdě. A za odměnu nám ještě koupila pivo! Všichni na nás byli hodní.
A ta štěňátka? Pod skalami se objevovala jenom mrtvá, za což všem ochráncům zvířat omlouváme. Ale někdy prostě není jiná možnost.
(Vůbec to není legrační, ale je to hrozně vtipné.)

Dál, jen dál - a hlavně pryč

10. srpna 2012 v 22:42 | enterona |  Výkřiky
Jde jen o tu cestu, důvod už se najde.
A nebo je důvod (sakra důvod, když vydržel rok) a cesta je skvělý bonus k tomu.
Zamilovala jsem si cestování. Hlavně proto, že už jsem i podle rodičů dost velká na to, abych si po světě jezdila sama. Tedy, jen po republice, ale i ten zbytek jednou přijde.
Jeden z mých nejbáječnějších prázdninových dní: Ráno vstát před východem slunce, do vlaku nakoupit s pořádnou kávou v kelímku, číst si, občas kouknout na míhající se krajinu, usmívat se jako blázen pokaždé, když ten malý kluk, co nesnášel banány, zmínil název mé cílové stanice. Tetelit se, když vlak vjíždí na nádraží. Vyskočit, rozhlídnout se po téměř prázdném nástupišti. A zjistit, že jeden z mých snů je skutečný (a má v ruce oranžový deštník).
A cesta zpátky? Totéž odpoledne, poslední pohled a rozběhla jsem se přes město, s matným tušením, kde mám odbočit, a s vírou, že mě nepřejede žádné auto, ani když nečekám na zelenou. Času málo. Dobrá paní mi poradila, že už jen kousek rovně. Bylo to daleko a nestihla jsem tetě koupit perníkové srdce. Vběhla jsem do vlaku a v plné chodbičce jsem se unaveně usadila na zem vedle zavřených záchodových dveří (které se o hodinu později otevřely a vypustily ven mladého pána s batohem a spoustu nasládlého kouře). Málem slzy v očích a v krku hlasitý řev. Měla jsem hroznou chuť vykašlat se na svět, vyskočit ven a utíkat zpátky.
Když jsem později přestupovala, promluvil na mě úplně cizí pán. Ptal se, co čtu, tak jsem mu slušně ukázala obal knihy. Ptal se, jestli se na nádraží vyznám, tak jsem ho zavedla do hlavní haly (a pobaveně si vzpomněla na dobu, kdy jsem se bála koupit si jízdenku na vlak a netušila jsem, jestli dokážu správně vystoupit). Ptal se, kam jedu, a zjistili jsme, že bydlíme ve stejném městě.
Proklínala jsem Orwella, že na mě toho zvědavého pána přivolal.
Koupila jsem si další kafe (dražší než u nás v Otrokovicích, pchmf) a (neschopna najít jiné řešení) začala jsem si s tím pánem povídat. Kdyby byl zlý, skončím špatně. Sice jsem zvolila kupé s postarší milou paní, ale ta časem vystoupila. Kdyby si mě chtěl najít, může. Řekla jsem mu jméno a mnohem víc. Jsem naivní a hloupá. A naštěstí mám zatím štěstí.
Nakonec to byla skvělá cesta. Náhody mi tvoří život - a tvoří ho skvěle.

Včera jsem jela domů od babičky, vlakem jen dvě zastávky, tři konverzace.
Máte tu místo? - Ano.
Jízdenky prosím.
Nevíte, jestli je ten záchod volný? - (zmatený pohled) Volný? A-ano. (Asi Polák.)

Četla jsem si, koukala z okna a koukala vedlesedícímu přes rameno na anglickou gramatiku. Vlastně to nebylo nudné - ale o kolik zábavnější byla ta minulá cesta!
Škoda, že náhody neumím vytvářet já.