Dál, jen dál - a hlavně pryč

10. srpna 2012 v 22:42 | enterona |  Výkřiky
Jde jen o tu cestu, důvod už se najde.
A nebo je důvod (sakra důvod, když vydržel rok) a cesta je skvělý bonus k tomu.
Zamilovala jsem si cestování. Hlavně proto, že už jsem i podle rodičů dost velká na to, abych si po světě jezdila sama. Tedy, jen po republice, ale i ten zbytek jednou přijde.
Jeden z mých nejbáječnějších prázdninových dní: Ráno vstát před východem slunce, do vlaku nakoupit s pořádnou kávou v kelímku, číst si, občas kouknout na míhající se krajinu, usmívat se jako blázen pokaždé, když ten malý kluk, co nesnášel banány, zmínil název mé cílové stanice. Tetelit se, když vlak vjíždí na nádraží. Vyskočit, rozhlídnout se po téměř prázdném nástupišti. A zjistit, že jeden z mých snů je skutečný (a má v ruce oranžový deštník).
A cesta zpátky? Totéž odpoledne, poslední pohled a rozběhla jsem se přes město, s matným tušením, kde mám odbočit, a s vírou, že mě nepřejede žádné auto, ani když nečekám na zelenou. Času málo. Dobrá paní mi poradila, že už jen kousek rovně. Bylo to daleko a nestihla jsem tetě koupit perníkové srdce. Vběhla jsem do vlaku a v plné chodbičce jsem se unaveně usadila na zem vedle zavřených záchodových dveří (které se o hodinu později otevřely a vypustily ven mladého pána s batohem a spoustu nasládlého kouře). Málem slzy v očích a v krku hlasitý řev. Měla jsem hroznou chuť vykašlat se na svět, vyskočit ven a utíkat zpátky.
Když jsem později přestupovala, promluvil na mě úplně cizí pán. Ptal se, co čtu, tak jsem mu slušně ukázala obal knihy. Ptal se, jestli se na nádraží vyznám, tak jsem ho zavedla do hlavní haly (a pobaveně si vzpomněla na dobu, kdy jsem se bála koupit si jízdenku na vlak a netušila jsem, jestli dokážu správně vystoupit). Ptal se, kam jedu, a zjistili jsme, že bydlíme ve stejném městě.
Proklínala jsem Orwella, že na mě toho zvědavého pána přivolal.
Koupila jsem si další kafe (dražší než u nás v Otrokovicích, pchmf) a (neschopna najít jiné řešení) začala jsem si s tím pánem povídat. Kdyby byl zlý, skončím špatně. Sice jsem zvolila kupé s postarší milou paní, ale ta časem vystoupila. Kdyby si mě chtěl najít, může. Řekla jsem mu jméno a mnohem víc. Jsem naivní a hloupá. A naštěstí mám zatím štěstí.
Nakonec to byla skvělá cesta. Náhody mi tvoří život - a tvoří ho skvěle.

Včera jsem jela domů od babičky, vlakem jen dvě zastávky, tři konverzace.
Máte tu místo? - Ano.
Jízdenky prosím.
Nevíte, jestli je ten záchod volný? - (zmatený pohled) Volný? A-ano. (Asi Polák.)

Četla jsem si, koukala z okna a koukala vedlesedícímu přes rameno na anglickou gramatiku. Vlastně to nebylo nudné - ale o kolik zábavnější byla ta minulá cesta!
Škoda, že náhody neumím vytvářet já.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Meruňka Meruňka | Web | 24. srpna 2012 v 11:35 | Reagovat

- Náhody mi tvoří život - a tvoří ho skvěle. - to je skvělá věta, a pravdivá :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama