Výkřiky

Štěňátka pod skalami

22. srpna 2012 v 22:39 | enterona
Už pár dní jsem zpět ze čtvrtého (a posledního) tábora letošního léta. Jsem spokojená a trošku překvapená - navzdory všem předpokladům a nespočetným pádům jsem přežila bez jakékoli vážnější újmy (no a co, že mám sedřenou půlku nohy).
Běhat orienťák je zábava. Máme skvělou průpravu na horolezectví a carvingové lyžování, běh přes překážky, skoky do dálky a občas i na plavání. Orientační běh je novodobý mnohoboj. (A už by ho na tu olympiádu fakt mohli zařadit.)
Zdokonalovali jsme se ale i v jiných sportech. Frisbee nám s mým malým a lehkým diskem příliš nešlo, beach volejbal se nám dařil vlastně ještě hůř, ale bavil nás ohromně. A s badmintonem jedem do Ria, protože trénujeme s železobetonovými raketami se zlatým výpletem (limitovaná edice!) a sázíme na podání s perfektně pokrčenou nohou (jedině levou).
Místo plavání v Máchově jezeře jsme jedinkrát skočili do místního brouzdaliště a místo Máchova památníku jsme navštívili muzeum Čtyřlístku v Třeskoprskách. Děti byly nadšené. Já jsem zjistila, že si stěží pamatuju jména hlavních postav. A už nic víc.
Vzala jsem si s sebou kytaru a pak na ni ostatní hráli víc než já. A zdeptali mě, protože mi zase ukázali, jak nedobře brnkám. Čímž mi nakonec ještě udělali radost, protože doma hraju jako o život a baví mě to ještě víc.
Viděli jsme poslední kousky olympiády (ach, co já budu ten rok a půl dělat?) a spoustu padajících hvězd. Taky jsem si uvázala stužku, respektive kousek obalu od piva, na dřevěného Pařízka v parku a spočítala jsem správně schody ve věži. Ačkoli obloha, strom i Bezděz slíbili splnit má přání, lépe ještě neběhám. Ale to přijde. A hlavně to druhé se splní!
A taky budu do roka těhotná. Říká hradní kaple.
Bývávalo nás na táboře na čtyřicet dětí. Letos deset maličkých a sedm nás, kteří jsme (někteří právem, jiní moc ne) byli považování téměř za vedoucí. A tak jsme chodili spát dlouho po večerce a energii jsme čerpali odpoledními stodvaceti pěkně všichni v jedné postýlce. Opravdová vedoucí zavírala oči před odpadky v naší chajdě. A za odměnu nám ještě koupila pivo! Všichni na nás byli hodní.
A ta štěňátka? Pod skalami se objevovala jenom mrtvá, za což všem ochráncům zvířat omlouváme. Ale někdy prostě není jiná možnost.
(Vůbec to není legrační, ale je to hrozně vtipné.)

Dál, jen dál - a hlavně pryč

10. srpna 2012 v 22:42 | enterona
Jde jen o tu cestu, důvod už se najde.
A nebo je důvod (sakra důvod, když vydržel rok) a cesta je skvělý bonus k tomu.
Zamilovala jsem si cestování. Hlavně proto, že už jsem i podle rodičů dost velká na to, abych si po světě jezdila sama. Tedy, jen po republice, ale i ten zbytek jednou přijde.
Jeden z mých nejbáječnějších prázdninových dní: Ráno vstát před východem slunce, do vlaku nakoupit s pořádnou kávou v kelímku, číst si, občas kouknout na míhající se krajinu, usmívat se jako blázen pokaždé, když ten malý kluk, co nesnášel banány, zmínil název mé cílové stanice. Tetelit se, když vlak vjíždí na nádraží. Vyskočit, rozhlídnout se po téměř prázdném nástupišti. A zjistit, že jeden z mých snů je skutečný (a má v ruce oranžový deštník).
A cesta zpátky? Totéž odpoledne, poslední pohled a rozběhla jsem se přes město, s matným tušením, kde mám odbočit, a s vírou, že mě nepřejede žádné auto, ani když nečekám na zelenou. Času málo. Dobrá paní mi poradila, že už jen kousek rovně. Bylo to daleko a nestihla jsem tetě koupit perníkové srdce. Vběhla jsem do vlaku a v plné chodbičce jsem se unaveně usadila na zem vedle zavřených záchodových dveří (které se o hodinu později otevřely a vypustily ven mladého pána s batohem a spoustu nasládlého kouře). Málem slzy v očích a v krku hlasitý řev. Měla jsem hroznou chuť vykašlat se na svět, vyskočit ven a utíkat zpátky.
Když jsem později přestupovala, promluvil na mě úplně cizí pán. Ptal se, co čtu, tak jsem mu slušně ukázala obal knihy. Ptal se, jestli se na nádraží vyznám, tak jsem ho zavedla do hlavní haly (a pobaveně si vzpomněla na dobu, kdy jsem se bála koupit si jízdenku na vlak a netušila jsem, jestli dokážu správně vystoupit). Ptal se, kam jedu, a zjistili jsme, že bydlíme ve stejném městě.
Proklínala jsem Orwella, že na mě toho zvědavého pána přivolal.
Koupila jsem si další kafe (dražší než u nás v Otrokovicích, pchmf) a (neschopna najít jiné řešení) začala jsem si s tím pánem povídat. Kdyby byl zlý, skončím špatně. Sice jsem zvolila kupé s postarší milou paní, ale ta časem vystoupila. Kdyby si mě chtěl najít, může. Řekla jsem mu jméno a mnohem víc. Jsem naivní a hloupá. A naštěstí mám zatím štěstí.
Nakonec to byla skvělá cesta. Náhody mi tvoří život - a tvoří ho skvěle.

Včera jsem jela domů od babičky, vlakem jen dvě zastávky, tři konverzace.
Máte tu místo? - Ano.
Jízdenky prosím.
Nevíte, jestli je ten záchod volný? - (zmatený pohled) Volný? A-ano. (Asi Polák.)

Četla jsem si, koukala z okna a koukala vedlesedícímu přes rameno na anglickou gramatiku. Vlastně to nebylo nudné - ale o kolik zábavnější byla ta minulá cesta!
Škoda, že náhody neumím vytvářet já.

Dobří lidé, dobrý kraj

30. července 2012 v 21:25 | enterona
Putovali jsme po kraji, jedli chleba s tvarohem, zpívali a spali na louce pod lipou. Poslouchali jsme příběhy lidí a hledali ty vlastní. Potkali jsme na pohled obyčejnou vesnickou babičku, která žila měsíc v Japonsku. Postavili jsme ohradu pro kozy, vysekali kus akátového pralesa a dostali za to hostinu jako pro krále. A večer jsme hodovali u kulatého stolu na dávno zříceném hradě. Nad růžovým obzorem létali ptáci, v noci svítily hvězdy na každičkém kousku oblohy a někteří znali jména alespoň některých z nich. Byla nám zima, ač jsme spali blízko u sebe. Ráno jsme dlouze mlčeli a třásli se v lehkém mrholení. Dostali jsme jablko, ale mohli jsme ho sníst jen při naprostém soustředění na každý jeho detail. Chutnalo výborně. Vnímali jsme i nedostatky ve vesnici, později na ně upozornili a snažili se je převést v krásu. Vžili jsme se do útrap emigrantů a skrývali se pod seníkem. K ránu nás při hlídce vyrušilo jen stádo srnek - ale jaké by to bylo tehdy? Měli jsme ztratit své blízké. Tolikrát mě myšlenky donutily k pláči! A lidé zpátky k úsměvu. Cizí lidé, bez jakéhokoli odůvodněného vztahu ke mně, bez příslibu navrácení, na mě byli hodní. Zapálili mi uvnitř oheň nadšení a já jsem dokázala svítit ostatním. A v mém lese rostly růže - měla jsem pocit, že dokážu cokoli. Později jsem celá zablácená stála sama v sadu, opírala se o strom a cítila, že nezmůžu vůbec nic. Že mám příliš jednoduchý život a přesto se s ním neumím prát, nevím, kam směřuju a nemám cíl. Zato mám - opět - lidi, jimž můžu hlavu položit na rameno a oni ji nesetřesou, ale pohladí. A obejmou mě, když spadnu z výšky a věnujou mi mořské mušle díků za překonání absurdních strachů, protože ví, že mě tím utěší a já příště po žebříku vylezu s větší odvahou. Učili jsme se být přímí a upřímní. I já jsem začínala chápat, že pravá slova stojí za překonání nepříjemností. Ale stále hledám správnou odpověď na otázku, kolik chyb chci sama sobě dovolit. Osud mi dal druhou šanci, jenže kolikrát to udělá ten nelidský? Nad ohněm stále zněla prostá melodie, krásná a otravná jako komáří bzučení. Oni byli muži - a my jsme byly ženami. Byli silní a krásní - a my jsme byly starostlivé a krásnější. Hledali jsme se zvlášť a našli se dohromady, neboť jinak to nejde. Tančili jsme, dokud nám nedošly síly. Chtěla jsem se neustále překonávat, ale zradila mě hlava. Bolela - nějaký skřítek mi lanem z vlastních stesků škrtil mozek. Vydržela jsem až bolest symbolickou, od níž k úlevě stačilo dát ruce dolů a už si více nepřipadat jako anděl. Létat neumím, a přece někdy létám.
Dostala mě tam poezie - nebo aspoň střípek z ní. Vrátila jsem se plnější. Se spoustou odhodlání a neschopná zapomenout.

Hekticky, mám se hekticky

11. července 2012 v 0:09 | enterona
(Líbí se mi to slovo.)
Ach, je to taková úleva, když mi zase v mozille funguje blog. To tu možná zase něco napíšu.
Žiju hekticky. Tak moc, že mám v zážitcích poněkud zmatek.
Ale co - školní rok skončil a víc vědět nepotřebujeme. Před oním nejbáječnějším dnem (tedy tou ubohou čtvrthodinou, kvůli které se půl roku učíme) se toho stalo spoustu - výlet do Prahy s národním a cimrmanovým divadlem, zdravotnický kurz, díky kterému už nepřemýšlím, co bych dělala, kdybychom nabourali, ochutnávka vín, po níž stejně cítím akorát tak obecnou chuť vína, jedna nepopsatelná oslava... A stejně jsem ráda, že to skončilo.
Připadám si tak volná, bez ranního vstávání a školních povinností!
A proto jsem první týden strávila na matematicko-fyzikálním táboře. Přestože jsem se v poslední hodině fyziky šíleně radovala, že je poslední. Naštěstí jsou přednášky jinde mnohem lepší než ve škole, takže jsem přežila i čtyři hodiny fyziky po sobě. Jinak jsme pořád chodili do kopců (a že jich v Beskydech je! sice nízké, ale prudké pořádně), prohrávali všechny možné míčové hry, rozbíjeli si kolena a ve volném čase skutečně počítali.
Hrála jsem u táboráku na kytaru. A zjistila jsem, že přesně kvůli takovým chvílím jsem se na ni začala učit hrát, mnohem víc mě baví brnkat si doma sama pro sebe. Taky jsem si musela ukousnout nehet, abych vůbec zmáčkla strunu. A stejně jsem hrála falešně a zpívala ještě hůř, naštěstí byli všichni tak shovívaví, že si nestěžovali.
Poslední ráno jsme chtěli vidět východ slunce. Lezli jsme opět příšerný kopec, navíc v polospánku, a o to byl prudší. Podívaná stála za to. Slunce mělo sice zpoždění, ale krásné mraky pro nás byly přijatelnou omluvou.
A pak to náhle skončilo. Bylo to parádní jako vždy, ale úplně jinak. Nesplynula jsem s tou skupinou. A bylo tam moc holek.
Zítra jedu zas jinam. A to bude teprve legrace.
Snad se vrátím.

Na tváři lehký smích

27. května 2012 v 21:45 | enterona
a v srdci ještě mnohem více zvoní.
(Nejspíš nepovedená parafráze Seifertova Na tváři lehký žal, hluboký v srdci smích.)
Měla jsem nabitý týden a jsem z něj kupodivu nabitá energií, ač trochu unavená. V úterý a středu jsem byla v maturitním bufetu - skvěle jsem se najedla, uklidnila a vyděsila jsem se při pozorování maturit a popovídala jsem si s učiteli. Všichni moji kamarádi prošli a to je to hlavní. Ale bála jsem se i za ně.
Ve středu ráno jsem běžela školní orientační závody - a po mnoha letech jsem skončila na stupních vítězů. Škoda, že jsem nestíhala a nemohla jsem se na ně postavit a spolužák mi snědl cenu. Ale mám diplom a jsem šťastná, i když byly výsledky předem celkem jasné. No a co.
Ve čtvrtek nastala naše dlouho připravovaná šifrovací hra. Poměr organizátoři - soutěžící byl mnohem lepší než loni, měli jsme na startu neuvěřitelných deset týmů. (Brácha se v sobotu ráno vrátil z jiné šifrovačky a říkal, že šlo jenom čtyřicet skupinek. Jenom!) Ač jsme se snažili, mělo to pár nedostatků, jako třeba neexistující organizátory a neviditelné dětské hřiště, ale snad se jim to líbilo. Nám určitě - daly jsme si zmrzlinu, šly na záchod do hotelu, objednaly si pizzu na křižovatku dvou ulic a lozily po průlezkách. A domů jsem šla za tmy, telefonovala jsem s mámou a ona se mě asi po deseti minutách ptala, jestli náhodou nevím, kde má mobil. Zcela vážně.
V pátek večer jsem šla do divadla. Na Oresteiu jsem se těšila a těžce mě zklamala - plastové kyblíky v antické tragédii vážně nepřekousnu. A navíc jsem usínala a svítilo mi světlo do očí. Když jsem se konečně po téměř čtyřech hodinách dostala ven, měla jsem takovou radost, že jsem utíkala na trolejbus, abych byla brzy doma. Měla jsem obyčejné boty bez podpatku, nicméně jsem tak šikovná, že jsem na rovné silnici spadla a narazila na tvrdou zem a ještě tvrdší obrubník. A od té doby jen těžko zvednu pravou ruku. Patří mi to, no. Jak říká děda, za ženskýma/chlapama a trolejbusy se prý neběhá.
V sobotu jsem po mnoha zmatcích (typu mámino - nemůžeš jet sama, zbytečně bys dělala problémy) přijela večer do Vlčnova. Kamarád tam bydlí, jeho milá u něj odpočívá po maturitě a jiný kamarád taky přijel na návštěvu. Šli jsme do búd, poslouchali folklorní kapely, pili víno a přitom si povídali o škole a dávali si hádanky. A dneska jsme viděli Jízdu králů, přesně tu, která je na seznamu unesca. Je to velká sláva, ale pořád je při ní ve Vlčnovských ulicích méně lidí, než když mají slevněné mléko. A ve stáncích prodávali tradiční plastové hračky a hrál tam jihoamerický indián (prý místo holandské dechovky, která tam jezdila minulá léta).
Na krála, matičko, na krála!

Protože některé dny jsou lepší než jiné

21. května 2012 v 23:15 | enterona
Tak se mi teď daří báječně.
Dneska jsem ve škole měla tři hodiny, podívala jsem se na maturitu z angličtiny a dostala bezmála dva tísíce.
Miluju maturity! Ale vyděsilo mě, když jsem si uvědomila, že přesně za rok mě to čeká. Budu sedět jako oni teď na chodbě a třást se před vstupem do třídy a při mluvení pak podupávat podpatkem.
Vrátila se ke mně má láska ke čtení. Pročetla jsem celé odpoledne a jsem za to neskutečně ráda.
Pátek byl jedním z nejlepších dnů v roce. Protože 18. květen je takovým vždycky. Možná protože je magický, možná protože ráno vstanu s úsměvem a očekávám krásný den. Možná kdybych to dělala pořád, fungovalo by to, možná by to časem ztratilo své kouzlo. Kdo ví.
Každopádně jsem po letech snění na vlastní oči spatřila a hlavně na vlastní uši uslyšela Epicu. Uši mi téměř ohluchly kvůli nádherné hudbě a oči téměř osleply kvůli skvělým světelným efektům, ale - stálo to za to. Byli krásní. A holandští.
Na závodech jsem po půl roce vytáhla svoje masochistické boty, které mi do masa rozdírají nohy. Ještě že mám nový životní vzor - kamarádčinu kamarádku, která neměla půlku palce a pořád se smála. Mám co dohánět, šla jsem tragicky pomalu a opatrně a stejně to k ničemu nebylo.
Už mě neovládá to absolutní nadšení z dvoudenních závodů, všechno se časem ohraje. Ale viděli jsme hokej a slyšeli fotbal a smáli se opilým známým i sami sobě a bylo to fajn.
A hlavně bez starostí. Ne že bych jich měla moc, ale já odjakživa umím udělat s malého neproblému přímo katastrofu. A tak sedávám po večerech u počítače a nenudím se, ale pořád něco řeším. Utíkají mi z toho nervy a mívám pocit, že zešílím. Taky pak nemůžu usnout, protože jsem na to příliš unavená.
Chachá, buď umřu při pádu ze skály, nebo umřu stresem. Začínám sázet spíše na druhou variantu.
Mohla bych na bláznění ze snahy o organizaci spousty věcí aspoň svádět svoje neúspěchy. Dneska se mě učitelka ptala, jestli jsem zamilovaná, nebo proč jsem tak pokazila písemku z matiky. Zamilovaná ne, ale zblázněná bezesporu. Teď zbývá pár možností:
zjistit do koho a najít ho
zjistit do koho a přestat se s ním bavit
zavřít se do klece a nevylézat
přemýšlet jen nad vymyslitelným
usmát se a hodit to za hlavu.
Ono se to vyřeší.
(Chtěla bych někdy potkat ó velké Se, které vše zvládne a vše udělá.)

Poezie je umění ztrácet drahocenný čas

11. května 2012 v 23:59 | enterona
J. Seifert - Na vlnách TSF (konečně jsem se do toho pustila)
Čas letí rychle (i bez poezie), to už jsme si řekli mnohokrát.
Dávno jsem dobrigádničila a příští pondělí konečně dostanu peníze. Bude to dobrý bonus k hodinám příjemného ježdění trolejbusem a méně milého postávání na zastávce a ptaní se lidí, kam a proč jedou. Nicméně jsem se jednou ptala anglicky a ještě teď se uchechtnu, když si vzpomenu. Mám ráda cizince.
Měla jsem pěkný hrací víkend, z něhož jsem si odnesla pár odpovědí a trochu jistoty do života a především skoro dvě stovky básniček o moři a alkoholu. Pěkný běhací víkend, kde jsem zjistila, jak neskutečně marný běžec jsem, a odřela si kůži na nohách o úžasné, ale ostré skály. A nakonec pěkný matematický víkend, kde jsem byla zase jednou ve svém živlu, ač mezi cizími, a hlavně jsem si připadala chytrá, protože jsem výjimečně všemu rozuměla. Navíc jsme vylezli na Praděd a s borůvkovým knedlíkem jakožto prémií to byl ještě hezčí kopec než dřív.
Taky jsem zmeškala poslední zvonění milovaných tříd a zkazila rodičům výlet do Prahy.
A pořád jsem se ulívala ze školy. Posledního dubna jsme měli Majáles (hlavně že jsem se loni smála, že mají v Brně majáles v dubnu), který pro mě znamenal opalování a řev v průvodu, tedy pěkný den. Na prvního máje jsem se tradičně usmívala na děti, tentokrát moje práce spočívala v ukázání na chodník a na křídy. Rok od roku se více flákám a víc mě to baví.
Potom byly maturity a my jsme šli radši do kina a do divadla, abychom nemuseli myslet na to, co nás za rok čeká. Díky škole za ten nápad!
Dělo se toho moc. Ale hlavní je, že je na světě krásně, tak si to někam napište.
Děkuji tečkařům.

Nejlepší brigáda

15. dubna 2012 v 19:49 | enterona
Za víkend jsem přečetla dvě knížky. Poznala jsem tři řidiče trolejbusů, s jedním si potykala a on mi aspoň v hrubých rysech nastínil svůj život se vstáváním ve tři ráno a sklony k samomluvě. Spočítala jsem mnoho lidí a ujela asi 230 kilometrů. Denně jsem osm hodin seděla a zírala s okýnka. Vlastně jsem měla každou hodinu dvacetiminutovou přestávku, kdy jsem si ve stoje četla, abych neměla úplně otlačený zadek. Byla jsem v malé plechové budce (kdybych ji viděla jindy, buď bych si jí nevšimla, nebo bych netušila, k čemu to sakra může sloužit) na konečné, kde mají řidiči záchod a kuchyňku. Míjela jsem spoustu známých a mávání na ně patřilo k nejveselejším chvílím.
Aneb průzkum městské hromadné dopravy. Platí nám za flákání. Co víc si přát? I ti řidiči mi záviděli. A pokračovat budeme ve středu místo školy. Jachachá.
Ale jsem z toho téměř nicnedělání divně unavená. Včera jsem šla spát kolem desáté a myslela na holku, která mě střídala. Její odpolední směna končila až v jedenáct.
Takže jsem si užila včerejší Černý den. Symbolicky sama v davu trolejbusu. A k večeru příjemněji s holkama a s nudlema u vietnamců. Základní myšlenka (najít si budoucího partnera - kamarádka poznamenala, že by to byl pěkný konec Jak jsem poznal vaši matku: šel jsem 14. dubna na nudle a hned jsem věděl, že je to ta pravá) se poněkud vytrácí, ale důležité je něco slavit. Kdykoli, jakkoli. Jen mě mrzí reakce některých. I na tom je totiž vidět, jak se můj svět od loňska změnil a jak moc je to (údajně nebo doopravdy) moje chyba.
Morální dilemata už ze své podstaty nemají řešení. Tedy tím ideálním je samozřejmě vyhýbání se složitým situacím. Jenže, co když se něco jen tak stane? Veškerá lítost je pak marná a zbývá jen čelit následkům.
Jsem svině, jsem děvka, jsem už ani nevím co. No, ono to snad zas přejde.

Chybí jen kousek

7. dubna 2012 v 18:01 | enterona
A budeme bůhví kde.
Málem jsem zabila sousedovic kočku. Vylekala jsem ji, když jsem vyšla z domu, a ona málem skočila pod auto. Neodpustila bych si to. Nevím, proč lidi tvrdí, že vlastní zvířata máme rádi, ale cizího psa bychom klidně nakopli. Jak kdo.
Zahrávám si s vlastním zdravím a dýchací soustavou. Není to moc zábavná hra. A zjevně nejsem sama, polovina naší třídy kašle a smrká a s takovou za chvíli zničíme dalšího učitele. Třídní se nám ještě pořád nevrátila (hlavně že měla přijít nejpozději na konci října) a už nás asi ani nechce vidět... Áchjó. Ještě že je teď volno.
Dva cenné dny prázdnin jsem strávila v posteli (ženy v ní prý tráví 30 % času denně, já jsem vylézala jen na jídlo). Neudělala jsem vůbec nic užitečného. Jen jsem se dívala na romantické filmy. Česky! Zhýralost. Nebo spíš neschopnost stáhnout si to v angličtině.
Máma mi zakázala otrávit se průduškovým čajem. Ale když on je tak dobrý! Beztak jsem nemocná jenom abych měla důvod ho pít. Ale dneska mi táta z lékárny donesl nechutné cucací pastilky, takže se asi ráda brzy uzdravím.
Je to téměř jako před rokem. Velikonoční prázdniny zabíjím doma. Bráška leží v obýváku, protože po operaci nevyjde schody. Jsem zdeplá a nevidím světlý bod v blízké budoucnosti. (Jsem schopná napsat slovo nevydím a chvíli na něm nevidět nic zvláštního.) Samozřejmě že je jich tam spousta.
Nesmyslně se těším do školy. Protože - příští pátek jdeme na pivo!
Čím delší je pauza, tím horší je znovu začít. A o to víc si pak uvědomím, jak se mi stýskalo. Ať už se jedná o cokoli. Byla jsem na koncertě dětí z hudebky. Byla jsem i v hudebce a poslouchala hudbu z Pána Prstenů, na cédéčku s živým sólem příčné flétny.
Děsí mě, jak málo stačí, abych o něco důležitého přišla. Začne to nenápadně a skončí, no, bůhví jak.
Jasně že v padesáti nemůžu mít stejné známé jako teď. Ale musím je už teď začít ztrácet?
Blbnu už i na internetu. Jsem zamilovaná do facebookového okýnka. Zvláštní, že někdy mají pravdu kamarádi, které skoro neznám.

Lozím tam, kam nemám

28. března 2012 v 20:38 | enterona
Vážně by mě zajímalo, proč takové hlouposti dělám. A ještě jsem z toho (v rámci možností) nadšená.
Žiju si tak báječně jen díky šťastným náhodám. Ale ono dostat se mezi studentskou matematickou elitu po haluzi není úplně ideální. Dvakrát čtyři a půl hodiny jsem seděla zavřená ve třídě a koukala střídavě do papíru se zadáním a z okna na zvolna plynoucí Orlici a trolejbusy jezdící za ní. Mohla bych za tu dobu udělat spoustu užitečnějších věcí. Naštěstí hledat mezi spoustou myšlenek nějakou smysluplnou (bez šance) bylo docela zábavné. A čas plynul mnohem rychleji než při normálním vyučování.
Našla jsem živý ideál člověka - vyhrává (nejen) matematické soutěže, při frisbee běhá rychleji než ostatní a disk chytne i když je to očividně nemožné, hraje na klavír a nejspíš ještě na něco, je milý, pěkný a zábavný.
Nepochopím to. A takových je na světě spousta.
Připadala jsem si méněcenná, ale vlastně to bylo ohromně motivační. Jsem blbá, ale nechci být blbá - tak se holka snaž.
Jet tam byl jeden z mých splněných snů. Těšila jsem se i na kulturu - prohlídli jsme si památky v centru Hradce Králové, navštívili příšerné divadelní představení a vtipné loutkové muzeum (kde pouští animace, co musí umět herec, a nejdůležitější je nechat si upadnout čelist) s připraveným rautem (dejte mi hruškový džus a ovocný špíz a jsem spokojená).
A pak jsme se v šesti zapomněli v jídelně a ostatní nám ujeli výletovým autobusem na Kuks. Potlačila jsem pocit křivdy a vzteku, vzdala veškerou snahu o společenskost, vykašlala se na spolubydlící a šla na soukromý výlet. V budově univerzity jsem si se zdejší nejlepší archeologožkou vypila kávu a vyslechla si pár normálních slov. Navštívila jsem knihovnu a zamilovala se do nekonečných regálů a kulatých okýnek. V oddělení časopisů jsem našla nejlepší čtení na záchod - časopis Urologie.
Ač jsem šla se svým orientačním nesmyslem sama, šťastně jsem se vrátila k ostatním. Hráli jsme noční frisbee se svítícím diskem a jak největší blázni běhali po parku. Na hotelu jsme se váleli na chodbě, zpívali s kytarou a procházel kolem nás náš ředitel a později i vysokoškolští profesoři v pyžamu. Několik hodin jsme vydrželi hádat hádanky. A přežila jsem dokonce kontakt s klukem, který naši konverzaci začal slovy: Nejsi náhodou příbuzná s ***? Smál se mi, že se snažím nejít v bratrových stopách a vůbec mi to nejde...
Bylo to tragické a zábavné. A jsem strašně ráda, že jsem doma. Živá a zdravá.

Předstírám léčbu

19. března 2012 v 20:51 | enterona
Už pár týdnů se strašně těším na jeden březnový týden a považuju ho za pomalu nejdůležitější v roce. A co tedy vyvedu? S lehkou bolestí v krku si jedu na výlet s nemocnými lidmi a běhám v lese a koupu se ve studeném potoce - a vrátím se se zkříženými bacily. Pa-rá-da. Chacha.
Na dnešek jsem spala krásných deset a půl hodiny. A ráno jsem přesvědčila mámu, že je mi dost dobře na to, abych mohla do školy. Jenže když mě odpoledne znovu přemlouvala, že bych měla zůstat v posteli... tomu už se nedalo odolat.
Takže jsem si zařídila vlastní asi tak dva dny studijního volna. A začíná se mi to líbit, tralala.
Nicméně sportovní víkend na čerstvém vzduchu byl skvělý. Tolik slunce a tolik lidí jsem viděla! A dokonce se kolem nás točilo malé roztomilé tornádko.
V trolejbusech Hradce Králové se míjí doby dávno minulé s modernou - jízdenky buď procvaknete cvakátkem nebo je zakoupíte esemeskou (případně kartou). A pořád si stojím za tím, že je to město divné. Kulaté. Co na tom, že je Zlín vesnice postavená kolem hlavní cesty? Pořád je to přirozenější než staré kolečko v novějším kolečku v kolečku sídlišť. No nic, líbilo se mi tam.
V pátek jedu do Prahy a do Vizovic - a nemůžu se rozhodnout, kam se těším víc.
Tož tak.

Jaro!

12. března 2012 v 22:11 | enterona
Mé nejmilejší.
Je tak nějak... pozdě. První den uteče pomalu a s každým dalším se běh času zrychluje - a u mně to platí pro cokoli.
Při přidání posledního článku jsem měla ještě krásné jarní prázdniny, na zemi byl sníh a nejvíc mě děsila seminárka.
Už mě nic neděsí, škola mě občas i baví, byla jsem dvakrát v hudebce a párkrát i na tréninku. Jinak se stále vesele válím. A raduju se ze začátku jara - slunce svítí už brzo ráno, kvetou sněženky a můj čerstvě přesazený kaktus, v lesích je po roztátém sněhu bláto a ani bez kabátu už venku nezmrznu.
Na začátku jara kromě počasí taky miluju, jak se mi zaplní víkendy. Konec zimní nudy! Byla jsem na Slovensku v Šaštíně, přežila pět tréninků (v téměř absolutní rovině v zlatohnědém lese), trochu bloudění, spoustu smíchu a Kontaktu.
A byla jsem s kamarády na chatě, vlastně skautské základně na konci světa kousek od pravěkých lovišť mamutů. Netekla nám voda, jedli jsme nedobré špagety a snad ještě horší guláš (a chutnalo nám!), spali jsme v luxusních propadajících se postelích (co na tom, že po dvou) a bylo to parádní. Vytáhli jsme si ven stůl a židle, zabořili je v kopci do bláta a při opalování hráli karetní hru. Šli jsme do vesnice na zmrzlinu a děti se nám v cukrárně smály, a smály jsme se i my, když jsme na pánském záchodě kradly mýdlo a vešel tam zmatený stařík. Zas jsem jednou viděla lidi, co na kytaru opravdu umí hrát a mám na dlouho zásobu motivace. Domů jsem přijela zablácená a smradlavá, zato pořádně vyhrátá a odpočinutá.
Občas si v neděli povídám sama pro sebe, protože mi chybí neustálá společnost. Naštěstí do do pondělka odeznívá, a tak si nepřipadám jako moc velký cvok. Jenom malinko.
Brou noc.

Jak získat lásku muže?

25. února 2012 v 0:10 | enterona
Nalijte mu do piva trochu netopýří krve. Kdo se mnou půjdete zabíjet netopýry?
Na světě je prý málo odvážných holek, a tak si jich kluci musí vážit. Je stopování netopýrů odvážný čin (nebo jen holá šílenost)?
A jak získat lásku holky? Pošlete jí maličkého me to you šedého medvídka s růží. Ááá, on je tak krásný! A tak jsem teoreticky slavila třetího Valentýna v řadě, přestože ten svátek z principu odmítám.
Je to hrozitánsky absurdní.
Tak si teda řeším své milostné trable. Vždycky jsem věděla, že je těžké říct někomu, jak ho máte rádi. (To, že jsem dospěla k názoru, že takové řeči kazí vztahy... no, to ponechme stranou.) Zjišťuju, že je těžší vysvětlit, že někoho nemáte rádi tam tím způsobem. Pokud ho máte rádi normálním způsobem a nechcete ho zklamat. Lituju kluky, kteří mi to kdy museli říct.
Vůbec neumím sdělovat věci, které považuju za nepěkné. A neumím říkat ne.
Když někdo na návrh Kamarádi navždy? odvětí, že to teď nechce řešit... co s tím, pchmf.
Těší mě, že moje jiná reálnější milostná trable už netrabluje tak jak dřív. Zdají se mi normální sny. Bez něj. To je vám taková úleva!
Nejvíc beztak miluju Harryho Pottera. I když se z našeho velemaratonu stala krátká trať, viděly jsme tři díly a válely jsme se v obýváku a jedly chlebíčko-jednohubky a bylo to fajn. Dvacet hodin filmů bych nezvládla nikdy.
Taky jsem byla v nové jedinečné čajovně, kde obsluhuje pes, a v útulku, kde je psů moc, ale přes zimu se nesmí venčit.
A včera jsem šla nakupovat. Našla jsem tričko, které jako by vyrobili přímo pro mě. Tmavě modré, s černou lucernovou lampou a lavičkou, zářící noční oblohou a velkou kočkou v popředí. Dokonalost!
Je jaro! A netvrďte mi, že ne. Osm stupňů zatím stačí.
Tak jsem konečně viděla Pelíšky. Neustále z nich lidi citujou, dokonce i učitelé. Tss, co chudáci my filmoví barbaři, kteří jsme to neznali? Ale tak je to pěkný film, no. I když jsem přišla o spoustu vtipných momentů překvapení, když jsem hlavní hlášky dávno znala.
Odpusťte tu vylévací část.

To tak člověk někdy něco udělá

18. února 2012 v 14:11 | enterona
Pak se časem vzpamatuje a řekne si - co jsem to provedl? Vždyť to jsem nebyl já!
Úryvek z výkladu o integritě já ze včerejší psychologie. Ráda nad těmi hodinami přemýšlím, ráda informace ověřuju v praxi... Ale vážně to tak musím dělat se vším?
Únava + pozdní večer + zvuk kytary = depka. Téměř vždycky to funguje.
Tak by mi třeba už konečně mohlo dojít, že v takových chvílích se mám vykašlat na pokusy o společenskost a jít si zalézt do spacáku. Nejlépe do teplého kouta. A nejlépe se ještě zamyslet, jestli je spaní u topení fakt až taková výhra, když to znamená spaní vedle ledové zdi. Měla jsem strašně zmrzlé nohy.
A zmrzlá jsem doteď, protože už asi nikdo nepočítá s tím, že pořád bydlím doma (a to se tu ukazuju každý den!), a topení prostě nefunguje. Zima se přesunula z venku do místností.
Celý týden jsem strávila stěžováním, nadáváním, vyčítáním. Tvrdím, že to byl nejhorší týden - je jedno, jestli za poslední dobu nebo za život. Objektivně se stala spousta dobrých věcí, ale ta mizerná nálada všech lidí taky musí být něčím způsobená.
Opravdu jsem se těšila na páteční večer, až si popovídám s kamarády, zahrajem si hry a budeme zpívat u kytary. A pak to nějak skončilo tím, že jsem půlku večera mlčela a druhou jsem prováděla hlouposti. O noci nemluvě. Rušila jsem ostatní a spala jsem dvě hodiny.
A začalo jaro! Šla jsem ráno ven a na stromě hvízdala sýkorka.
Na prázdniny mám naplánovaných spoustu povinností, trochu zábavy - a stejně mám největší chuť na všechno zapomenout a tupě zírat do stropu. A pustit si Werichovu pohádku o tom, Proč je moře slané? Včera jsme se dívali na Těžkou Barboru a vzpomněla jsem si na ty báječné chvíle, kdy jsem při nemoci poslouchala pohádky z kazeťáku. Protože jsem si nechtěla číst a zapnout počítač jsem si nesměla.
Řešili jsme způsoby elektronické komunikace. Kdosi říkal, že chodí na mail tak jednou za den, za dva, případně jednou za týden. Kontroluju email snad dvacetkrát denně. Jestli se mnou přece jen není něco v nepořádku.
Závislosti, rozpory, pokrytectví. Nic nového. Kamarád je závislý na prohrávání Hry. Ale to je aspoň vtipné.

Co byste dělali?

13. února 2012 v 21:47 | enterona
Kdyby
- vám tři dny nefungoval internet?
- jste se po deseti letech rozhodli navštívit učitelku ze základky, ve vzpomínkách naprosto ideální osobu - a ona už na té základce neučila?
- jste každý den ve škole litovali jedné zpropadené opilosti (již dávno tomu) a svých hloupoučkých nálad a rozmarů?
- jste jen natěsno stíhali autobus - běželi byste s cizím člověkem závod přes kus města?
- jste se po každém útěku z reality ve skutečnosti cítili mnohem hůř než předtím?
- po vás kamarádka vašeho kamarádka chtěla vaši adresu, protože vám ten kamarád chce poslat překvapení?
- vám kamarád napsal, jestli nechcete být jeho Valentýnkou - když přitom existuje tolik lidí (fajn, asi tak... jeden? dva?) od kterých byste to slyšeli tisíckrát radši?
- vám známý (kterého vlastně vůbec nemáte rádi) řekl, ať mu dáte pusu - políbili byste ho jenom proto, že vám strašně připomíná (ne tak) dávného (ne tak) milého?
- jste se se všemi milovanými neustále handrkovali kvůli každé maličkosti, mračili se na nejmilejší lidi a kazili všem svou mrzutostí náladu?
- jste trpěli chorobnou touhou účastnit se každé soutěže a hrozilo by vám mluvit na veřejnosti francouzsky, i když to skoro neumíte?
- jste v chemii rozbili dvě zkumavky a zničili kahan?
- a zapomněli jít na poštu a potom na poště zapomněli rukavici?
- se vám všechno vlastně perfektně dařilo, až na pár drobných, nenápadných výjimek?

Asi byste se usmáli a hodili to za hlavu.
Já jsem relativně zdeptaná a vybíjím si zlost na bráchovi - pomáhá to! A taky dělám kotrmelce na náměstí a s holkama slavím svatého Věnceslava - protože na rozdíl od Valentýna žádný takový neexistoval a to je bezesporu fajn. Není to můj svátek, ale tradice je to dobrá.
A skládám papírové ptáky a bez návodu mi to nejde.
A hraju na kytaru a zpívám si.
A piju jasmínový čaj.

Uklidňuje to.

Hledám kouzelnou fazoli

25. ledna 2012 v 20:53 | enterona
A až ji najdu, vyšplhám do nebe. Jenže - já ji nikdy nenajdu. Protože jsem bordelář a bordeláři si to nezaslouží.
Tralala. Pobolívá mě hlava, zničila jsem šňůru k počítači, kalkulačka už zase nefunguje, zítra umřu hlady a je mi báječně.
Je parádní vědět, že se o mně někomu zdá. Fakt, v noci, ve snech. Bylo by to parádnější, kdyby dotyčný bydlel blíž než (podle googlovských map) 1045 kilometrů - 10 hodin a 10 minut daleko.
Taky mě těší, že o sobě pořád zjišťuju nové milé věci. Za posledních pár dní vím, že
- umím lhát (a jsem na to patřičně hrdá a snažím se toho nezneužívat)
- vypadám jak děleno (už jsem to slyšela tolikrát a pořád nechápu)
Čtu učebnici sociální psychologie (už jsem se rozplývala, začínají mě jen štvát ty pravopisné chyby tam) a našla jsem krásnou definici: Sociální vztah mezi dvěma individui povstává, když existence nebo aktivita ovlivňuje jednání nebo duševní stav druhého.
Teoreticky mám vztah i s Barackem Obamou!
Prý nám jedno rozhodnutí může změnit život. Prý bych si měla na příští rok zvolit takové předměty, z jakých chci maturovat, jaké se mi budou hodit na přijímačky na vysokou, abych pak mohla pracovat. Proč se mi to tvrzení nezamlouvá? Proč si nemůžu studovat, co mě baví, a neřešit, co přijde? Jak můžu vědět, co budu chtít za rok?
Nechci se rozhodovat. Nemám životní vizi. A ztrácím se ve světě větších lepších lidí.
Jan Burian je islandský fanatik a písničkář a podle mámy takový malý kulatý pán. Zpíval nám místo školy a dokázal nás rozesmát - a takových lidí si vždycky cením, i kdyby jinak za moc nestáli a měli podivně uzrálé názory. Tvrdil, že přes osmdesát procent lidí je hloupých.
Našla jsem novou lepší cestu ze školy. Šla jsem vstříc zapadajícímu slunci, po kolejích, po opuštěné silnici, mezi továrními budovami. Jak může takový prostor existovat v krajském městě? A co je divnější - jak je možné, že jsem tam nikdy nebyla?
Zmeškáváme tolik dobra v životě.

S některými lidmi je lepší vyběhnout

21. ledna 2012 v 20:35 | enterona
protože se s nimi nedá vyjít. (Výrok babičky.)
Chce se mi spát. Strašně. A to jsem prospala celé odpoledne. Škoda, že ne celou noc.
Nechce se mi sedět v obýváku s babičkou a dědou, i když jsem se na ně těšila.
Nechce se mi dělat ani nic jiného. Písemky příštího týdne mě děsí, a to vím jenom o dvou. Seminárka do psychologie mě děsí ještě víc, přestože na ni mám ještě pořád měsíc a kousek. Jenže když se mi nechce, tak ji asi jen tak nenapíšu.
Dost školy. Je víkend. A včera večer jsem pořád někoho kritizovala, že se baví o škole. Pak přešli k horším tématům, tak už jsem radši mlčela.
Byli jsme na konci světa a slavili. Venku bylo plno sněhu a v chatě netekla voda (dokud jsme ráno nezjistili, že nemáme jak umýt nádobí a nepřesvědčili majitele, že by ji mohl zapnout). A bylo to báječné.
Pro mě bez večerních předsevzetí (kamarád prohlašoval, že tentokrát nepije a nevydržel to ani mnou tipovaných dvacet minut) a ranního špatného pocitu.
Zato s troškou méněcennosti večer - tašku mi na kopec vynesl kamarád, neb jsem ji nemohla ani zvednout. Vylily se mi v ní dva džusy a krabička s pomazánkou taky rupla. Neumím zavazovat nafouknuté balonky. A k dovršení všeho jsem shodila vodárku, a s mým štěstím jsem se divila, že hned nezačalo hořet.
Nejzábavnější byl spolužák, který všem přítomným čtyřem holkám vyznával lásku. O něco méně vtipné mi to připadalo, když jsem se pořádně zamyslela. Jak bych se já mohla někomu smát?
Jenom chechtajícím se lidem se dá smát bez výčitek. Smích je totiž nakažlivější než zívání. A to je co říct.
Tak se veselte a smějte.

Všechno jsem slunci dal

14. ledna 2012 v 23:47 | enterona
všechno krom svého stínu. (J'ai tous donné au soleil - tous sauf mon ombre. Guillaume Apollinaire)
Dva verše z Alkoholů mi visí nad postelí a vlastně nevím, čím mi tak učarovaly.
Každopádně mi slunce strašlivě chybí. A kdykoli vysvitne, mám hned dobrou náladu. Bože, já se tak těším na jaro!
Nebo na zářivou třpytivou zimu. Včera jsem se provinila nadšením nad sněhovou vánicí a rychlými změnami počasí (od nečasu k modré obloze a zase zpátky, aby nás svatý Petr nerozmazloval). A začalo pořádně sněžit a fučet, zrovna když jsem se náhodně rozhodla jít běhat. A ty jinak krásné vločky nám padaly do očí a uší a pod kapuci a vítr nám bral kyslík od úst. A stejně to bylo jaksi úchvatné.
Bohužel zbělely jen kopce, zbytek Zlína zůstal skoro stejně nudně mokrý jako pořád.
Ráda si povídám o počasí. A nemyslím si, že je to poslední téma k hovoru, když už lidé nemají o čem mluvit. Dneska jsem (po třech měsících! proč mi to táta nemohl říct dřív?) zjistila, že máme bbc world v televizi a dívala jsem se na počasí. A v Africe mají až 35 stupňů!
Ale beztak jim tam taky prší, tak co.
Když jsem včera přišla domů naprosto fyzicky zničená, uvědomila jsem si zajímavou věc. Když překonám počáteční odpor a udělám něco na první pohled nepříjemného (učím se, trénuju), přinese mi to nakonec větší radost, než kdybych místo toho dělala jednoduché věci (sledovala film, povídala si v hospodě s kamarády). Jako by z čisté zábavy byly vždycky výčitky. Není na tom nic převratného, ale donutit se přiznat si to, mě stálo dost času. Che.
Protože i když mě bolely ruce a nohy a ucho, usmívala jsem se. Jak jsem na to jen mohla zapomenout?
Snažím se myslet psychologicky. Do našeho školního semináře jsem zamilovaná čím dál víc. Díky včerejšímu jsem zjistila, že jsem asi strašný egoista (když o sobě píšu jakože veřejně) a taky že mám problém poznat svoje tělové já. Při fotbale jsem totiž neustále ztrácela nohy.
A půjčila jsem si úplně rozkošnou knížku (jen mě trochu znervóznilo, že z ní vylezlo něco, co se nápadně podobalo mšici). Je nejspíš psaná na stroji, má obal z lepenky, na něm nadpis načmáraný obyčejnou fixou, je secvaknutá koněm a celá taková milá. A nejvíc mě fascinuje, že vysvětluje sociální psychologii relativně srozumitelně.
Veselte se co nejvíc. Jaro přijde!

Nový rok mě baví

8. ledna 2012 v 21:04 | enterona
Vlastně to není stoprocentně pravda, ale to víte, když jsem slíbila ten pozitivní přístup...
Za tento víkend jsem udělala tolik věcí do školy, že konečně zas sama sebe obdivuju. Cheche. Ale u psaní protokolu do fyziky a kreslení obvodů v malování jsem se musela držet, abych nezačala na počítač sprostě řvát. Mrzelo by nás to oba a on by mi to pak ještě dlouho vyčítal. (Taťka se po mém reptání ptal: A to bys to vážně v dnešní době chtěla kreslit rukou? Jo, vyznávám praktické a jednoduché způsoby práce.)
Dokonce jsem sehnala i zimní boty, které mají sice do ideálních vysokých teplých kozaček hodně daleko, ale na tuto zimu stačí.
V pátek jsem viděla velblouda! Živého! Chlupatého! U kostela! A neplival!
A byla jsem v divadle na prý nejlepší komedii - Brouk v hlavě. Chechtala jsem se jako už dlouho ne. Smutné bylo jen to, že si jeden herec zlomil malíček. Ale sláva zlínskému divadlu, které dokáže i z neštěstí dělat fóry! Pane doktore, není vám něco? Vždyť vy vypadáte úplně jinak!
Večer jsem zkoušela nový způsob usínání. Místo recitace Havrana jsem myslela na veverky a věřila, že se mi o nich bude zdát. Houby. Zase mi do snu vlezli kluci, pche, ještě pár nocí a budu nadosmrti všechny muže svých snů nenávidět.
A kde že je ta radost ze života? I přes můry jsem se konečně pořádně vyspala, tralala.
První týden byl plný plánů a taky plný rezignací na ty staré.
Budeme chodit plavat, abychom neměly černé plíce a nadváhu.
Půjdu běhat. Chm. Venku prší... bolí mě záda... máme jít kopce? no fuj. Zůstala jsem doma a usnula už po pár řádcích knížky.
Fakt se naučím francouzsky. Letos se to zatím projevuje tak, že se bavím popisováním oblečení cestujících v trolejbuse. A už umím i části těla, abych mohla komentovat i jak mají barevné uši.
Kulturní deník budu psát a knížky číst dřív než poslední večer - plán je to už starší a ještě jsem to nevzdala. A Kafka píše zábavně, i když tolik lidí tvrdí opak.
Taky si navždy udělám pořádek v aktovce, neb jsem v pátek zažila největší trapas letošního roku, když jsem (opilá kávou a šíleně hyperaktivní a roztržitá, ano, už zase) někam položila klíče a do jejich hledání zapojila všechny ty hodné kamarády, kteří na mě čekali. A z jedné kapsy aktovky vytáhli třeba půl roku staré kradené modré fáborky (proč jsem je vlastně tehdy brala do školy?) nebo ponožky (čisté! ale přece jen). Hlavně že jsem o den dřív přemýšlela, jestli bych ten bordel neměla vyhodit. Checht. Tak už se stalo.
Vykašlu se na minulost. Všechno, co bylo, bylo loni nebo dřív. A to je nejlepší výmluva, juch.
Berte tento článek jako motivační příručku pro stereotypní znuděný zbytek roku.

Bylo dobře, bude líp

1. ledna 2012 v 22:22 | enterona
Má oblíbená slova plná optimismu. A mottem příštího roku bude You can get it if you really want, protože jo a protože si písničku s tím textem už tři dny zpívám.
Zas nám skončil rok. A zas nám začal nový. Je to prosté a v jednoduchosti je krása.
Krása byla i v ohňostrojích a netopýrovi, který vylekán uletěl. V tom, jak jsme řvaly odpočítávané vteřiny a všechny si vzájemně začaly přát krásný nový rok. V sms od kamaráda a telefonátu od člověka, kterého jsem skoro rok neviděla a neslyšela. V kofole a chlebíčkách a hlavně v lidech, kteří mě drželi vzhůru až do šesti ráno a byli veselí jako já.
Teoreticky se mi líbilo i ranní probuzení, když někdo prohlásil, že sněží. Spadly dvě sněhové vločky a já jsem si uvědomila, jak strašně unavená jsem. Tak jsem vzdala čekání na další bílé z nebe a plácla jsem sebou zpátky na koberec.
V rámci koncoroční nostalgie jsem pročítala staré hláškovníky. Až jsem se divila, kolik niterných žvástů v nich je. A jak se v průběhu měsíců jejich význam mění - třeba věta On mě snad nikdy nezklame. Od upřímnosti k nejtěžší ironii a možná zase zpátky.
V loňském roce jsem tak jako pokaždé udělala spoustu divných a nepochopitelných věcí. Za spoustu se hodně stydím, ale je fajn vědět, že vlastně ničeho nelituju. Asi jsem příliš mladá a hloupá na to, abych litovala střeleností.
I když - některé věci mě přece jen mrzí. Třeba že se chovám nepříjemně i ke kamarádům a jsem náladová až běda. Moc se to neshoduje s mou vizí úsměvného klidného života. Ale to se zase zlepší, nebojte.
Předsevzetí si dávat nebudu, nelíbí se mi to slovo. Vždyť se tomu každý vysmívá, protože nikdo nikdy žádné předsevzetí nedodrží.
Zato mám spoustu přání. A věřím na zázraky, takže se aspoň některá splní.
 
 

Reklama